ECLI:CZ:US:2021:4.US.1459.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1459/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky C. W., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021 č. j. 30 Cdo 1640/2020-483 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2020 č. j. 12 Co 312, 313/2019-444, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíc, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 219/2011 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 757 859 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V žalobě tvrdila, že jí bylo v roce 2001 sděleno obvinění z trestného činu podvodu, trestní stíhání trvalo 8 let a 4 měsíce a skončilo v únoru 2010 rozsudkem odvolacího soudu potvrzujícím zprošťující rozsudek. V průběhu trestního řízení jí byla dne 19. 10. 2001 a dne 15. 11. 2001 zajištěna dvě osobní vozidla. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usneseními ze dne 17. 5. 2010 a ze dne 7. 7. 2010 po skončení trestního stíhání rozhodl o jejich vrácení a vrácena byla dne 1. 8. 2010. Výši škody stěžovatelka vyčíslila jako rozdíl obvyklé ceny vozidel v době odebrání a v době jejich navrácení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 19 C 219/2011-45 (dále jen "první rozsudek obvodního soudu") žalobu zamítl. Shledal, že pokles hodnoty vozidel v průběhu času není škodou. Ke snížení jejich hodnoty by došlo plynutím času, jak v případě, kdy je stěžovatelka nemohla užívat z důvodu zajištění, tak i tehdy, nebyla-li by zajištěna. Městský soud usnesením ze dne 21. 1. 2013 č. j. 64 Co 352/2012-85 (dále jen "první rozhodnutí městského soudu") zrušil tento první rozsudek obvodního soudu s odůvodněním, že je-li možné v obdobných případech odškodnit poškozeného náhradou nákladů, které vynaložil na nájem náhradního vozidla, pak by bylo diskriminační neposkytnout podobnou ochranu tomu, kdo byl "pouze" vyloučen z vlastnictví majetku.
3. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 č. j. 19 C 219/2011-229 (dále jen "druhý rozsudek obvodního soudu") žalobě vyhověl v částce 724 800 Kč s příslušenstvím a zamítl ji v částce 37 859 Kč s příslušenstvím. Nechal zpracovat znalecký posudek, z něhož vyšel, takže výši škody vyčíslil jako rozdíl mezi obvyklou cenou vozidel v době jejich zajištění a vrácení. Žaloba byla zamítnuta v částce, o kterou vyčíslení ve znaleckém posudku předloženém stěžovatelkou převýšilo vyčíslení soudem ustanoveným znalcem. Obvodní soud zmínil, že stěžovatelkou předložený posudek trpěl nepřesnostmi, proto vyšel z posudku zpracovaného ustanoveným znalcem. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2015 č. j. 64 Co 131/2015-267 (dále jen "druhé rozhodnutí městského soudu") změnil druhý rozsudek obvodního soudu o příslušenství, jinak ho potvrdil. Konstatoval, že zajištění vozidel trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, byl tak dán nesprávný úřední postup, který vedl ke vzniku škody, jejíž výši obvodní soud správně určil.
4. Vedlejší účastnice podala proti druhému rozhodnutí městského soudu dovolání, jemuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 5500/2015-296 vyhověl a zrušil druhé rozhodnutí městského soudu a druhý rozsudek obvodního soudu. Uvedl, že ze skutkových zjištění nižších soudů vyplynulo, že stěžovatelce vznikla škoda v podobě snížení hodnoty vozidel, kterou konstruovala škodu jako rozdíl mezi obvyklou cenou v době zajištění vozidel a jejich obvyklou cenou v době vrácení. Nejvyšší soud ovšem shledal, že nebyla dána příčinná souvislost s trestním stíháním, neboť ke snížení ceny vozidel plynutím času by došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 800/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) jako nepřípustnou pro nevyčerpání zákonných procesních předpisů k ochraně práva. Zdůraznil, že daný rozsudek Nejvyššího soudu je kasačním rozhodnutím, věc jím není ještě skončena, ale naopak se jí bude zabývat obvodní soud, před nímž stále může hájit svá práva. Dále Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 1117/18 jako nepřípustnou stěžovatelčinu ústavní stížnost požadující, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v porušování jejího práva na soudní ochranu a aby mu přikázal rozhodnout o její námitce podjatosti, kterou proti soudcům Nejvyššího soudu vznesla až po skončení dovolacího řízení.
5. Obvodní soud posléze vydal rozsudek ze dne 1. 11. 2018 č. j. 19 C 219/2011-382 (dále jen "třetí rozsudek obvodního soudu"), jímž žalobu zamítl. Uvedl, že mezi škodou a odpovědnostním titulem absentovala příčinná souvislost. Vozidla bylo možno vydat až poté, co byla stěžovatelka zproštěna obžaloby. U odpovědnostního titulu se zabýval tím, zda nedošlo k průtahům od zproštění obžaloby do samotného vydání vozidel, tyto okamžiky totiž dělilo půl roku. S ohledem na potřebu spolupráce trestního soudu se státním zastupitelstvím neshledal nedůvodné průtahy, a nebyl tedy dán tvrzený odpovědnostní titul.
6. Městský soud napadeným rozsudkem třetí rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odkázal na jeho odůvodnění, které označil za správné. Na základě argumentace převzaté z rozsudku Nejvyššího soudu 30 Cdo 5500/2015 (bod 4.) uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi škodou a trestním stíháním.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání s odůvodněním, že stěžovatelka v dovolání kvalifikovaným způsobem nezpochybnila závěr, na němž stojí rozsudek městského soudu, tj. neexistenci příčinné souvislosti, takže přípustnost dovolání nemohou založit její dovolací námitky týkající se výkladu pojmu skutečná škoda. Městský soud nezaložil své rozhodnutí na právních otázkách, které stěžovatelka vznesla v dovolání, a ani odlišné posouzení těchto otázek by stěžovatelce nemohlo přinést procesní úspěch, protože se městský soud ztotožnil s třetím rozsudkem obvodního soudu v tom, že absentuje odpovědnostní titul, proti čemuž stěžovatelka v dovolání nebrojí.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že soudci Nejvyššího soudu, kteří ve věci rozhodli a zejména JUDr. Pavel Simon, byli podjatí. Jejich podjatost dovozuje z toho, že se podle jejího názoru řádně nezabývali dovoláním a nereagovali na uplatněné argumenty.
9. V dovolání byl zpochybňován závěr obvodního soudu a městského soudu o absenci příčinné souvislosti, stěžovatelka tudíž nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, že by otázku příčinné souvislosti kvalifikovaným způsobem nezpochybňovala. To samé platí i pro hodnocení Nejvyššího soudu, že dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr soudů o neexistenci odpovědnostního titulu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že již v žalobě tvrdila, že její vozidla byla po dobu 9 let odstavena z provozu, došlo tak ke snížení jejich hodnoty a většímu poškození, než kdyby byla opotřebena běžným provozem. Škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky trestního řízení, které trvalo 9 let. Alternativně stěžovatelka dovozuje, že rozhodnutí o zajištění bylo nezákonné, neboť navazovalo na nezákonné trestní stíhání. Stěžovatelka dodává, že se obvodní soud a městský soud nezabývaly zákonem č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu zajištění"), což nenapravil ani Nejvyšší soud. Soudy podle stěžovatelky nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 795/16 (N 68/85 SbNU 183), podle něhož má poškozený dostat náhradu za veškeré utrpěné ztráty a musí se mu dostat plné obnovy funkční hodnoty věci, a pominuly rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3118/2012, podle něhož se výše škody určuje rozdílem hodnoty vozidla před poškozením a po poškození.
III.
Vyjádření účastníků
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům, žádost o vyjádření nezasílal vedlejší účastnici, a to s přihlédnutím k obsahu stěžovatelčiných námitek.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření uvádí, že podjatost JUDr. Simona není dána tím, že v minulosti byl několik měsíců neplaceným poradcem vedlejší účastnice a že je lektorem Justiční akademie. V dovolání nebyly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání v otázce existence příčinné souvislosti či absence odpovědnostního titulu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud trvá na svém závěru, že stát neodpovídá za škodu vzniklou změnou výše obvyklé ceny vozidla v čase. Ke stěžovatelčině zmínce o škodě způsobené zanedbáním údržby vozidel, poukazuje Nejvyšší soud na závěry posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem, podle něhož by cena vozidel, byla-li by provozována, byla nižší než cena zajištěných vozidel.
12. Městský soud zmiňuje, že stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 795/16 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3118/2012 se zabývají výkladem pojmu skutečná škoda a příčinnou souvislostí se nezabývají. Městskému soudu není zřejmé, z jakého důvodu by se měl aplikovat zákon o výkonu zajištění, když stěžovatelka uplatnila nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. a nesprávný úřední postup spatřovala v průtazích v řízení. Za situace, kdy ústavní stížnost směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, nemůže Ústavní soud podle názoru městského soudu zrušit i rozhodnutí odvolacího soudu (pozn. Ústavního soudu: stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušit i rozsudek městského soudu).
13. Vyjádření Nejvyššího soudu a městského soudu Ústavní soudu zaslal stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
16. Ke stěžovatelčině námitce o porušení práva domáhat se ochrany svých práv před nestranným soudem, Ústavní soud připomíná, že nestrannost soudce je posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko je psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k účastníkům, jejich zástupcům či věci. Objektivní hledisko zahrnuje i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533)]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti soudce vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to 1) jaká je povaha tohoto vztahu a 2) zda jde o vztah zjevně intenzivní [srov. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11)].
17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že senát Nejvyššího soudu ve složení JUDr. Pavel Simon, Mgr. Vít Bičák a JUDr. David Vláčil je podjatý. Na podjatost těchto soudců usuzuje z toho, že se v ústavní stížností napadeném rozsudku nevypořádali s jejím dovoláním. Podle Ústavního soudu na podjatost soudce nepoukazuje sama o osobě okolnost, že vydal pro některého z účastníků řízení nepříznivé rozhodnutí. Podle §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ostatně nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení o projednávané věci.
18. V řízení o dovolání stěžovatelka vznesla námitku podjatosti JUDr. Simona, protože působil od září 2008 do července 2009 jako poradce vedlejší účastnice a působí jako lektor Justiční akademie, coby organizační složky státu podléhající vedlejší účastnici. Ve vyjádření k námitce podjatosti JUDr. Simon uvedl, že před prvním předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie a v jeho průběhu působil jako poradce mezinárodního odboru vedlejší účastnice jako odborník na evropské mezinárodní právo soukromé a že působí jako lektor Justiční akademie, což však podle jeho názoru podjatost nezakládá. Dodal, že nemá žádný vztah k věci ani účastníkům dovolacího řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 32 Nc 253/2020-478 bylo rozhodnuto, že JUDr. Simon není vyloučen z projednávání a rozhodnutí stěžovatelčiny věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 1640/2020. Ústavní soud konstatuje, že u dřívějšího působení soudce jako poradce jedné ze stran sporu je při posuzování podjatosti z výše rozebraného objektivního hlediska nutno zohlednit povahu tohoto vztahu a jeho intenzitu. Jde-li o dlouhodobý a nikoli nahodilý výkon funkce poradce případně ještě doprovozený dalšími vazbami, pak je dán důvod vyloučení soudce (viz např. usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1872/16). Ústavní soud konstatuje, že okolnost, že JUDr. Simon před více než 10 lety po omezenou dobu působil jako poradce vedlejší účastnice, nezakládá jeho vztah k vedlejší účastnici, který by z objektivního hlediska dával rozumný podklad pro pochyby o jeho nepodjatosti. Takový výkon poradenství lze totiž označit za jednorázovou a nahodilou událost, o čemž svědčí i doba, která ji dělí od zahájení řízení o stěžovatelčině dovolání. Protože JUDr. Simon přestal být poradcem vedlejší účastnice v roce 2009, je vyloučeno, aby v době svého působení jako poradce poskytoval rady ve věci stěžovatelky, která se na vedlejší účastnici obrátila se svým tvrzeným nárokem v roce 2011. Co se týče subjektivního hlediska, lze odkázat na vyjádření JUDr. Simona, že k vedlejší účastnici nemá žádný vztah.
19. Podjatost nezakládá ani okolnost, že JUDr. Simon vykonává funkci lektora pro Justiční akademii, nad níž vykonává dohled vedlejší účastnice [§129 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud nespatřuje relevantní souvislost mezi lektorskou činností JUDr. Simona pro Justiční akademii a dohledovou pravomocí vedlejší účastnice nad Justiční akademií.
20. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu formulovaným v odůvodnění napadeného usnesení, že kvalifikovaným způsobem v souladu s §241a o. s. ř. nezpochybnila závěr rozsudku městského soudu o absenci příčinné souvislosti. Ústavní soud (shodně s Nejvyšším soudem) konstatuje, že stěžejní část hodnocení v rozsudku městského soudu se týká právě absence příčinné souvislosti, a shledal, že v dovolání stěžovatelka nevymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) ve vztahu k tomuto závěru městského soudu. K příčinné souvislosti totiž neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a v důsledku toho rovněž nevymezila, v jaké ze čtyř možných typových situací popsaných v §237 o. s. ř. je řešení této právní otázky ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu. Stěžovatelkou formulované otázky hmotného či procesního práva (čl. VI. dovolání) se příčinné souvislosti netýkají, týkají se toliko výkladu pojmu škoda.
21. Poukazuje-li stěžovatelka na svou věcnou argumentaci k příčinné souvislosti v čl. III. dovolání, pak je třeba zdůraznit, že jde o důvod dovolání ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. uvedení právního posouzení věci městským soudem, které stěžovatelka pokládá za nesprávné, a vyložení, v čem podle stěžovatelky tato nesprávnost spočívá). Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je však primární náležitostí dovolání vymezení, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost, avšak právě tuto náležitost dovolání nesplňuje k závěru městského soudu o absenci příčinné souvislosti, což pak neumožnilo Nejvyššímu soudu, aby se stěžovatelčinou dovolací argumentací k příčinné souvislosti dále zabýval. Ústavní soud tak shledal, že stěžovatelka v daném ohledu nedodržela zákonem předepsaný postup domáhání se svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Dále stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval její dovolací argumentací k pojmu skutečná škoda. Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud objasnil, že v situaci, kdy stěžovatelka u otázky příčinné souvislosti nevyhověla všem zákonným požadavkům na náležitosti dovolání, pak již nemělo smysl se zabývat jejími dovolacími námitkami k výkladu pojmu skutečná škoda, neboť samotný závěr o absenci příčinné souvislosti, který stěžovatelka nenapadla způsobem splňujícím všechny náležitosti kladené na dovolání, vede k tomu, že stěžovatelčin tvrzený nárok na náhradu škody dán není. Za této situace nemá Ústavní soud prostor zabývat se stěžovatelčinou argumentací směřující proti rozsudku městského soudu o výkladu pojmu skutečná škoda.
23. Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, že její dovolání nebrojí proti závěru městského soudu, který byl vysloven k absenci odpovědnostního titulu. Ústavní soud opakuje, že dovolání musí obsahovat nejen dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.), ale především vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K existenci či absenci odpovědnostního titulu stěžovatelka výslovně v dovolání nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a neuvedla, z jakého důvodu uvedeného v §237 o. s. ř. by pro tuto otázku měla být založena přípustnost dovolání, čímž nevymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu