ECLI:CZ:US:2021:3.US.928.21.1
sp. zn. III. ÚS 928/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., advokáta, směřující proti opatření Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, č. j. Nt 902/2020-24, a proti následnému jinému zásahu téhož soudu spočívajícímu v postupu, kterým došlo k předání listin specifikovaných v uvedeném opatření orgánům činným v trestním řízení, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému opatření Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a následnému jinému zásahu spočívajícímu v postupu tohoto soudu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a ústavních principů zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 13, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 81 až 89 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.
3. Na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 0 Nt 19032/2020, byla dne 25. 8. 2020 provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon trestního řízení prohlídka kanceláře společnosti A. Z důvodu, že tato společnost sídlí na základě nájemní smlouvy (srov. protokol o provedení prohlídky, s. 3) v prostorách advokátní kanceláře B, byla prohlídka provedena za přítomnosti zástupce České advokátní komory (dále jen "ČAK").
4. S ohledem na stanovisko zástupce ČAK, jenž odepřel udělit souhlas k seznámení se s obsahem zajišťovaných listin (vedle 11 tištěných písemností se jednalo zejména o notebook), byl na základě podnětu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. KZN 40/2019 (nyní již 1 KZV 23/2021), podán soudcem obvodního soudu u městského soudu ve formě usnesení ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 0 Nt 20054/2020, návrh na vydání rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem shora uvedených listin (dále též jen "návrh") podle ustanovení §85b odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
5. U městského soudu se následně ve dnech 13. 1. 2021 a 8. 2. 2021 konalo pod sp. zn. Nt 902/2020 veřejné zasedání, jehož předmětem bylo právě rozhodování o shora uvedeném návrhu. V záhlaví citovaným opatřením následně městský soud rozhodl podle ustanovení §85b odst. 6 trestního řádu tak, že k návrhu obvodního soudu nepřihlíží, neboť je neurčitý. Městský soud zdůraznil, že z návrhu není vůbec zřejmé, proč by zajištěné listiny měly podléhat jinému právnímu režimu než jiné věci zajištěné v průběhu předmětné prohlídky. Uvedl, že "sporné věci (počítač a 11 listin) byly zajištěny v prostorách soukromé firmy a není zřejmé, jak již bylo řečeno, jaký by mohly mít vztah ke skutečnostem, jež by případně mohly být předmětem advokátní mlčenlivosti." Vzhledem k tomu, že podle názoru městského soudu zajištěné listiny podléhaly zcela stejnému režimu jako jiné věci zajištěné při prohlídce ze dne 25. 8. 2020, byly vydány příslušnému policejnímu orgánu, když nebyl dán důvod, aby zástupce ČAK odepíral tomuto orgánu možnost seznámení se s těmito listinami.
6. Stěžovatel se s těmito závěry neztotožnil a napadá je ústavní stížností, v níž - jak již bylo řečeno výše - brojí nejen proti citovanému opatření městského soudu, ale rovněž proti následnému jinému zásahu spočívajícímu v postupu, kterým došlo k předání listin specifikovaných v uvedeném opatření orgánům činným v trestním řízení. Stěžovatel předně namítá, že městský soud nepostupoval v intencích ustanovení §85b trestního řádu. Dospěl-li totiž městský soud k závěru, že je návrh neurčitý, neměl nařizovat veřejné zasedání, ale pouze sdělit navrhovateli a ČAK, že k návrhu nepřihlíží a zajištěné listiny vrací prostřednictvím ČAK zpět osobě, které byly zabaveny. Pokud však bylo veřejné zasedání nařízeno, bylo povinností městského soudu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 3533/18, vyrozumět a zajistit přítomnost advokáta, u kterého prohlídka proběhla (v tomto případě stěžovatele). Stěžovatel městskému soudu dále vytýká, že "řízení za účelem seznámení se s obsahem listin přerušil, čímž se dostal do přímého rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 702/17, kdy dle tohoto nálezu je možné seznamovat se s obsahem listin výhradně v průběhu veřejného zasedání."
7. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření městského soudu, jakož i vyjádření městského státního zastupitelství.
8. Městský soud odkázal na ústavní stížností napadené opatření a doplnil, že při projednávání věci postupoval podle ustanovení §85b trestního řádu, když dospěl k závěru, že zde nic nenasvědčuje tomu, že by zajištěné listiny obsahovaly skutečnosti podléhající advokátní mlčenlivosti. Proto došlo k jejich předání policejním orgánům, jak se mělo dle názoru soudu stát již při vlastní prohlídce.
9. Městské státní zastupitelství, rekapitulující průběh předchozího řízení, vyjádřilo názor, že předmětný návrh obvodního soudu splňuje veškeré náležitosti předvídané ustanovením §85b trestního řádu, a tudíž je srozumitelný i určitý.
10. S ohledem na okolnost, že vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení neobsahovalo žádné argumenty, které by byly stěžovateli neznámé a byly podstatné pro posouzení věci, nepovažoval Ústavní soud za účelné mu je zasílat k případné replice.
11. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
15. Pro Ústavní soud je zde především podstatné, že shora specifikované zajištěné listiny byly policejním orgánem již vráceny, a to konkrétně K. M., podezřelému v trestní věci, týkající se spáchání zločinů podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vedené policejním orgánem, Generálním ředitelstvím cel, Odbor 75.7, Pátrání Praha, pod sp. zn. GŘC-143/2019-835730, v jejímž rámci došlo i k předmětné prohlídce v sídle společnosti A (srov. předávací protokol - spis, č. l. 27). Vůči této okolnosti, tj. vrácení listin právě K. M., přitom stěžovatel nevznáší žádné námitky. Neméně podstatnou je rovněž okolnost, že k vrácení těchto listin došlo již dne 25. 2. 2021, tj. téměř měsíc a půl před podáním ústavní stížnosti. Uvedený aspekt proto odlišuje nyní posuzovaný případ od skutkových okolností případů řešených zdejším soudem pod sp. zn. II. ÚS 3533/18 a sp. zn. III. ÚS 702/17, jichž se ostatně dovolává rovněž stěžovatel. Krátce vyjádřeno, v době podání ústavní stížnosti se předmětné listiny již nenacházely v dispozici orgánů veřejné moci.
16. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, z nichž se podává, že ústavní stížnost může být zásadně vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu a bezprostřednímu zásahu orgánu veřejné moci. Stěžovatel tedy musí být již nebo ještě postižen, resp. napadený zásah musí v jeho osobní sféře vyvolávat právní následky. Zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností tudíž musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým. Řečeno ještě jinak, pokud má "jiný zásah", v tomto případě tvrzeně spočívající v předání těchto listin orgánům činným v trestním řízení, povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, neboť zajištěné listiny již byly vráceny, přičemž nelze důvodně očekávat jeho opakování a z povahy věci nelze ani uvažovat o obnovení stavu před jeho provedením, je obnovení statu quo ante stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci již pojmově vyloučen [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119), usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315), nebo z nedávné doby usnesení Pl.ÚS 2/21 ze dne 26. 1. 2021, bod 35].
17. S ohledem na shora uvedené to tedy znamená, že i kdyby snad Ústavní soud stěžovateli vyhověl, jeho rozhodnutí by směřovalo toliko k výsledku (vydání zajištěných listin), který zde však byl fakticky dán již v době podání ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepřihlédl ani k dílčím namítaným procesním pochybením městského soudu spočívajícím v nařízení veřejného zasedání, nezajištění přítomnosti stěžovatele ve veřejném zasedání či přerušení tohoto zasedání za účelem seznámení se s obsahem zajištěných listin. V této souvislosti totiž Ústavní soud připomíná, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, resp. v konstatování, že došlo k jinému zásahu do základních práv a svobod jednotlivce (obdobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1639/14 ze dne 30. 10. 2015).
18. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Tyto vady je třeba nazírat v kontextu tzv. "specifického ústavního práva", které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [srov. např. také MANSSEN, G. Staatsrecht II - Grundrechte. 14. vyd. C.H. Beck, München, 2017, s. 38, anebo nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
19. Napadá-li stěžovatel samotné opatření městského soudu, nelze přehlédnout, že jím nebylo rozhodnuto o nahrazení souhlasu zástupce ČAK, jako se tomu stalo např. v kontextu shora citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3533/18 nebo nedávného nálezu II. ÚS 2007/20 ze dne 5. 3. 2021.
20. Jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, ústavní stížností napadeným opatřením bylo rozhodnuto, že k návrhu obvodního soudu na vydání rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem zajištěných listin se pro jeho neurčitost nepřihlíží. Striktně vzato se tudíž jedná o rozhodnutí, kterým nebylo předkládajícímu soudu, jednajícímu z podnětu městského státního zastupitelství, vyhověno, což ovšem logicky znamená, že se jedná o rozhodnutí, vydané ve prospěch stěžovatele, a kterým jeho základní práva ani nemohla být porušena. Došlo-li na jeho základě následně k předání zajištěných listin orgánům činným v trestním řízení, jedná se již o samostatný jiný zásah ve shora uvedeném smyslu, o němž však zdejší soud nemůže z předestřených důvodů rozhodovat.
21. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu