ECLI:CZ:US:2021:3.US.979.21.1
sp. zn. III. ÚS 979/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Maršíka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 30 Cdo 289/2021-222, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal po žalované vedlejší účastnici částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 139/2014. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2019 č. j. 46 C 490/2018-91 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 69 562,50 Kč s příslušenstvím (I. výrok); co do zbývající částky 80 437,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit stěžovateli náklady řízení (III. výrok).
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2020 č. j. 68 Co 17/2020-146 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím I. výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 14 470 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak rozsudek obvodního soudu v uvedeném výroku potvrdil (I. výrok). Vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V poučení městský soud uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním směřujícím proti I. výroku, a to v rozsahu, kterým nebylo žalobě městským soudem vyhověno co do částky 14 470 Kč. Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání odmítl podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Jádrem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017, která již více než tři roky není součástí právního řádu České republiky. Podle tehdejšího znění §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dovolání nebylo přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. Naproti tomu v souladu s platnou právní úpravou se přípustnost dovolání odvíjí nikoliv od částky obsažené v napadeném výroku (v tomto případě od částky 14 470 Kč), nýbrž od předmětu odvolacího řízení, který v nynější věci byl představován částkou 69 562,50 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatele bylo přitom zcela nepodstatné, jaké části tohoto nároku bylo či nebylo vyhověno.
6. V později zaslaných doplněních ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na usnesení sp. zn. III. ÚS 2613/18 a sp. zn. III. ÚS 574/21, v nichž se měl Ústavní soud přiklonit ke stěžovatelem prosazovanému právnímu názoru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
10. Stěžovatel vychází z přesvědčení, že postupoval-li by Nejvyšší soud skutečně podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dovolání by nemohlo být odmítnuto s odkazem na uvedené ustanovení, neboť předmětem řízení bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění převyšující částku 50 000 Kč, a to částka 69 562,50 Kč.
11. Podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, bylo za nepřípustné považováno dovolání proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ledaže šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy). Zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."), byl §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s účinností od 30. 9. 2017 změněn tak, že dovolání není přípustné "proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč..."
12. Ačkoliv lze uznat, že formulace předmětného ustanovení není nejzdařilejší, neboť může vyvolávat dojem, že nyní - jak tvrdí i stěžovatel - je rozhodná výše předmětu řízení bez ohledu na to, jak zní napadený výrok, je nutno mít na zřeteli, že cílem předmětné novely bylo další omezení přípustnosti dovolání, nikoliv její rozšíření, k němuž by došlo přijetím stěžovatelovy argumentace (přiměřeně srov. usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3705/18 nebo ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3187/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Smysl a účel nové úpravy spočívá ve zdůraznění vlastního předmětu řízení - jmenovitě bagatelního - oproti případným v jeho rámci vydávaným procesním a jiným incidenčním rozhodnutím, tedy v odstranění logické a věcné nesouměřitelnosti tkvící v tom, že v samotném předmětu řízení by dovolání přípustné nebylo, zatímco proti v něm vydávaným procesním rozhodnutím ano (viz usnesení ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 3186/19 nebo ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 3514/19). Že úmyslem zákonodárce bylo odbřemenění Nejvyššího soudu právě dalším zúžením možnosti podání dovolání, se ostatně podává i z důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., na jejíž příslušné pasáže odkazuje i odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 2 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
13. Dospěl-li tak Nejvyšší soud k závěru, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, které bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být Nejvyšším soudem dotčen (v tomto případě v rozsahu, kterým nebylo žalobě vyhověno co do částky 14 470 Kč, tedy částky tzv. bagatelní), lze takovýto závěr považovat z ústavněprávního hlediska za přijatelný.
14. K odkazům stěžovatele na usnesení ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 2613/18 a ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 574/21 lze doplnit, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší podávat závazný výklad podústavního práva. Jeho rozhodnutí jsou v tomto ohledu relevantní zejména tehdy, předkládá-li Ústavní soud ústavně souladný výklad zákona. Učiní-li tak nálezem, jsou jím všechny orgány vázány (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a odkaz na takový nález má samozřejmě zásadní váhu, jelikož z něj plyne, že opačný výklad by byl protiústavní. Usnesení, kterými Ústavní soud odmítá ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, naopak mají z argumentačního hlediska význam toliko podpůrný, neboť obvykle nic neříkají o tom, zda je výklad zákona obsažený v napadených rozhodnutích věcně správný (nebo že jiný výklad by byl protiústavní). Uvedené pak platí tím spíše pro usnesení, jimiž soudce zpravodaj odmítá návrh z procesních důvodů ještě před jeho meritorním posouzením, což byl právě případ obou stěžovatelem odkazovaných usnesení. K usnesení sp. zn. III. ÚS 574/21 lze nadto dodat, že v daném případě po částečné změně rozhodnutí nalézacího soudu odvolacím soudem byl stěžovatel fakticky úspěšný pouze co do částky 45 000 Kč s příslušenstvím, kdežto co do částky 54 999 Kč s příslušenstvím stěžovateli vyhověno nebylo. V případě podání dovolání proti posléze uvedené části výroku rozsudku odvolacího soudu by tak Nejvyšší soud, shledal-li by dovolání přípustným, rozhodoval teoreticky o částce vyšší než 50 000 Kč, tedy o částce tzv. nadlimitní. Na to byl stěžovatel v odkazované věci ostatně upozorněn odvolacím soudem, který ho poučil, že proti uvedené části výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné je. Naproti tomu v nynější věci byl dovoláním stěžovatele napaden příslušný výrok rozsudku městského soudu pouze v rozsahu, kterým nebylo stěžovatelově žalobě vyhověno co do částky 14 470 Kč (když co do zbývající částky 55 092,50 Kč byl naopak stěžovatel úspěšný), a řízení o stěžovatelově dovolání by tak mohlo skončit vždy pouze výrokem o tzv. bagatelní či podlimitní částce.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu