ECLI:CZ:US:2021:3.US.817.21.1
sp. zn. III. ÚS 817/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 11 Tdo 1241/2020-3715, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2020 sp. zn. 11 To 54/2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 2019 č. j. 34 T 1/2017-3091, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo týmž rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu u dalších osob. Jednání stěžovatele, kterého se dopustil třemi skutky společně s dalšími osobami, spočívalo v tom, že v době od počátku října roku 2014 do října 2015 pěstoval v pěstírně rostlinu konopí, již v některých případech sklidil a zpracoval za účelem získání marihuany, kterou následně distribuoval dalším osobám.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, které bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto. Na základě odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele vrchní soud podle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 trestního řádu zrušil celý výrok o trestu a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání osmi let.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svého práva na soudní ochranu, neboť vrchní soud, který stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, nepoužil ustanovení §58 odst. 1 trestního zákoníku, které umožňuje uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Stěžovatel se domnívá, že podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 trestního zákoníku splněny byly, neboť to zejména odůvodňují okolnosti případu a poměry stěžovatele. Stěžovatel ke své osobě uvádí, že je bývalým vojákem z povolání, oceněným mnoha vyznamenáními z bojových akcí, a marihuanu začal užívat v průběhu zahraničních misí, které pro něj byly psychicky velmi náročné. Stěžovatel během nich zažil mnoho traumatických událostí a stres v průběhu bojových akcí. Ke svým rodinným poměrům stěžovatel zejména podotýká, že je otcem dvouleté holčičky a se svou družkou pečuje ještě o její dvě nezletilé děti, tedy o nevlastní sourozence své dcery. Stěžovatel svou rodinu miluje a jeho pečovatelská funkce je v rodině nenahraditelná. Má-li stěžovatel vykonat trest odnětí svobody v délce osmi let, mohou tím být jeho rodinné vazby značně zeslabeny, což i úzce souvisí s jeho reálnou nápravou. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17, v němž je uvedeno principiální východisko, že v rámci kritérií pro ukládání trestu musí být zohledněn i nejlepší zájem dítěte.
6. Ke svým osobním poměrům stěžovatel uvádí, že trpí řadou zdravotních obtíží, které by též měly být při ukládání trestu zohledněny. Takto stěžovatel vyjmenovává, že zejména trpí tzv. chronickým únavovým syndromem, depresemi, psychickými obtížemi ve formě prudkých změn nálad, třesem, dýchacími obtížemi a chronickými bolestmi kloubů a svalů s občasnou omezenou pohyblivostí. Stěžovatel byl taktéž před nástupem do výkonu trestu operován pro akutní recidivu abscesu v oblasti hrudníku.
7. Stěžovatel namítá v souvislosti s výše uvedeným jednak chybný postup vrchního soudu, který mu zvýšil trest odnětí svobody, a jednak také chybný postup Nejvyššího soudu, který tento nedostatek nenapravil. Nejvyšší soud nerespektoval základní kautely práva na spravedlivý proces, neboť své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, čímž je zatížil absolutní nepřezkoumatelností a porušil tak čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Nedostatek odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl s poukazem na nenaplnění příslušného dovolacího důvodu, neboť námitku týkající se použití §58 odst. 1 trestního zákoníku nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, což odpovídá i novější judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel však s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho argumentací, že dovolací důvod naplněn byl, když podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007 lze připustit, že absenci mimořádného snížení trestu odnětí svobody lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud se tedy řádně nevypořádal s uvedenou argumentací, neboť poukaz na relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci je zásadním argumentem, který má potenciál daný spor rozhodnout (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16).
8. Další námitky stěžovatele směřují k nedostatečnému postupu krajského soudu a vrchního soudu v oblasti dokazování. Stěžovatel je toho názoru, že soudy opomenuly některé důkazy. Poukazuje na fakt, že část skutků popsaných v napadených rozhodnutích se z důkazního hlediska opírá toliko o tvrzení obžalovaného O. Stěžovatel navrhoval v řízení před krajským soudem a následně i v odvolacím řízení, aby byl proveden důkaz ohledáním místa činu, konkrétně statku S., přičemž při této příležitosti mohl být mimo hlavní líčení vyslechnut i svědek B. Uvedený důkazní návrh byl však jako zcela nadbytečný zamítnut. Při prohlídce statku si soudy mohly udělat přesnou představu o jeho rozlehlosti a o tom, v jaké části měla být zřízena pěstírna. Stěžovatel taktéž v řízení před vrchním soudem navrhoval, aby byli vyslechnuti svědci K. a S., kteří mohli potvrdit, že v průběhu jara roku 2015 se v usedlosti S. žádná pěstírna nenacházela. Provedení těchto důkazů mohlo zásadně zpochybnit věrohodnost O., což by následně mělo vliv na rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel tedy uzavírá, že dokazování nebylo z jeho pohledu úplné a domnívá se, že skutečným důvodem, proč nebylo jeho důkazním návrhům vyhověno, byla skutečnost, že se soudy obávaly toho, že dojde ke znevěrohodnění do té doby provedených důkazů. V takovém případě by totiž soudy nemohly vinu stěžovatele mít za prokázanou bez důvodných pochybností. Tento postup je však v rozporu s právem na obhajobu a s právem na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud konstatuje, že námitky shrnuté shora v bodě 8, jimiž stěžovatel poukazuje na vady dokazování, nejsou přípustné, neboť nebyly uplatněny v dovolacím řízení, což vyplývá především ze stěžovatelem přiloženého textu dovolání, jakož i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se jimi proto nezabýval.
13. Další námitky stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny a které jsou přípustné, tj. námitky brojící proti uloženému trestu, který byl dle stěžovatele nepřiměřeně přísný, neboť vrchní soud, na rozdíl od krajského soudu, nepoužil §58 odst. 1 trestního zákoníku a uložil stěžovateli trest přísnější, avšak v mezích zákonné trestní sazby, byly již vypořádány napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl jeho dovolání s poukazem na §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy z toho důvodu, že stěžovatelova argumentace nespadá pod žádný taxativně vymezený dovolací důvod. Nejvyšší soud rozhodl údajně nepřezkoumatelně a svévolně, neboť stěžovatel podřadil své námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to i s uvedením konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takový postup připouští. Ústavní soud je však toho názoru, že Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatele vypořádal dostatečně, neboť jasně vymezil, proč nelze stěžovatelovy námitky podřadit pod žádný dovolací důvod. K podřazení námitky, že soud nepoužil fakultativní ustanovení §58 odst. 1 trestního zákoníku, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, existuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu (viz bod 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud neporušil práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když se explicitně nevypořádal s toliko ojedinělým usnesením Nejvyššího soudu, které stěžovatel předložil. Nejvyšší soud předložil svou ucelenou argumentační linii, která je zcela konzistentní a přezkoumatelná. V tomto kontextu je nutno přiměřeně poukázat zejména na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně tuto povinnost nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah této povinnosti se odvíjí od povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [(srov. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, stížnost č. 16034/90, rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, rozsudek ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 18064/91 a rozsudek ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, stížnost č. 20124/92)]. Tuto argumentaci přejal Ústavní soud do své judikatury, když soustavně judikuje, že není nutno z hlediska naplnění požadavku přezkoumatelnosti individuálního právního aktu a naplnění požadavku spravedlivosti řízení, aby orgán veřejné moci reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatelů, neboť postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii (srov. např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 a usnesení ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 832/12, ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3142/13, ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3176/13 a ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2855/13). Právě k tomu došlo v posuzované věci, když Nejvyšší soud zastává protichůdné stanovisko, založené na jiných základech, než stěžovatel.
14. Z hlediska porušení základních práv či svobod stěžovatele Ústavní soud neshledává žádného pochybení, kterého by se Nejvyšší soud dopustil. V úvahu nepřipadá ani porušení čl. 39 Listiny, který zakotvuje zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, neboť trest stěžovateli uložený vrchním soudem je uložen v rozmezí zákonem stanovené trestní sazby, a to při její spodní hranici. Ustanovení trestního zákoníku, které umožňuje snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Odůvodní-li soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli ukládaný trest včetně jeho výše, nepřísluší Ústavnímu soudu takové rozhodnutí rozporovat. Vrchní soud zdůraznil při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby stěžejní roli stěžovatele ve stíhané trestné činnosti, jejímž byl organizátorem. Zároveň nebyla u stěžovatele prokázána žádná zvláštní okolnost, která by odůvodňovala uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby, např. větší počet osob na něm existenčně závislých či jeho závažná nemoc, byť stěžovatel právě tyto okolnosti tvrdí.
15. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu