ECLI:CZ:US:2021:4.US.1021.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1021/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 7 Tdo 1362/2020-2263, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2020 č. j. 3 To 227/2019-2175 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2019 č. j. 50 T 1/2017-2102, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se zkráceně uvedeno dopustil tím, že jako zakladatel a člen správní rady společnosti X, a jako osoba vykonávající rozhodující vliv na její řízení poté, co vypracoval a předložil Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Brně (dále jen "úřad práce"), projekt počítající se zřízením či vyhrazením společensky účelných pracovních míst až pro 1100 uchazečů o zaměstnání v oblasti terénních sociálních služeb, který byl úřadem práce schválen k realizaci, v období od 17. 4. 2013 do 2. 8. 2013 u úřadu práce podal při realizaci uvedeného projektu sám nebo prostřednictvím dalších osob sedm Žádostí o příspěvek na zřízení společensky účelného pracovního místa pro uchazeče o zaměstnání, na základě kterých uzavřel s úřadem práce sedm Dohod o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku, podle nichž úřad práce poskytl společnosti X, tzv. jiný účelově určený příspěvek na zřízení společensky účelných pracovních míst v celkové výši 18 131 000 Kč, který se stěžovatel jménem společnosti X, zavázal použít výhradně na pořízení celkem 97 osobních automobilů, oproti tomu však v období od 31. 5. 2013 do 30. 9. 2013 pořídil pouze 64 osobních automobilů, k čemuž využil pouze částku ve výši 4 141 950 Kč, zbývající část kupních cen automobilů pokryl úvěrem a část poskytnutých příspěvků ve výši 13 989 050 Kč použil v rozporu s obsahem uzavřených dohod na úhradu provozních a osobních nákladů společnosti X, přičemž tyto finanční prostředky postupně dílem převedl na bankovní účet obchodní společnosti XY, jejímž byl jediným jednatelem, a použil je na úhradu školení zaměstnanců, pronájmů vozidel a nemovitostí, telekomunikačních služeb a mzdových nákladů, dílem je vybral v hotovosti a použil přesně nezjištěným způsobem, a to zčásti na úhrady nájmů, pohonných hmot, energií, mzdových nákladů a dalších plateb souvisejících s provozem společnosti X, čímž způsobil České republice škodu v celkové výši 13 989 050 Kč. Za to byl odsouzen podle §212 odst. 6 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně mu byl podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu spolku na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. V posuzované věci šlo již o druhé rozhodnutí krajského soudu v dané věci. Původní odsuzující rozsudek krajského soudu ze dne 1. 12. 2017 č. j. 50 T 1/2017-1875 byl z podnětu odvolání stěžovatele zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 5. 2018 č. j. 3 To 38/2018-1914 a věc byla vrácena krajskému soudu k provedení úkonů a doplnění dokazování. Po doplnění dokazování krajský soud ve věci znovu rozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle učiněných skutkových zjištění projekt stěžovatele, ač byl míněn vážně, nebyl řádně naplněn, protože čerpané finanční prostředky v rozsahu 13 989 050 Kč byly použity v rozporu s obsahem uzavřených dohod. Předmětné příspěvky byly bez výjimky určeny na krytí nebo náhradu nákladových položek souvisejících se zřízením konkrétních pracovních míst, a to jedině na pořízení 97 automobilů. Stěžovatel však vědomě a aktivně nakládal s finančními prostředky (příspěvky) tak, že pro sjednané účely užil zhruba třetinu, se zbytkem naložil podle vlastního uvážení. Zmíněný postup nepopřel s tím, že od počátku neměl žádné volné prostředky a že bylo nutné čerpat provozní úvěr, kdy automobily budou použity na jeho zajištění, přičemž s tímto postupem byli všichni srozuměni. Rozpor se smlouvami nepovažoval za podstatný a tvrdil, že v případě pokračování v projektu by se finanční situace společnosti X, postupně stabilizovala, došlo by k úhradě úvěrů a vozidla by se plně stala majetkem společnosti. Podle učiněných zjištění však byla podpora zrušena, a to především v důsledku nedokládání potřebných dokumentů obchodní společností X, úřadu práce k ověření použití příspěvků. Krajský soud se zaobíral i tvrzením stěžovatele, podle kterého o svém předpokládaném postupu informoval úřad práce. Na základě provedených důkazů vyloučil, že by stěžovatel své záměry předkládal písemně. Přístup úřadu práce a jeho pracovníků nicméně shledal nedbalým a konstatoval, že tím není vyloučena trestní odpovědnost stěžovatele, ale může znamenat i trestní odpovědnost dotčených pracovníků úřadu práce, což je předmětem jiného řízení. K obhajobě stěžovatele, podle níž příspěvek užil obecně na zajištění fungování společnosti X, krajský soud poukázal na příslušná ustanovení zákona o zaměstnanosti a znění uzavřených dohod, a dále na zjištění, že v dané době byly vysoké částky (téměř 7 mil. Kč) poukázány obchodní společností X, na účet obchodní společnosti XY.
4. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně vrchní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově stěžovatele odsoudil za zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §212 odst. 6 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu spolku na dobu tří let. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné.
5. Vrchní soud se s názory krajského soudu o vině stěžovatele ztotožnil s odůvodněním, že stěžovatel úřad práce o svých záměrech, jak ve skutečnosti naloží s příspěvky, primárně v písemných podkladech neinformoval. Mohl tak učinit při osobních jednáních, což však na jeho trestní odpovědnost nemá vliv. Byl vázán sjednanými dohodami, k jejichž změně v předvídané písemné formě nedošlo. Vrchní soud akceptoval i výši škody s tím, že podstatný je rozsah použitých prostředků, byť jde o věc genericky určenou. Dodal, že celý projekt byl "evidentně megalomanský a fakticky nerealizovatelný". K změně výroku o trestu vrchní soud konstatoval, že uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby bylo v rozsudku krajského soudu odůvodněno prakticky pouze bezúhonností stěžovatele, laxním přístupem úřadu práce a časovým odstupem od doby spáchání skutku. S těmito závěry krajského soudu se vrchní soud neztotožnil. Závěr o bezúhonnosti není podle jeho názoru vzhledem k předchozímu odsouzení stěžovatele (i když bylo ke dni 19. 8. 2005 rozhodnuto o jeho osvědčení) namístě a zmíněný nesprávný postup pracovníků úřadu práce nemůže sám o sobě založit důvodnost aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku, zejména nebyl-li stěžovatel pasivním sledovatelem děje, ale jeho aktivním účastníkem, který využíval pochybení v zájmu realizace projektu. K délce trestního řízení pak vrchní soud poznamenal, že byla způsobena složitostí projednávané věci a že nejde o délku extrémní, a proto ji nelze zohledňovat ukládáním trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Nedovodil rovněž, že by ve vtahu ke stěžovateli postačovalo uložení trestu kratšího trvání, zejména nedoznal-li se, nenaznačil sebemenší projev sebereflexe a ani částečně nenahradil způsobenou škodu. Proto stěžovateli uložil trest odnětí svobody v rámci zákonem stanovené trestní sazby v trvání pěti roků.
6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. K námitce neprovedení důkazu týkajícího se archivačních a skartačních protokolů úřadu práce uvedl, že je zřejmé, že neměl-li úřad práce k dispozici zápisy z porad se stěžovatelem, související protokoly o archivaci či skartaci, neměly tyto pro posouzení věci podstatný význam. Zápisy z porad byly vyhotovovány pouze pro potřeby úřadu práce a nebyly ani podepisovány všemi zúčastněnými (stěžovatel je rovněž podle svého tvrzení nepodepisoval). Nejvyšší soud ve věci nezjistil ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a stěžovateli nepřisvědčil ani v tom jeho tvrzení, že vrchní soud překvapivě či bez opory v učiněných skutkových zjištěních změnil v odvolacím řízení své hodnocení věci. K tomu podotkl, že vrchní soud ve svém prvním rozhodnutí sice přistoupil ke kasaci odsuzujícího rozsudku krajského soudu, nicméně nikoli s tím, že dovození trestní odpovědnosti je "vyloučeno", ale zejména pro předčasnost a současně rozpornost závěrů popsaných v odůvodnění, a to především k zavinění stěžovatele. Uložil proto krajskému soudu doplnit dokazování se zaměřením na komunikaci stěžovatele se zástupci úřadu práce. Krajský soud následně vady odstranil a vrchní soud jeho rozhodnutí akceptoval. Takový postup není podle Nejvyššího soudu popřením jeho předchozího právního závěru, ale přijetím zjevně nyní již dostatečně argumentačně podložených závěrů rozsudku krajského soudu. Nemohlo tak jít ani o rozhodnutí pro stěžovatele překvapivé, jímž by bylo nepřípustným způsobem omezeno jeho právo na obhajobu, neboť bylo pouze věcí procesní strategie obhajoby, jak bude v pravomocně neskončeném řízení vystupovat, resp. jakou argumentaci a kdy uplatní.
7. Za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak zjevně neopodstatněnou, považoval Nejvyšší soud výtku stěžovatele, že jeho jednání nelze hodnotit jako trestný čin, neboť poskytnuté příspěvky byly užity v souladu s jejich účelem, resp. že nejednal zaviněně, užil-li je jinak. Zásadní podle Nejvyššího soudu bylo, že zjevně projevená vůle úřadu nesměřovala k obecné podpoře společnosti X, ale právě a jenom k podpoře společensky účelných míst, která jmenovaná společnost zřídí a obsadí uchazeči o zaměstnání, a to způsobem stanoveným v daných dohodách, což se nestalo. Nebylo podstatné, že dohody byly připraveny úřadem práce, ani že byly případně užity formulářové vzory. Jejich případná změna mohla být provedena pouze písemnou formou se souhlasem obou stran, k čemuž nedošlo a ani to nebylo podle učiněných zjištění nikým navrhováno. Na obsah smluvního vztahu nemohly mít podle Nejvyššího soudu žádný dopad ani ústně vedená jednání stěžovatele se zástupci úřadu práce, která prokazatelně v konečném důsledku nevedla k úpravě podmínek tohoto vztahu, a rovněž ani zápisy z porad vyhotovovaných pouze pro potřeby úřadu práce. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovateli byla zjevně známá smluvně vymezená práva a povinnosti společnosti X, přesto však jednal ve zřetelném rozporu s nimi. Z jeho iniciativy bylo opakovaně žádáno o příspěvek na úhradu vozidel, přesto jej ve většinovém rozsahu použil odlišným způsobem. V jednání stěžovatele nebylo možno podle Nejvyššího soudu spatřovat ani naplnění podmínek institutů vylučujících protiprávnost podle §28 a 30 trestního zákoníku (krajní nouze a svolení poškozeného).
8. Za správný považoval Nejvyšší soud i výrok o trestu. Mimo jiné uvedl, že podstatou postupu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku je mimořádný a současně fakultativní postup, přičemž stěžovatel po celou dobu trestního řízení neprojevil žádnou sebereflexi či snahu o nápravu situace (náhradu škody). Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem vrchního soudu, že u stěžovatele nelze dovodit naplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
9. Stěžovatel v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, avšak ani naplnění tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh předmětného skutkového děje, rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, rozebírá a ze svého pohledu hodnotí jednotlivé v řízení provedené důkazy a opětovně poukazuje na tzv. opomenuté důkazy (zejména nezajištění písemných zápisů z porad na úřadu práce, popřípadě souvisejících archivačních a skartačních protokolů, kterými mohla být prokázána písemná změna dohod). Podle stěžovatele krajský soud návrhy na zajištění těchto důkazů zamítl jako nedůvodné, aniž by své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Dále stěžovatel uvádí, že chtěl pomáhat sociálně slabším osobám, a protože stát oblast sociální pomoci nedokáže zajistit, byl realizován daný projekt, jehož cílem nebyla zpronevěra či krádež peněz. Projekt řádně postupoval až do změny ve vedení státu. Stěžovatel tvrdí, že nevěděl, že použití dotačních prostředků na něco jiného, než na nákup aut, je porušením podmínek, protože vycházel ze souhlasu odpovědných a k tomu kompetentních pracovníků úřadu práce. Má za to, že vycházel-li ze souhlasu úřadu práce, nemohl se dopustit úmyslného podvodného jednání. Podle něj skutkové i právní závěry obecných soudů neodpovídají objektivně zjištěným skutečnostem a ve věci nebylo respektováno ani pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se porušení práva na spravedlivý proces, dokazování, presumpce neviny, extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními aj.
11. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně (stejně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu) poukazuje na to, že vrchní soud ve svém původním zrušujícím usnesení konstatoval nenaplnění znaků předmětné (ani jiné) skutkové podstaty, přičemž podle stěžovatele doplnění dokazování přineslo skutkový stav ještě více v jeho prospěch, což však obecné soudy nereflektovaly a rozhodly o jeho vině. Vrchní soud věc vyhodnotil v rozporu se svým předchozím závěrem, přičemž mu nebyla dána možnost obrany, čímž došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků. Otázkou subjektivní stránky se napadený rozsudek krajského soudu podle stěžovatele nezabýval, přestože šlo o součást jeho odvolacích námitek. Otázka vědomosti úřadu práce o použití příspěvku na jiné účely byla v původním zrušujícím rozsudku vnímána jako zásadní. Závěr vrchního soudu, že kompetentní pracovníci úřadu práce o použití příspěvku na jiný účel věděli a souhlasili s tím, je podle stěžovatele relevantní argument umožňující zvrátit jeho trestní odpovědnost. Stěžovatel zdůrazňuje, že z doplněného dokazování vyplynulo, že úřad práce nejenže o systému financování věděl, ale dokonce jej navrhl, tedy došlo ke změně účelu použití příspěvku, resp. příspěvek byl použit se souhlasem poskytovatele příspěvku. Se svědky, dotčenými pracovníky úřadu práce, bylo zahájeno trestní řízení, přičemž související spis byl navržen obhajobou jako důkaz, což ale nebylo akceptováno a jde tudíž podle stěžovatele o opomenutý důkaz.
12. Stěžovatel tvrdí, že příspěvek byl použit na určený účel a primární vůle úřadu práce směřovala k financování tak, jak bylo jím provedeno. Úřad práce však takový program udělat neuměl. Závěr vrchního soudu, že úřad práce nebyl informován, že příspěvky budou použity na jiný účel, resp. že nedošlo k písemnému ujednání této změny, neodpovídá závěrům dokazování. Změnu této dohody mohl navíc provést pouze úřad práce, přičemž nekonal-li úřad práce, nelze to přikládat k jeho tíži. Podle výsledků dokazování o jednáních mezi stěžovatelem a odpovědnými úředníky úřadu práce byly pořizovány písemné zápisy, vrchní soud však vyšel z toho, že absentuje písemná forma změny dohod. V případě existence písemného zápisu však byla tato písemná forma dodržena. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že písemné zápisy nebyly dohledány. V tomto případě bylo podle stěžovatele třeba aplikovat pravidlo in dubio pro reo.
13. Jde-li o poskytnutí souhlasu úřadem práce, obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly posouzením naplnění okolností vylučujících protiprávnost, a sice svolením poškozeného podle §30 odst. 1 trestního zákoníku, popřípadě bylo možné uvažovat i nad krajní nouzí podle §28 trestního zákoníku, neboť nešlo přestat platit mzdy, pojištění a zálohy na daň, protože by to vedlo k okamžitému ukončení projektu. Stěžovatel zdůrazňuje, že finanční prostředky použil pouze ve prospěch projektu, tedy nebyl zjištěn žádný výnos nebo prospěch u jeho osoby. Nenaplnil proto subjektivní stránku, kterou vrchní soud dovodil pouze z existence dohod, nehodnotil přitom okolnosti po jejich uzavření. Dostatečným způsobem nebyl ani vymezen následek trestného činu, u kterého je významná i příčinná souvislost, resp. použití finančních prostředků, a na jaký účel se tak stalo.
14. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým byla změněna výše uloženého trestu odnětí svobody. Toto rozhodnutí je podle stěžovatele povšechné a nepřezkoumatelné. Nesprávně pak bylo zohledněno, že se nedoznal a neuhradil škodu, neboť nejde o přitěžující okolnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a s nimiž se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy apod., jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
18. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
19. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, navíc doplněné v návaznosti na právní závěry vyslovené vrchním soudem v jeho původním (kasačním) rozhodnutí ve věci, které mu umožnily vymezit průběh skutkového děje bez důvodných pochybností. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině (viz bod 3 shora). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné. Úvahám krajského soudu nelze z ústavních hledisek nic vytknout.
20. Vrchní soud považoval závěry o vině stěžovatele učiněné krajským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. V dostatečné míře se vrchní soud vypořádal i s laxním přístupem pracovníků úřadu práce, kteří měli být za toto jednání i trestně stíháni, což však nemůže být relevantním argumentem pro závěr o nedostatek trestní odpovědnosti stěžovatele (body 28 až 30 rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud se neztotožnil s názorem krajského soudu pouze ve výroku o trestu, kdy na rozdíl od krajského soudu neshledal za naplněné podmínky aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku. Své rozhodnutí o uloženém trestu a nepoužití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody dostatečně, jasně a srozumitelně odůvodnil (viz bod 6 shora).
21. K výtkám stěžovatele vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky týkající se skutkového stavu a opomenutým důkazům neodpovídaly v dovolání deklarovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. Polemizoval-li stěžovatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Vypřádal se jak s námitkou neprovedení důkazu týkajícího se archivačních a skartačních protokolů úřadu práce, tak s tvrzením o údajném extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Náležitě se vyjádřil též k výtce stěžovatele týkající se překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu, který podle něj bez opory v učiněných zjištěních změnil své hodnocení věci. Přitom konstatoval, že vrchní soud nepopřel svůj předchozí právní závěr, ale přijal zjevně již dostatečně argumentačně podložené rozhodnutí krajského soudu, tudíž nemohlo jít o rozhodnutí pro stěžovatele překvapivé (viz bod 7. tohoto rozhodnutí). Rovněž zdůraznil, že nebylo podstatné, že dohody byly připraveny úřadem práce, ani že byly případně užity formulářové vzory. Rozhodné bylo, že případná změna dohod mohla být provedena pouze písemnou formou se souhlasem obou stran a že dohody obsahovaly jednoznačnou a nepochybnou povinnost použít příspěvek jediným možným způsobem, a to na úhradu osobních automobilů, což se podle výsledků provedeného dokazování nestalo. Na obsah smluvního vztahu přitom nemohly podle Nejvyššího soudu mít žádný dopad ani ústně vedená jednání stěžovatele se zástupci úřadu práce, ani zápisy z porad vyhotovovaných pouze pro potřeby úřadu práce (viz bod 8. tohoto rozhodnutí). V neposlední řadě Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, proč nebylo možno v jednání stěžovatele spatřovat naplnění podmínek institutů vylučujících protiprávnost podle §28 a 30 trestního zákoníku. V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
22. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom jeho mínění, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo vyplývajícím ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Toto pravidlo vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
23. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li obecný soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a své úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění napadeného rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek vedoucí k závěru o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové i právní závěry obecných soudů zpochybňovat.
24. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu obecné soudy postupovaly také při rozhodování o trestu. Stěžovateli byl uložen trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž Ústavní soud neshledává na závěrech vrchního soudu i Nejvyššího soudu, že u stěžovatele nebyly naplněny podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 trestního zákoníku, cokoli neústavního, a to již jen z toho důvodu, že jednou z podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody je i dosažení nápravy pachatele trestem kratšího trvání, přičemž s možností nápravy pachatele nepochybně souvisí také jeho postoj ke spáchanému trestnému činu. Stěžovatel však po celou dobu trestního řízení neprojevil žádnou sebereflexi či snahu nahradit způsobenou škodu, což má vedle dalších okolností zmíněných obecnými soudy podstatný význam pro aplikaci §58 odst. 1 trestního zákoníku.
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu