ECLI:CZ:US:2021:4.US.109.21.1
sp. zn. IV. ÚS 109/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Aloise Soukupa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2020 č. j. 24 Cdo 1404/2020-1163, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Václavy Soukupové, Ing. Martina Soukupa a Zbyňka Soukupa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 13. 1. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Tímto usnesením bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018 č. j. 24 Co 141/2018-1027. Z obsahu napadeného usnesení lze dovodit, že bylo vydáno ve věci pozůstalosti po Zdeňku Soukupovi, otci stěžovatele, ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 25 D 1149/2012.
2. Na základě zjištění, že stěžovatelovo podání nesplňovalo náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel vyzván k odstranění vad ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy a upozorněn na následky jejich neodstranění. Výzvu stěžovatel převzal dne 25. 1. 2021, tudíž lhůta k odstranění vad uplynula 24. 2. 2021. Stěžovatel na výzvu reagoval až po uplynutí určené lhůty, a to přípisem předaným k poštovní přepravě dne 26. 2. 2021. V tomto přípise stěžovatel informoval, že ve věci bylo vydáno usnesení ze dne 9. 2. 2021 č. j. 25 D 1149/2012-1170, proti němuž se odvolal, a v té souvislosti požádal o prodloužení lhůty "nejlépe pak 2 měsíci od doručení rozhodnutí od Krajského soudu. Praha."
3. Ústavní soud - stěžovateli na vysvětlenou - připomíná, že ve svém rozhodování důsledně dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci [srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)]. Rozhodoval-li by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity, aniž by předtím byly vyčerpány všechny jiné prostředky, jak dosáhnout nápravy tvrzeného protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence obecných soudů. Proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost v těchto případech za nepřípustnou (srov. např. usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3507/10).
4. Protože ve stěžovatelově věci nejsou naplněny podmínky pro meritorní posouzení jeho námitek, Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel neodstranil vady ústavní stížnosti v určené lhůtě, a jeho ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dodává, že svoje námitky bude moci stěžovatel uplatnit v příslušných procesních prostředcích, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a po jejich vyčerpání v případné nové ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu by v současné době případné prodloužení lhůty "na doložení relevantních skutečností" (podle stěžovatelovy žádosti) bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj