ECLI:CZ:US:2021:4.US.1139.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1139/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2021 č. j. 20 Co 325/2019-1007, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a D. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo zasaženo do jeho práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 0 P 263/2015. Obsah spisu a napadených rozhodnutí jsou účastníkům známy, proto Ústavní soud jen stručně rekapituluje průběh řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí napadeného ústavní stížností.
3. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 2. 2021 č. j. 20 Co 325/2019-1007. Napadeným rozsudkem bylo znovu rozhodnuto o zrušeném výroku III. k návrhu D. T. (vedlejší účastnice řízení), matky tehdy nezletilého M. T. a nezletilého J. T., na zvýšení výživného a o návrhu stěžovatele na snížení výživného. Předchozí rozhodnutí bylo ve výroku III. zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 474/20.
4. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2021 č. j. 20 Co 325/2019-1007 rozhodl, že nedoplatek stěžovatele na upraveném výživném za dobu od 1. 5. 2018 do 31. 12. 2019 činil ke dni 19. 12. 2019 pro tehdy nezletilého M. 63 800 Kč a nezletilého J. 41 000 Kč. Následně stěžovatel podal návrh na opravu rozsudku, který městský soud zamítl usnesením ze dne 29. 3. 2021 č. j. 20 Co 325/2019-1022 s odůvodněním, že stěžovatel žádal o opravu věcné nesprávnosti, což bylo mimo rámec opravy chyb v psaní či počtech a jiných zjevných nesprávností.
5. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem městského soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 20 Co 325/2019-889, vykonatelným dne 19. 12. 2019, byla upravena povinnost stěžovatele platit výživné pro nezletilé děti M. (již nabyl zletilosti) a J. Ve výroku III. pak bylo rozhodnuto o nedoplatku stěžovatele za období od 1. 5. 2018 do 30. 11. 2019, který byl určen částkou splatnou do 30. 6. 2020. Stěžovatel následně dne 6. 5. 2020 požádal o opravu výroku III. tohoto rozhodnutí, neboť zde došlo ke zjevné početní chybě. Tato jeho žádost nebyla nijak vyřízena. Stěžovatel proto dne 29. 6. 2020 uhradil dlužné výživné ve výši stanovené rozhodnutím a následně znovu požádal o opravu zjevné nesprávnosti v rozsudku. Výrok III. ve znění opravného usnesení byl následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 474/20.
6. Městský soud o nedoplatku za období od 1. 5. 2018 do 30. 11. 2019 rozhodoval znovu. Městský soud usnesením ze dne 20. 1. 2021 č. j. 20 Co 325/2019-991 vyzval účastníky k vyjádření, zda souhlasí, aby bylo o nedoplatku na výživném za období od 1. 5. 2018 do 30. 11. 2019 rozhodnuto bez nařízení jednáni, ale matka (vedlejší účastnice) nesouhlasila. Stěžovatel dne 2. 2. 2021 sdělil městskému soudu, že souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání (č. l. 995), aniž by připojil návrh na provedení dalších důkazů např. poštovní poukázkou. Následně byl při jednání dne 18. 2. 2021 vyhlášen rozsudek č. j. 20 Co 325/2019-1007, kterým byl stanoven nedoplatek otce na upraveném výživném za dobu od 1. 5. 2018 do 31. 12. 2019 ke dni 19. 12. 2019 pro tehdy nezletilého M. 63 800 Kč a pro nezletilého J. 41 000 Kč.
7. Stěžovatel požádal dne 11. 3. 2021 (č. l. 1013 ? 1016), aby ve smyslu §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, bylo vydáno opravné usnesení, kterým bude opravena zjevná chyba v rozsudku, která vznikla v počtech, připojil kopie poštovních poukázek ze dne 9. 12. 2019 o zaplacení výživného na 12/2019 ve výši 12 000 Kč. Městský soud zamítl návrh usnesením ze dne 29. 3. 2021 č. j. 20 Co 325/2019-1022 s odůvodněním, že stěžovatel žádal o opravu věcné nesprávnosti dle §164 občanského soudního řádu, což bylo mimo rámec opravy chyb v psaní či počtech a jiných zjevných nesprávností. V odůvodnění usnesení uvedl, že nemohl návrhu stěžovatele vyhovět, neboť při stanovení výše nedoplatku vycházel ze zjištění obsažených ve spise. Doklad o zaplacení výživného z prosinec 2019 nebyl do vydání rozsudku součástí opatrovnického spisu, a okolnost, že stěžovatel uhradil výživné za tento měsíc ještě předtím, než mu byl doručen rozsudek odvolacího soudu, neuvedl ani na ústním jednání dne 18. 2. 2021. Pokud stěžovatel uhradil synům výživné na prosinec 2019 podle v té době ještě nedoručeného a nevykonatelného rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 20 Co 325/2019-889 (vykonatelný 19. 12. 2019), nemohl městský soud k tomu přihlédnout, neboť to stěžovatel nikterak neprokázal.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že z důvodu opakovaného nesprávného procesního postupu a zjevného pochybení městského soudu bylo stanoveno dlužné výživné v částce vyšší i za prosinec 2019 (měl rozhodovat jen od 1. 5. 2018 do 30. 11. 2019), přestože stěžovatel prokazatelně tuto částku uhradil dle v té době nedoručeného a nevykonatelného rozsudku městského soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 20 Co 325/2019-889. Dluh na výživném tak za měsíc prosinec vůbec nevznikl. Městskému soudu doložil doklad o zaplacení výživného za prosinec 2019, ale opravným usnesením nebyla tato početní chyba opravena. Postupem městského soudu bylo neoprávněně zasaženo do majetkové sféry stěžovatele a v jeho důsledku mu může vzniknout škoda ve výši 7 000 Kč, která může být ještě vyšší, protože pro vymožení výživného jsou proti němu vedena exekuční řízení.
9. Stěžovatel dále tvrdil, že městský soud v řízení nepostupoval řádně a pochybil při rozhodování, neboť v nesporném řízení měl aplikovat zásadu vyšetřovací a provést nové dokazování, nedoplatek neodpovídá skutkovému stavu a nemá oporu ve spise. Městský soud tak překvapivě, aniž by na to byli účastnici upozorněni, vycházel z dokazování provedeného před vyhlášením původního rozhodnutí a rozhodl o dlužném výživném.
10. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, protože bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek a na ochranu majetku. Argumentoval usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2584/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a uvedl, že s ohledem na předmět řízení, tak nečinnost stěžovatele nemůže být na jeho újmu, neboť byl v legitimním očekávání, že když dluh na výživném již neexistoval, novým vyčíslením nebude zasaženo do jeho majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
13. Ústavní soud respektuje, že je věcí stěžovatele, jakou argumentaci na svoji obranu zvolí. Nicméně, je-li tato argumentace v řízení o ústavní stížnosti jen opakováním toho, s čím se obecné soudy již řádně vypořádaly, a stěžovatel žádnou jinou ústavněprávní argumentaci nepřináší, pak ústavní stížnost nemůže být úspěšná.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil v takovém rozsahu, že rozhodnutí nelze shledat rozporné s principy práva na spravedlivý proces a jeho závěry jsou z hlediska ústavněprávního přijatelné.
15. Pokud se týká odkazu stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2584/10, je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti a ve věci stěžovatele není přiléhavý. Ústavní soud nehodlá se stěžovatelem polemizovat o tom, zda zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1999 sp. zn. I. ÚS 286/99).
16. Ústavní soud uzavírá, že ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí nemá ústavní rozměr, neboť je založena na pouhém nesouhlasu s výší vyměřeného nedoplatku na výživném pro jeho syny, tedy výlučně na výkladu a použití podústavního práva a na posouzení zjištěného skutkového stavu.
17. Ústavní soud neshledal, že napadeným rozsudkem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu