ECLI:CZ:US:2021:3.US.740.21.1
sp. zn. III. ÚS 740/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Věry Formánkové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Pardubice - Semtín, budova P 9, č. p. 81, Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 3418/2020-651, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2020 č. j. 18 Co 78/2020-604 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 8 C 103/2013-577, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroků IV, X a XI rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 8 C 103/2013-577 ze dne 20. 11. 2019, výroků I, V a VIII rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 78/2020-604 ze dne 25. 5. 2020 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3418/2020-651 ze dne 24. 11. 2020, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 8 C 103/2013, stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala po svém bývalém manželovi (žalovaném) zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem. Žalovaný vzájemným návrhem uplatnil vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelky v částce 364 500 Kč, kterou jí měl předat v souvislosti s podpisem smlouvy o vypořádání společného jmění manželů dne 22. 10. 2001. Ústavní stížností napadeným výrokem IV Okresní soud v Pardubicích rozhodl, že stěžovatelka je povinna vydat žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši 364 500 Kč s příslušenstvím (napadenými výroky X a XI okresní soud rozhodl o nákladech řízení).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným výrokem I prvostupňový rozsudek ve výroku IV potvrdil (napadenými výroky V a VIII rozhodl o nákladech řízení).
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu z důvodu funkční nepříslušnosti zastavil, její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, neboť stěžovatelka nevymezila dovolací důvod ani to, v čem spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání. K doplnění dovolání Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání určené.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí zejména proti závěrům okresního soudu a krajského soudu. Stěžovatelka jednak nesouhlasí s tím, že by na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení v soudem konstatované výši, nadto zpochybňuje závěr soudů, že její námitka promlčení nároku žalovaného byla rozporná s dobrými mravy. Stěžovatelka také poukazuje na to, že žalovaný údajně falšoval důkazy a protahoval řízení. Stěžovatelka se pak vyjadřuje i k dalším, ústavní stížností nenapadeným výrokům okresního soudu, neboť vyjadřuje nesouhlas se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, uvádí, že v současnosti nemá odpovídající bydlení a do dnešního dne neobdržela na vypořádacím podílu ani korunu, a argumentuje, že v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu se nemovité věci měly přikázat tomu, kdo doloží, že má prostředky na vyplacení druhého podílu. Ohledně přiznání nákladů stěžovatelka údajně odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2816/2017 ze dne 5. 10. 2017 či sp. zn. 22 Cdo 245/2014 ze dne 26. 3. 2014.
Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelka uvádí, že dovolání podala z důvodu uvedeného v §237 občanského soudního řádu a z důvodu podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož okresní soud i krajský soud "rozhodovaly v rozporu s hmotným právem a právem procesním" ohledně posouzení námitky promlčení nároku žalovaného. Stěžovatelka se domnívá, že si Nejvyšší soud dovolání ani řádně neprostudoval a bez dalšího je odmítl, "tak jako to zřejmě činí ... v převážné většině věcí, protože o přípustnosti rozhoduje sám Nejvyšší soud".
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Stěžovatelčino dovolání bylo v relevantní části odmítnuto, neboť mimo jiné stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje podmínky přípustnosti dovolání. Stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí s tím, že dovolání podala z důvodu uvedeného v §237 a §241a občanského soudního řádu, protože soudy rozhodly v rozporu s hmotným a procesním právem. Tím ovšem závěr Nejvyššího soudu o absenci vymezení předpokladů přípustnosti relevantním způsobem nezpochybňuje.
Zákonodárce v §241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na §237 až 238a občanského soudního řádu. Ustanovení §237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit. Dovolatelé musí uvést, který z těchto požadavků považují za naplněný, a to způsobem v judikatuře Nejvyššího soudu nesčetněkrát vysvětleným a v nyní napadeném usnesení znovu zopakovaným. Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti fakticky ani netvrdí, že by těmto požadavkům dostála, neboť pouhý odkaz na §237 občanského soudního řádu v tomto směru zjevně nedostačuje.
Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 Ústavní soud konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva je pak nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Závěry tohoto stanoviska dopadají i na posuzovanou věc.
Stěžovatelka podala vadné dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, aniž by stěžovatelka svou argumentací závěry Nejvyššího soudu dokázala zpochybnit. V části mířící proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Tím, že stěžovatelka podala vadné dovolání, nevyčerpala všechny prostředky ochrany práva, které měla k dispozici. V části mířící proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná. To se týká i petitem napadených výroků o nákladech řízení (k nimž navíc stěžovatelka ani nepředkládá ústavněprávní argumentaci), které sice dovoláním napadnout nelze, ovšem řádně podané dovolání mohlo vést k jejich zrušení již Nejvyšším soudem nadto pochopitelně jen řádné vyčerpání dovolání proti výrokům o věci samé následně umožňuje brojit proti nákladovým výrokům soudů nižších stupňů ústavní stížností ve lhůtě odvíjející se až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu