ECLI:CZ:US:2021:4.US.1243.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1243/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace VarioMedical, a. s., sídlem Mlýnská 326/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2021 č. j. 2 Afs 57/2021-53, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčinu kasační stížnost pro opožděnost. Rozsudek napadený kasační stížností byl dodán do stěžovatelčiny datové schránky dne 3. 12. 2020 a po uplynutí desetidenní lhůty, během níž se stěžovatelka do datové schránky nepřihlásila, nastala v neděli 13. 12. 2020 zákonná fikce doručení podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a automatické konverzi dokumentů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu v takovém případě lhůta končí i v sobotu či neděli, dopadne-li na tyto dny její konec (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 5 Afs 76/2012-28; č. 2875/2013 Sb. NSS). Čtrnáctidenní lhůta k podání kasační stížnosti uplynula v pondělí 28. 12. 2020. Kasační stížnost byla podána až dne 23. 3. 2021. Stěžovatelka požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti, čemuž nelze vyhovět podle §106 odst. 2 věty poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." či "soudní řád správní"). Stěžovatelka dále v kasační stížnosti poukázala na §17 odst. 5 zákona o elektronických úkonech, kde se zmiňuje návrh na určení neúčinnosti doručení. Návrh na určení neúčinnosti [§50d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), ve spojení s §64 s. ř. s.] měla stěžovatelka podat u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který písemnost doručoval, což neučinila. Nejvyšší správní soud není příslušný o takovém návrhu rozhodnout. Z žádného ustanovení procesního předpisu současně neplyne povinnost Nejvyššího správního soudu návrh postoupit krajskému soudu k rozhodnutí se zachováním lhůty pro jeho podání. Byť nebyl Nejvyšší správní soud příslušný vydat rozhodnutí o návrhu na určení neúčinnosti doručení, nebylo dotčeno jeho oprávnění posoudit včasnost podání kasační stížnosti, včetně okolnosti, kdy byl rozsudek krajského soudu doručen. Rozsudek krajského soudu do stěžovatelčiny datové schránky došel dne 3. 12. 2020. Zjistil-li člen představenstva stěžovatelky (právní profesionál, advokát zapsaný v seznamu advokátů Slovenské advokátní komory), že dne 4. 12. 2020 ztratil přihlašovací údaje do datové schránky, měla stěžovatelka učinit potřebná opatření k omezení negativních dopadů této skutečnosti. Mimo jiné mohla v řízeních, o nichž jí bylo známo, že probíhají, požádat o doručování jinak než do datové schránky po určitou dobu, kterou zabere získání nových přihlašovacích údajů. I kdyby tak neučinila, mohla poté, co se po obnovení přístupu do datové schránky seznámila s rozsudkem krajského soudu, podat žádost o vyslovení neúčinnosti jeho doručení. Stěžovatelka takto nepostupovala, a proto Nejvyšší správní soud její kasační stížnost odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší správní soud prominout zmeškání lhůty. Stěžovatelka nebyla zlomyslná ani lhostejná, pouze došlo ke ztrátě přístupových údajů k její datové schránce, což se může stát každému. Na soud se obrátila ihned poté, co získala nové přístupové údaje. Není možné ani vytýkat členovi jejího statutárního orgánu, že nepožádal krajský soud o zaslání rozhodnutí v písemné podobě. Z notifikace o doručení zprávy do datové schránky totiž nelze poznat, který subjekt zprávu zaslal. Nejenže nebylo zřejmé, který orgán by bylo třeba požádat o zaslání zprávy jiným způsobem, ale i kdyby stěžovatelka věděla, že zprávu zaslal krajský soud, neexistuje žádná garance, že by tento soud vyhověl žádosti o zaslání zprávy jinou formou, nebo že by krajský soud stihl svůj rozsudek znovu zaslat ve lhůtě 14 dní určené k podání kasační stížnosti. Za nelogické považuje stěžovatelka hodnocení Nejvyššího správního soudu, že měla žádat o prominutí zmeškání lhůty ve smyslu jiného předpisu, když, jak sám uvádí, zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Ke ztrátě přihlašovacích údajů došlo v důsledku nastavení systému datových schránek, který vyžaduje pravidelnou změnu hesla, což stěžovatelka v danou dobu nevěděla. U stěžovatelky tak šlo o ojedinělý výpadek v době, než se seznámila s tím, jak systém datových schránek funguje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Za stěžovatelku v řízení o ústavní stížnosti jedná ve smyslu §21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. člen jejího představenstva JUDr. Tomáš Kozovský, který je jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Slovenskou advokátní komorou. Slovenští advokáti jsou evropskými advokáty ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) bodu 2. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii").
6. Z obdobných důvodů, z jakých nemusí být v řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem fyzická osoba, která je sama advokátem [k nim viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)], nemusí být zastoupena advokátem ani právnická osoba, za níž v řízení jedná člen jejího statutárního orgánu [§21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], který je zároveň advokátem. Úprava v §21 odst. 1 o. s. ř. představuje zvláštní úpravu pro soudní řízení. Jednání osob uvedených v daném ustanovení představuje bez dalšího procesní úkony právnické osoby (takové jednání se tedy považuje přímo za jednání právnické osoby) a fyzické osoby, které podle §21 odst. 1 o. s. ř. jednají za právnickou osobu, nejsou zástupci této právnické osoby (viz komentář k §21 o. s. ř. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.; dále komentář k §21 o. s. ř. in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, 1834 s.). Jde současně o autonomní úpravu k hmotnému právu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4124/2008), nejde tak ani o zastoupení ve smyslu §164 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. S ohledem na skutečnost, že zákonem stanovené povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, lze splnit i zastoupením evropským advokátem (viz §35o zákona o advokacii), nevidí Ústavní soud důvod činit rozdíl mezi advokátem a evropským advokátem ani v situaci, kdy nejde o zastoupení, ale jednání za právnickou osobu členem jejího statutárního orgánu [§21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Právnická osoba tudíž nemusí být zastoupena v řízení o ústavní stížnosti advokátem tehdy, když za ni jedná člen jejího statutárního orgánu, který je advokát nebo evropský advokát. Na evropského advokáta však i v takovém případě dopadá povinnost podle §35p odst. 1 a 2 zákona o advokacii ustanovit advokáta po dohodě s klientem jako svého konzultanta v otázkách procesního práva, které budou v řízení řešeny, a sdělit soudu adresu sídla konzultanta. Povinnost evropského advokáta ustanovit konzultanta pro otázky procesního práva totiž není stanovena jen s ohledem na zájmy klienta, ale rovněž s ohledem na zajištění hladkého průběhu řízení. Z tohoto důvodu daná povinnost evropského advokáta tíží i v situaci, kdy v řízení o ústavní stížnosti za právnickou osobou jedná jako člen jejího statutárního orgánu. Daná povinnost byla k výzvě Ústavního soudu splněna, neboť JUDr. Kozovský ustanovil jako svého konzultanta v otázkách procesního práva Mgr. Aleše Vymazala, advokáta, sídlem Marie Steyskalové 686/38, Brno. Hostující evropský advokát však není povinen ustanovit advokáta jako svého zmocněnce pro doručování písemností (§35j odst. 2 zákona o advokacii), tato povinnost se váže jen na případy, kdy je hostující evropský advokát zástupcem účastníka a má za účel předejít prodlužování řízení spojenému s nutností doručovat zástupci (evropskému advokátovi) do zahraničí (podle §50b odst. 1 o. s. ř. se u zastoupeného účastníka doručuje zástupci). Jednání za právnickou osobu podle §21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není zastoupením, nedoručuje se tedy členovi statutárního orgánu (evropskému advokátovi), ale přímo právnické osobě.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
8. Ústavní soud nepřehlédl, že mezi Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem panují rozpory při hodnocení, zda se má obecná úprava počítání lhůt v procesních předpisech užít i na počítání desetidenní lhůty podle §17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech. Posledním dnem této lhůty se považuje dokument za doručený, i když se do datové schránky nepřihlásí oprávněná osoba. Podle Nejvyššího soudu se i na tuto lhůtu uplatní procesní pravidla pro počítání lhůt, včetně úpravy, podle níž připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (viz stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015, body 72. až 74.; č. 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Naproti tomu podle Nejvyššího správního soudu se na desetidenní lhůtu podle §17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech nevztahují obecné procesní předpisy upravující konec lhůty dopadající na víkend či svátek a posledním dnem této lhůty tak může být i sobota, neděle či státní svátek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 16. 5. 2013 č. j. 5 Afs 76/2012-28, č. 2875/2013 Sb. NSS; a další z něj vycházející rozhodnutí, včetně ústavní stížností napadeného usnesení). V posuzované věci není nezbytné se vyjadřovat k této záležitosti rozdílně řešené Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem, neboť ať by konec desetidenní lhůty podle §17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech (a tedy doručení rozsudku krajského soudu) připadl v posuzované věci na neděli 13. 12. 2020 (výklad Nejvyššího správního soudu) nebo pondělí 14. 12. 2020 (výklad Nejvyššího soudu), konec čtrnáctidenní lhůty k podání kasační stížnosti by v obou případech připadl na pondělí 28. 12. 2020 (na lhůtu k podání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud aplikuje obecná pravidla o počítání lhůt, včetně §40 odst. 3 věty první s. ř. s.). Na okraj lze doplnit, že výklad vycházející ze zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 76/2012 jako neodporující ústavním předpisům Ústavní soud posoudil v usneseních ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 1545/18 a ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1077/19, bod 9. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka nerozlišuje mezi dvěma různými právními instituty: prominutím zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti a vyslovením neúčinnosti doručení rozsudku napadeného kasační stížností. Podobného směšování různých právních institutů se dopustila už v kasační stížnosti. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud měl prominout zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti. Podle výslovné úpravy v §106 odst. 2 větě poslední s. ř. s. zmeškání této lhůty prominout nelze. Nejvyšší správní soud se tudíž nedopustil žádného pochybení (tím méně pochybení v ústavní úrovni), když zmeškání dané lhůty neprominul. Argumentační základ, na němž stojí rozsudek Nejvyššího správního soudu, představuje hodnocení, že stěžovatelka mohla ve lhůtě 15 dní ode dne, kdy se s rozsudkem krajského soudu seznámila, podat krajskému soudu návrh na určení neúčinnosti doručení jeho rozsudku doručovaného do datové schránky (§17 odst. 5 zákona o elektronických úkonech ve spojení s §50d o. s. ř. a §64 s. ř. s.). Takto ovšem nepostupovala, neboť daný návrh krajskému soudu včas nepodala. Popsané hodnocení Nejvyššího správního soudu není nelogické či nekonzistentní, jak namítá stěžovatelka, neboť skutečnost, že nelze prominout zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 věta poslední s. ř. s.), nekoliduje s tím, že jsou-li pro to splněny všechny zákonné podmínky, může krajský soud rozhodnout o určení neúčinnosti doručení svého rozsudku (§50d o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.). Rozhodne-li soud o tom, že doručení je neúčinné, považuje se písemnost za doručenou dnem právní moci rozhodnutí o neúčinnosti (§50d odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.) a od takto stanoveného okamžiku doručení by se odvíjela lhůta k podání kasační stížnosti, což ovšem nelze zaměňovat s prominutím lhůty k jejímu podání.
10. Nejvyšší správní soud dále zmínil, že stěžovatelka se mohla ihned poté, co dne 4. 12. 2020 zjistila ztrátu svých přihlašovacích údajů do datové schránky, obrátit na ty orgány, o nichž v danou dobu věděla, že vedou řízení, jehož se účastní, a požádat je, aby jí po určitou dobu doručovaly jinak než do datové schránky. Ústavní soud konstatuje, že tento postup se mohl podle Nejvyššího správního soudu použít vedle návrhu na určení neúčinnosti doručení, a to nezávisle na něm. Jde tedy o doplňkový postup, jehož pomocí by se mohla teoreticky stěžovatelka seznámit s rozsudkem ještě před uplynutím lhůty k podání kasační stížnosti počítané od doručení do datové schránky (tj. do pondělí 28. 12. 2020, srov. bod 8.). O řízení před krajským soudem stěžovatelka věděla, mohla se tedy na krajský soud obrátit s podobnou žádostí. Ústavní soud nicméně konstatuje, že není jisté, zda by se pomocí tohoto postupu stěžovatelka skutečně dokázala seznámit s rozsudkem krajského soudu do pondělí 28. 12. 2020. V prvé řadě lze zmínit, že krajský soud stěžovatelce zaslal svůj rozsudek tak, že dne 3. 12. 2020 byl dodán do její datové schránky. Není jisté, zda by na základě popsané žádosti stěžovatelky (podané nejdříve dne 4. 12. 2020) krajský soud znovu a jinam než do datové schránky stěžovatelce zaslal rozsudek odeslaný do datové schránky před podáním této žádosti. Otázkou je, zda i v případě, že by jej krajský soud znovu zasílal, by tak stihl učinit do 28. 12. 2020. Z tohoto důvodu na popsaný případný postup Ústavní soud hledí jako na nejistý (v tomto dílčím ohledu lze se stěžovatelkou souhlasit) a spíše doplňkový. Okolnost, že Nejvyšší správní soud poukázal i na doplňkový a nejistý postup, nic nemění na tom, že základ jeho argumentace tvoří hodnocení, že zákonem upraveným procesním prostředkem je návrh na určení neúčinnosti doručení, který však stěžovatelka včas nepodala k jeho vyřízení příslušnému krajskému soudu. Stěžejní část napadeného usnesení tvoří hodnocení Nejvyššího správního soudu k tomuto návrhu, zpochybňování tohoto postupu tak stěžovatelce v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě úspěch přinést nemůže.
11. Co se týče návrhu na určení neúčinnosti doručení, považuje Ústavní soud za vhodné vyjádřit se k hodnocení Nejvyššího správního soudu o podmínkách pro včasnost jeho podání, byť tuto okolnost stěžovatelka neučinila předmětem námitek v ústavní stížnosti.
12. Z napadeného usnesení je patrné, že si Nejvyšší správní soud byl vědom toho, že stěžovatelka sice nepodala návrh na určení neúčinnosti doručení ke krajskému soudu, který je příslušný o něm rozhodnout, ale že takový návrh učinila součástí kasační stížnosti zaslané Nejvyššímu správnímu soudu. K tomu Ústavní soud doplňuje, že v čl. III. kasační stížnosti stěžovatelka zmiňovala návrh na určení neúčinnosti doručení podle §17 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích. Skutkový podklad pro svůj návrh spatřovala v tvrzení o ztrátě přístupových údajů k datové schránce, kam jí krajský soud zaslal svůj rozsudek. Tento návrh činila s odkazem na úpravu neplatnosti doručení v §24 odst. 2 ve spojení s §41 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"). Jak stěžovatelce objasnil Nejvyšší správní soud, správní řád se na řízení před správními soudy nepoužije, neboť zde se postupuje podle soudního řádu správního. Obdobnou funkci jako plní institut určení neplatnosti doručení ve správním řízení (§24 odst. 2 správního řádu), plní v řízení před správními soudy institut určení neúčinnosti doručení (§50d o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.). Posouzeno podle obsahu tak bylo možno dospět k závěru, že stěžovatelka na listině nesoucí kasační stížnost uplatnila i návrh na určení neúčinnosti doručení rozsudku krajského soudu (§50d o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.).
13. K tomu Nejvyšší správní soud v závěru bodu 12 napadeného usnesení zmínil, že "z žádného ustanovení procesních předpisů pro soudní řízení (správní) neplyne povinnost Nejvyššího správního soudu návrh postoupit krajskému soudu k rozhodnutí se zachováním lhůty pro jeho podání". Explicitně vyjádřené důsledky tohoto názoru k zachování lhůty jsou pro posuzovanou věc následující: stěžovatelka tvrdí, že se s rozsudkem krajského soudu seznámila v úterý 9. 3. 2021 po obnovení přihlašovacích údajů do datové schránky; 15denní lhůta k podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení by v takovém případě končila ve středu 24. 3. 2021; kasační stížnost s návrhem na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud obdržel dne 23. 3. 2021, přičemž nebylo reálné návrh postoupit krajskému soudu v jednom dni, který zbýval do konce lhůty 24. 3. 2021; pozdější postoupení (po 24. 3. 2021) by podle citovaného názoru značilo, že návrh krajský soud obdrží již jako opožděný. Ústavní soud citovanou část napadeného usnesení vnímá tak, že jí Nejvyšší správní soud nezpochybňuje svou povinnost návrh postoupit (nezpochybňuje povinnost postoupit jako takovou), ale že daná zmínka značí, že po případném postoupení, které by Nejvyšší správní soud nestihl učinit do 24. 3. 2021, by šlo o návrh opožděný. Není pochyb o tom, že kdyby Nejvyšší správní soud hodlal zpochybňovat samotnou svou povinnost návrh postoupit, aktivoval by rozšířený senát (§17 odst. 1 s. ř. s.), neboť ve věci vedené pod sp. zn. 3 Afs 251/2017 návrh na určení neúčinnosti doručení rozsudku napadeného kasační stížností postoupil příslušnému Městskému soudu v Praze v situaci, kdy takový návrh byl součástí kasační stížnosti, postoupil ho přitom více než měsíc po obdržení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 3 Afs 251/2017-30, body 1 a 4, a usnesení ze dne 11. 10. 2017 č. j. 3 Afs 251/2017-24, na které v daném rozsudku odkazuje).
14. Ústavní soud tak konstatuje, že Nejvyšší správní soud se dopustil pochybení, když návrh na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku krajského soudu, který byl vtělen do kasační stížnosti, nepostoupil krajskému soudu podle §7 odst. 5 s. ř. s. jako soudu věcně příslušnému k rozhodnutí o něm a nevyčkal na rozhodnutí krajského soudu o tomto návrhu. Dané pochybení však v posuzované věci nedosáhlo intenzity porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nejvyšší správní soud je obecně povolán posoudit otázku existence podmínek pro neúčinnost doručení rozhodnutí napadeného kasační stížností, a to nezávisle na posouzení krajských soudů jako předběžnou otázku při posuzování včasnosti kasační stížnosti (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010 č. j. 3 Ans 12/2010-105 a ze dne 9. 5. 2018 č. j. 4 As 22/2018-93, bod 10). Posuzování této předběžné otázky nepředstavuje přezkum rozhodnutí krajských soudů o návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení jejich rozhodnutí (proti nim je kasační stížnost nepřípustná, srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010 č. j. 3 Ans 13/2010-109), nýbrž jde o součást hodnocení včasnosti kasační stížností proti samotným rozhodnutím krajských soudů, u nichž se stěžovatelé domáhali vyslovení neúčinnosti jejich doručení. O pochybení Nejvyššího správního soudu jde, neboť při správném postupu v posuzované věci by Nejvyšší správní soud měl tuto předběžnou otázku hodnotit až poté, co by krajský soud rozhodl o návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení (Nejvyšší správní soud by tak měl správně hodnocení této předběžné otázky činit při znalosti důvodů, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí o návrhu na neúčinnosti doručení, včetně případných skutkových zjištění krajského soudu). Dané pochybení však nezpůsobilo porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu ze zmíněného důvodu, že Nejvyšší správní soud je povolán existenci podmínek pro neúčinnost doručení hodnotit nezávisle na krajském soudu jako předběžnou otázku, v kombinaci s tím, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani v náznaku nezpochybňuje hodnocení Nejvyššího správního soudu, že návrh na vyslovení neúčinnosti doručení by byl postoupený již jako opožděný, a ani Ústavní soud neshledal, že by takový výklad o opožděnosti byl ve vztahu k návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení rozporný s ústavním pořádkem (body 15. až 19.).
15. Při posouzení, zda u podání, které je omezeno lhůtou, je lhůta zachována již tím, že ve lhůtě bylo doručeno věcně či místně nepříslušnému soudu (nebo za účelem doručení tomuto soudu v této lhůtě alespoň předáno k přepravě držiteli poštovní licence či orgánu, který je má povinnost doručit), či zda je lhůta zachována až podáním doručeným (či stanoveným způsobem zaslaným) věcně a místně příslušnému soudu, je třeba odlišit různé typy podání.
16. Jde-li o žalobu, jíž je možno podat jen v zákonem určené lhůtě [např. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (§72 odst. 1 s. ř. s.) či žalobu podle části páté o. s. ř. (§247 odst. 1 o. s. ř.)], je lhůta zachována i vůči věcně či místně nepříslušnému soudu [viz nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 134/20 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 8 As 2/2008-112 (č. 1721/2008 Sb. NSS)]. K takovému závěru vede ústavně konformní výklad zákonných ustanovení, podle nichž je řízení o žalobě zahájeno již dnem, kdy žaloba došla soudu, byť věcně či místně nepříslušnému (§82 odst. 1 o. s. ř.; §32 odst. 1 s. ř. s.), a ustanovení, která upravují lhůty (§57 odst. 3 o. s. ř. a §40 odst. 4 s. ř. s.). Zachování lhůty je zde spojováno se zahájením řízení, k čemuž dochází u uvedených žalob i u nepříslušného soudu, či alespoň předáním žaloby ve lhůtě k zákonem předvídané přepravě za účelem doručení soudu (§57 odst. 3 o. s. ř. a §40 odst. 4 s. ř. s.). Omyl žalobce ve výkladu procesních ustanovení o věcné či místní příslušnosti tak na procesní osud žaloby nemá fatální následky. Ne vždy je totiž orientace v úpravě věcné a místní příslušnosti soudů triviální záležitostí.
17. U opravných prostředků zákon zpravidla obsahuje speciální úpravu, která určuje soudy, u kterých se opravný prostředek podává, aby byla zachována lhůta (a contrario tento účinek pak není spojen s podáním vůči jiným soudům). Srov. např. §106 odst. 4 s. ř. s. u kasační stížnosti či §204 odst. 1 a §208 odst. 2 o. s. ř. u odvolání nebo §240 odst. 1 a 2 o. s. ř. u dovolání. Součástí poučení o opravných prostředcích je i místo podání opravného prostředku (§157 odst. 1 o. s. ř., který se podle §64 s. ř. s., co se týče obsahu poučení, přiměřeně aplikuje i před správními soudy). Zaslání opravného prostředku "nesprávnému" soudu tak může způsobit zmeškání lhůty k jeho podání (srov. např. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1270/16 či ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3517/18), na druhou stranu s ohledem na poučení o místu podání opravného prostředku nejde o úpravu, která by na účastníky kladla přísné nároky. Jde navíc o úpravu, která přispívá právní jistotě (umožňuje záhy určit, zda je rozhodnutí pravomocné, jde-li o rozhodnutí, které je možno napadnout řádným opravným prostředkem) a případně rychlosti soudního řízení o opravném prostředku (přispívá k tomu, že opravné prostředky budou zasílány k tomu určeným soudům).
18. I v průběhu řízení zákonná úprava počítá s činěním podání, která jsou omezena lhůtou, aniž by taková podání zahajovala řízení. Příkladem může být reakce na kvalifikovanou výzvu v určené lhůtě (§114b o. s. ř.) či doplnění kasační stížnosti o její důvody v měsíční lhůtě výzvou určené (§106 odst. 3 s. ř. s.). Zmeškání takových lhůt má zásadní dopad na další průběh řízení. V usnesení ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 363/05 Ústavní soud neshledal neústavnost v závěru obecných soudů, které zachování lhůty k podání vyjádření ke kvalifikované výzvě, odmítly spojit s tím, že vyjádření bylo sice zasláno ve lhůtě, nikoli však tomu soudu, který výzvu vydal a řízení vedl. Lhůtu bylo možné zachovat jen podáním vůči příslušnému soudu. V usnesení ze dne 26. 3. 2014 č. j. 9 Afs 146/2013-24 Nejvyšší správní soud rozebral, proč doplnění kasační stížnosti (učiněné k výzvě) zaslané jinému soudu než samotnému Nejvyššímu správnímu soudu nemá vliv na zachování lhůty k podání tohoto doplnění. Ústavní soud uvádí, že zatímco u zachování lhůty pro podání žaloby (bod 165.) nemusí být orientace v úpravě věcné a místní příslušnosti soudů ve všech případech jednoduchá, u zmíněných příkladů podání (reakce na kvalifikovanou výzvu, doplnění kasační stížnosti k výzvě) je zřejmé, že účastníkovi nemůže vzniknout pochybnost, kterému soudu má své podání zaslat (je to ten soud, který vyzval). Není tudíž třeba nahlížet shodně na otázku zachování lhůty podáním vůči nepříslušnému soudu u žaloby na jedné straně a zmíněných podání na druhé straně. Je nutno si dále uvědomit, že na podání, která se činí v běžícím řízení a která jsou omezena lhůtou, navazuje další procesní aktivita soudu. Spojit zachování lhůty i s podáními učiněnými u nepříslušného soudu, by znamenalo prodloužení velkého počtu soudních řízení, neboť by soudy musely pravidelně vyčkávat, zda i delší dobu po konci určené lhůty nedostanou podání, k němuž vyzvaly, přeposlané či postoupené od jiného soudu, jemuž bylo ve lhůtě zasláno. Takový nepříznivý důsledek u samotné žaloby nehrozí, neboť podání žaloby u nepříslušného soudu prodlouží řízení jen u této žaloby, což však nevyvolává potřebu vyčkávat v jiných řízeních. Jsou zde tedy dány rozdíly v právní úpravě (žaloba zahajuje řízení, jsou však i lhůtová podání, která řízení nezahajují; okolnost, že lhůta řízení zahajuje, stojí v základu výkladu, že včasnost žaloby zachová i její podání vůči nepříslušnému soudu), funkci i dopadu, pro které lze lišit zachování lhůty podáním vůči nepříslušnému soudu u žaloby a u popsaných případů (k tomu srov. závěr bodu 27. zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 134/20).
19. Není přitom důvodu se k otázce včasnosti podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení stavět jinak než u popsaných lhůtovaných podání činěných v průběhu řízení. Ani u návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení nemohou účastníkovi vznikat relevantní pochybnosti, který soud je v konkrétní věci příslušný k jeho posouzení. Je jím podle §50d odst. 1 o. s. ř. odesílající soud. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení je koncipován tak, že nalezne uplatnění i v běžících řízeních. Má např. smysl, je-li pro to dán skutkový podklad, navrhovat vyslovení neúčinnosti doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku, neboť vyhovění takovému návrhu bude mít vliv na počítání lhůty k jeho zaplacení, resp. otázky včasnosti či opožděnosti takového zaplacení. Nahlíželo-li by se na lhůtu k podání návrhu na vyslovení neúčinnosti jako na zachovanou jen tím, že návrh byl ve lhůtě doručen nepříslušnému soudu, způsobovalo by to vážné překážky v řízení, neboť i po delší době od podání by se do řízení mohl příslušnému soudu dostat postoupený včasný návrh. Z těchto důvodů se v mezích ústavních předpisů pohybuje výklad Nejvyššího správního soudu, který při posuzování včasnosti návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení spojuje účinky zachování lhůty zmíněné v §40 odst. 4 s. ř. s. jen ve vztahu k návrhu doručenému nebo zaslanému příslušnému soudu, nikoli však soudu nepříslušnému. Byť lze shledat jisté odlišnosti u dopadu do řízení u návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení samotného rozhodnutí, jímž se řízení končí, a na vyslovení neúčinnosti doručení písemností zasílaných v průběhu řízení, není dán prostor pro jiný než jednotný výklad otázek posuzování lhůt u návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí podrobnosti ke svému tvrzení o ztrátě přihlašovacích údajů do datové schránky. V podstatě líčí, že se neseznámila s fungováním systému datových schránek (zejména s tím, že ve výchozím nastavení systém vyžaduje pravidelnou změnu hesel), v důsledku čehož podle svých tvrzení ztratila přístupové údaje. Ústavní soud uvádí, že tím, že stěžovatelka nepodala příslušnému soudu včasný návrh na vyslovení neúčinnosti doručení (v ústavní stížnosti přitom nerozporuje výklad, podle něhož jej včas nepodala), se připravila o možnost, aby její tvrzení mohla být obecnými soudy zkoumána, zda představují omluvitelný důvod ve smyslu §50d odst. 1 o. s. ř. pro neseznámení se s doručovaným rozsudkem krajského soudu. Za této situace nemá ani Ústavní soud prostor, aby hodnotil tato její tvrzení zopakovaná a rozvedená v ústavní stížnosti.
21. Dodat lze, že ani Nejvyšší správní soud, zkoumá-li existenci podmínek pro vyslovení neúčinnosti doručení kasační stížností napadeného usnesení jako předběžnou otázku pro účely posouzení včasnosti takové kasační stížnosti (k tomu srov. bod 143.), nemůže překlenout opožděné podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení. I v takovém případě opožděné podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení představuje důvod, proč se Nejvyšší správní soud nemusí dále zabývat tím, zda účastníkem uváděný důvod neseznámení se s doručovanou písemností by byl omluvitelným důvodem ve smyslu §50d odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, že se stěžovatelce nedostalo věcného posouzení, zda jí tvrzený důvod by byl oním omluvitelným důvodem, nepředstavuje porušení jejích základních práv či svobod, neboť je důsledkem toho, že návrh na vyslovení neúčinnosti doručení nepodala včas příslušnému soudu.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu