ECLI:CZ:US:2021:4.US.1339.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1339/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2021 č. j. 3 Co 111/2019-191 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 2019 č. j. 12 C 8/2018-166, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti METROPOL, spol. s r. o., sídlem Senovážné nám. 248/2, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením (str. 2 ústavní stížnosti), že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, konkrétně v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Závěrečný návrh na zrušení (str. 6 ústavní stížnosti) odůvodňuje porušením ústavně zaručených práv stanovených v čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 13 103 Kč s úrokem z prodlení jako odměnu ve výši obvyklé odměny autora souborného jevištního díla s odůvodněním, že vedlejší účastnice provozovala v průběhu roku 2015 dvě konkrétní jevištní díla Ladislava Smoljaka bez uzavření řádné licenční smlouvy s dědici autorských práv režiséra k divadelní inscenaci. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok), přičemž zamítavý výrok odůvodnil - stručně řečeno - s odkazem na řešení právní otázky konstantní soudní judikaturou i právní naukou, podle nichž divadelní režie není autorským dílem, nýbrž uměleckým výkonem. V odůvodnění krajský soud též stručně objasnil, že neshledal důvod k předložení otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU").
3. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání (obsahující opětovný návrh na položení předběžné otázky SDEU), na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem návrh na položení předběžné otázky zamítl (I. výrok), rozsudek krajského soudu potvrdil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění odkázal na předchozí judikaturní závěry o neexistenci díla, jehož obsahem měla být režijní koncepce, jež odpovídají úpravě uvedené v §67 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a dodal, že stěžovatelovy úvahy se spíše pohybují na úrovni de lege refenda (správně de lege ferenda), nikoliv na úrovni platného práva.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatel namítá, že dosud nebyl uspokojivě vyřešen problém, jak nahlížet na divadelní inscenaci, tj. zda jde o samostatné autorské dílo, či nikoli. V této souvislosti cituje ze čtyř konkrétních rozhodnutí SDEU, z nichž dovozuje, že příslušní k posouzení otázky, co je a není možné považovat za autorské dílo, nejsou soudci národních soudů, ale naopak soudci SDEU. Nepředložily-li obecné soudy v jeho věci předběžnou otázku o tom, zda může být divadelní inscenace autorským dílem k rozhodnutí SDEU, ale samy o ní rozhodly, došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody.
7. Úřední činností Ústavní soud zjistil, že v období květen 2018 až leden 2020 podal stěžovatel několik ústavních stížností proti rozsudkům obecných soudů, kterými byly zamítnuty jeho žaloby požadující částky nepřesahující 10 000 Kč za užití autorského díla (divadelní režie) bez licenční smlouvy. Všechny ústavní stížnosti byly pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty [viz usnesení ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1862/18 a sp. zn. II. ÚS 2389/18, ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3614/18, ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 2390/18, ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 321/19, ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2612/19, ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 337/20 a ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2613/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V srpnu 2020 stěžovatel podal další ústavní stížnost, a sice ve věci, v níž se domáhal zaplacení částky převyšující 10 000 Kč, tudíž v ní rozhodoval i vrchní soud. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2363/20. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci je obsahově a argumentačně shodná s věcí vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2363/20. Vzhledem k tomu, že usnesení ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2363/20 se vypořádalo s argumentací stěžovatele shodnou s argumentací obsaženou v nyní posuzované stížnosti, Ústavní soud na něj odkazuje, protože neshledal důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15).
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu