ECLI:CZ:US:2021:4.US.1406.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1406/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021 č. j. 30 Cdo 3652/2020-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 č. j. 11 Co 73/2020-109 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. prosince 2019 č. j. 28 C 53/2019-92, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 75 213 Kč (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a ve kterém bylo dne 31. 10. 2016 vydáno usnesení č. j. 8 A 142/2016-13.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
5. Obecné soudy se shodly na závěru, že ze samotných skutkových tvrzení stěžovatelky a z provedeného dokazování vyplývá jediný závěr, a to neexistence odpovědnostního titulu, neboť rozhodnutí, které stěžovatelka nepovažuje za správné (usnesení městského soudu ze dne 31. 10. 2016 č. j. 8 A 142/2016-13), nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podle stěžovatelky z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3518/17 vyplývá, že městský soud odmítl věcně jednat tam, kde na to měla stěžovatelka právo a v tomto ohledu jsou tedy rozhodnutí městského soudu ze dne 31. 10. 2016 č. j. 8 A 142/2016-13 a Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 8 As 235/2016-63 na samé hraně ústavnosti, resp. hraničí s nepřípustným odepřením spravedlnosti. Stěžovatelka má za to, že nebýt odmítnutí její žaloby, k odepření spravedlnosti by nedošlo, neboť v případě věcného projednání žaloby by městský soud meritorně rozhodl o tom, zda namítaný zásah byl zákonný či nezákonný. Nemůže být stěžovatelce na újmu, že obecné soudy se shodly na neexistenci odpovědnostního titulu, neboť vydané rozhodnutí, které stěžovatelka napadá, nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, aniž by přihlédly k výše zmiňovanému usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3518/17.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky uvádí, že se přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v minulosti již opakovaně zabýval [základní ústavněprávní východiska k této problematice byla shrnuta např. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551)]. Účelem právního institutu zadostiučinění je kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé typicky porušením základního práva účastníka řízení.
11. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
12. Ústavní soud zároveň v mnoha svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, nepostihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
13. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Vzhledem k tomu, že vydané rozhodnutí, které stěžovatelka napadá a které nepovažuje za správné [usnesení městského soudu č. j. 8 A 142/2016-13 - viz sub 2) bylo potvrzeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 8 As 235/2016-63 a usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3518/2017], nemohla být naplněna podmínka uvedená v §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. Závěr obecných soudů, že v posuzované věci nelze aplikovat zákon o odpovědnosti státu, je ústavně konformní a správný.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky [viz sub 1)], dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu