ECLI:CZ:US:2021:4.US.1399.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1399/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti části výroku I. a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2021 č. j. 15 Co 54/2021-74, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SUNTEON, a. s., sídlem Přístavní 483/27, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení části výroku I. v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byl změněn výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 12. 2020 č. j. 39 C 417/2020-30 o nákladech prvostupňového řízení, a dále výroku II. výše uvedeného usnesení městského soudu, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud městskému soudu uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že výše uvedeným usnesením obvodního soudu bylo zastaveno řízení o zaplacení částky odpovídající zákonnému úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 730 519,81 Kč od 26. 9. 2017 do 30. 8. 2018 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (výrok I.), a vedlejší účastnici jako žalobkyni byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce jako žalované náklady řízení ve výši 36 445,20 Kč (výrok II.), dále bylo rozhodnuto o vrácení poměrné části soudního poplatku ve výši 11 356,80 Kč vedlejší účastnici (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že po právním posouzení věci podle §83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dospěl k závěru, že zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení, proto předmětné řízení jako později zahájené totožné řízení postupem podle §104 o. s. ř., zastavil pro překážku litispendence. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., když dovodil, že vedlejší účastnice zavinila opakovaným podáním žaloby (podala dva totožné návrhy na zahájení řízení k soudu) zastavení řízení. Soud proto přiznal procesně úspěšné stěžovatelce podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. náhradu nákladů řízení za účelně provedené úkony ve výši 36 445,20 Kč. O vrácení soudního poplatku pak rozhodl podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
4. Proti usnesení obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Usnesením městského soudu bylo usnesení obvodního soudu ve výrocích I. a III. potvrzeno s tím, že výrok I. se doplňuje o text: "Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu", ve výroku II. o nákladech řízení bylo usnesení změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud konstatoval, že projednání předmětné věci nebrání překážka litispendence, avšak stěžovatelka vznesla námitku nedostatku pravomoci soudu tuto věc projednat a rozhodnout. Městský soud uvedl, že v předmětné věci jde zjevně o spor týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, k jehož rozhodnutí není podle §7 odst. 2 o. s. ř., dána pravomoc soudu, neboť zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb."), tuto pravomoc v §52 odst. 1 svěřuje jinému orgánu, přičemž výlučnou pravomoc k rozhodnutí tohoto sporu má Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ"). Za tohoto stavu věci městský soud konstatoval, že projednání věci a jejímu rozhodnutí soudem brání nedostatek pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, a proto je třeba řízení zastavit, jak ostatně rozhodl obvodní soud, a věc postoupit ERÚ.
5. K náhradě nákladů řízení vzniklých v souvislosti se zastavením prvostupňového řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu městský soud poukázal na to, že dojde-li k zastavení řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení shledaného v nedostatku pravomoci soudu takový spor projednat a rozhodnout, pak je třeba při řešení otázky zavinění, které obvykle zatěžuje stranu žalobce, který řízení takovou žalobou podanou u nepravomocného soudu zahájil, a vyvolal tedy i nutnost takové řízení zastavit (jak dovodil v dané věci i obvodní soud), zabývat se tím, zda skutečně žalobce takovéto zastavení řízení zavinil, tedy zda žalobce mohl objektivně vědět, že soud není pravomocný. Otázka (nedostatku) pravomoci může být někdy velmi složitá, kdy lze stěží po žalobci vyžadovat, aby předem tušil, zda bude řízení zastaveno, či nikoliv. V dané věci vedlejší účastnice vycházela z toho, že úroky z prodlení a náklady uplatnění pohledávky byť jsou příslušenstvím pohledávky vyplývající ze smlouvy uzavřené v režimu zákona č. 165/2012 Sb., mají za stavu, že fakticky představují ve sporu jistinu, jiný právní režim, nezávisející na zákoně č. 165/2012 Sb., upravovaný ryze soukromým právem. Městský soud s odkazem na rozhodnutí zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen "zvláštní senát"), uvedl, že takovou otázkou se prozatím platná judikatura nezabývala. Přitom s ohledem na skutečnost, že na příslušenství pohledávky nedopadá vyvratitelná domněnka, že příslušenství sleduje podle §510 odst. 2 občanského zákoníku, osud věci hlavní, vedlejší účastnice mohla důvodně předpokládat, že k rozhodnutí o věci je pravomoc soudu dána. Městský soud poukázal na to, že i ze spisu je zřejmé, že se zprvu za pravomocného považoval i sám obvodní soud, když vydal ve věci platební rozkazy, a dokonce i sama stěžovatelka, když podala své velmi obsáhlé vyjádření k věci samé, aniž by se v něm jakkoliv pravomoci soudu věc rozhodnout bránila a námitku nedostatku pravomoci vznesla až následně. Předpokladu pravomoci soudu pak nahrálo i rozhodnutí ERÚ o analogické pohledávce sesterské obchodní společnosti ENERGY WAY, a. s., vedlejší účastnice, na které vedlejší účastnice odkázala ve svém vyjádření k námitce nedostatku pravomoci soudu, kde uvedený úřad odmítl svou pravomoc takový spor rozhodovat. Za takové situace je zřejmé, že otázku pravomoci rozhodujícího orgánu bude opět s největší pravděpodobností muset v budoucnosti řešit zvláštní senát, a z tohoto důvodu nelze u vedlejší účastnice dovodit objektivní možnost povědomí o "nepravomocnosti" soudu a shledat u ní zavinění za zastavení řízení v důsledku neshledané pravomoci soudu. Protože zavinění nelze shledat ani u stěžovatelky, je třeba podle městského soudu vycházet při rozhodování o nákladech řízení z §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tj. z předpokladu nezaviněného zastavení řízení, v jehož důsledku žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. O nákladech odvolacího řízení městský soud rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1 odst. 1 o. s. ř., neboť vedlejší účastnice byla vzhledem k rozhodnutí o zastavení řízení a postoupení věci v odvolacím řízení neúspěšná, naopak byla v plném rozsahu úspěšná u rozhodnutí o nákladech řízení, proto v souladu s výše uvedeným ustanovením městský soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud protiústavně (sc. neústavně) interpretoval §146 odst. 2 o. s. ř., a nesprávně se vypořádal s otázkou zavinění, a v důsledku toho nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka poukazuje na to, že literatura i judikatura se vyjadřují k pojmu zavinění z ryze procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Městský soud (senát 15 Co) v posuzovaném případě rozhodl o užití §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., extenzivním způsobem, přičemž argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. I. US 1227/09 (N 197/54 SbNU 429; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Na podporu své argumentace stěžovatelka dále poukazuje na odborný právní názor, podle kterého tam, kde není dána pravomoc soudu, by měl náklady hradit ten, kdo podal návrh na zahájení řízení, neboť ho podal nesprávně. Je zde tak hledisko uhrazovací (neboť protistraně a státu náklady vznikly), tak i motivační, neboť účastník by neměl dávat žaloby na zkoušku i tam, kde není dána pravomoc soudu (srov. například JIRSA, Jaromír, a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II. Wolters Kluwer 2016, s. 418). Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje i usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 (U 8/30 SbNU 519).
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zjevná nespravedlnost výroků o náhradě nákladů řízení je posuzována Ústavním soudem v kontextu celého soudního řízení jako jeho součást, a tudíž může představovat podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod porušení práva na soudní ochranu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75), resp. ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)].
10. Neústavnost nákladového výroku usnesení městského soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že vedlejší účastnice a její sesterská společnost podaly již celkem dvacet dva žalob proti stěžovatelce, přičemž pro daný typ sporů existovala judikatura zvláštního senátu, podle níž byla dána pravomoc ERÚ k projednání žalob na zaplacení peněžitého plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona č. 165/2012 Sb., na kterou stěžovatelka vedlejší účastnici upozornila. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastnice, resp. její právní zástupce při podávání žalob nejedná s odbornou péčí a nešetří práva stěžovatelky, která se musí ve všech dvaceti dvou řízeních náležitě bránit.
11. Stěžovatelka dále namítá nerovnost přístupu soudů, když soudy zastavují soudní řízení a ve většině případů rozhodují o tom, že stěžovatelce nárok na náhradu nákladů přísluší, v případech rozhodovaných u městského soudu senátem 15 Co (zatím dva případy) tuto náhradu nákladů stěžovatelce nepřiznávají. Soudní praxe je tedy nejednotná a rozhodování soudů nepředvídatelné, což zakládá další prvek nespravedlnosti.
12. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastnice jako žalobce v předmětných sporech disponuje žalobami a uplatňovanými nároky. Rozhodla-li se zahájit spor se stěžovatelkou, která je v pozici žalované, neměla by stěžovatelka nést důsledky za zastavení řízení a s ním spojené náklady, jen z důvodu, že vedlejší účastnice nesprávně podala žaloby u soudu. Podle stěžovatelky je třeba přihlédnout i k okolnostem daného případu, především k množství podaných žalob proti ní, k zahájení dalších řízení vedlejší účastnicí a sesterskou obchodní společností ENERGY WAY a. s., u soudu i přes to, že obecné soudy postupně všechna řízení zastavují pro nedostatek pravomoci a postupují ERÚ a vyjma senátu 15 Co přiznávají stěžovatelce i náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Ústavní soud ve své judikatuře otázku náhrady nákladů řízení řešil již mnohokrát. Proto považuje za nutné opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. V posuzované věci však o takový případ nejde.
17. Ústavní soud poukazuje na to, že v podstatě totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se zabýval již dříve a usnesením ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1333/21 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou (body 10 až 14 tohoto usnesení).
18. Nejednotnost posouzení (nedostatku) pravomoci v dané věci městský soud dovodil zejména s odkazem na judikaturu zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu. Upozornil také na jiný soudní spor vyvolaný společností s vedlejší účastnicí podnikatelsky spřízněnou, ve kterém došlo k tomu, že ERÚ rozhodl o analogické pohledávce o nedostatku své pravomoci k rozhodování o příslušenství odvozeného z dlužných plateb podle zákona č. 165/2012 Sb. Za takové situace ovšem Ústavní soud neshledává důvod zpochybňovat učiněný závěr, že vedlejší účastnice s ohledem na nedostatek podmínek řízení (nedostatek pravomoci) z procesního hlediska nezavinila zastavení řízení. Tento závěr ostatně není rozporný ani se stěžovatelkou odkazovaným nálezem ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1227/09, neboť v tehdy posuzovaném případě bylo pro Ústavní soud podstatné, že jeden z účastníků řízení byl zastoupen advokátem, a proto mu vznikly náklady s tímto řízením spojené, byť obecné soudy tuto okolnost přehlédly a vycházely z nesprávného závěru, že žádnému z účastníků náklady řízení nevznikly.
19. Konečně ani odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 nemůže závěry městského soudu relevantním způsobem zpochybnit, neboť - na rozdíl od skutkových okolností případu popsaných v tomto usnesení - ve věci vedlejší účastnice nedošlo k žádné nahodilé události, pro kterou by vzala žalobu zpět (což by vyvolalo nutnost zastavení řízení), ale šlo o dílem nejednotný a dílem doposud neřešený výklad právní otázky k tomu příslušných orgánů veřejné moci. Takovou okolnost ovšem podle Ústavního soudu nelze spravedlivě srovnávat s událostí, k níž eventuálně může dojít u některého účastníka řízení například v souvislosti s tím, že je mu ukončen nájemní vztah založený nájemní smlouvou z důvodu uplynutí doby nájmu. Ostatně zánik nájmu z důvodů plynutí času lze podle Ústavního soudu objektivně předvídat, nicméně u posouzení složitější právní otázky orgánem veřejné moci takováto předvídatelnost z hlediska účastníka řízení dána není.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. V závěrech městského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v posuzované věci důvod (stěžovatelka jen lapidárně navrhla přiznání nákladů, aniž by argumentovala, že jde o "odůvodněný" případ), neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu