ECLI:CZ:US:2021:4.US.1493.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1493/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Janem Galuszkou, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021 č. j. 25 Cdo 156/2021-284, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. září 2020 č. j. 69 Co 45/2020-247, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 20 C 43/2018-164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a J. B. a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejších účastnících náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 8 554 392 Kč s tím, že plnění jednoho z vedlejších účastníků zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého vedlejšího účastníka (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatel se uvedené náhrady za ztrátu na výdělku domáhal s tím, že vedlejší účastník odpovídá za tuto újmu, kterou mu měl způsobit jako řidič motorového vozidla jednáním, za něž byl též odsouzen v trestním řízení. Po vedlejší účastnici pak stěžovatel požadoval náhradu jako po pojistiteli podle §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Okresní soud dospěl k závěru, že bylo-li prokázáno, že stěžovatel před úrazem nepracoval a neměl žádný výdělek a nebylo-li prokázáno, že, nebýt úrazu, nastoupil by do zaměstnání u obchodní společnosti X, s měsíčním výdělkem ve výši 22 000 Kč, nevznikla stěžovateli žádná majetková újma spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku úrazu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, když přisvědčil okresnímu soudu, že náhrada za ztrátu na výdělku je odškodnitelná i v případě, že poškozený v době úrazu výdělku nedosahoval, měl-li do určitého zaměstnání teprve nastoupit, měl-li prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval. Přitom shodně s okresním soudem konstatoval, že k závěru, že ke ztrátě výdělku došlo, nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu, či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě v důsledku následků úrazu, a že nebýt úrazu, poškozený by takovou činnost skutečně vykonával, jak dovodil za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud (srov. R 10/1991). Tyto závěry považoval krajský soud za aplikovatelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), který je třeba v dané věci aplikovat.
4. Krajský soud k tvrzení stěžovatele, že nebýt poškození zdraví úrazem, nastoupil by od 1. 7. 2015 do zaměstnání u obchodní společnosti X, s uváděným výdělkem, čímž mu vzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku, přisvědčil okresnímu soudu, že stěžovateli se toto tvrzení ani přes výzvu podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepodařilo prokázat. Stěžovatel uvedené prokazoval výpovědí jednatele uvedené obchodní společnosti svědka K. a jím vystaveným potvrzením. Krajský soud konstatoval, že okresní soud vzal v úvahu veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, a tyto zhodnotil v souladu s §132 o. s. ř. Okresní soud správně zohlednil okolnosti, které nevyznívají věrohodně či úplně logicky a ve svém výsledku a souhrnu zpochybňují výpověď svědka, ať už jde o prodlevu mezi tvrzenou dohodou o zaměstnání a plánovaným nástupem (firma svědka by zaměstnance potřebovala dříve a stěžovatel nikde nepracoval), neobvyklé vystavení potvrzení o nástupu do pracovního poměru předem (neobvyklé minimálně v obchodní společnosti X, jak sám svědek vypověděl), jakož i nikoli ideální kvalifikace stěžovatele pro danou pozici, a to i z pohledu svědka. Výpověď svědka okresní soud hodnotil i v kontextu s dalšími zjištěnými skutečnostmi, zejména s dosavadní stěžovatelovou pracovní historií, kdy tento před úrazem dlouhodobě nepracoval, třebaže mu v tom nebránila vážná překážka, při hodnocení věrohodnosti výpovědi vzal v úvahu též dřívější pracovní vztah svědka k otci stěžovatele. Krajský soud tak přisvědčil okresnímu soudu, že důkazy navržené stěžovatelem neprokazují jeho tvrzení. Podle krajského soudu okresní soud výpověď svědka K. nijak významně nezkreslil a ve výsledku je správný jeho závěr, že tato nemůže s ohledem na její obsah a další zjištěné skutečnosti obstát. Potvrzení vystavené svědkem pak logicky sdílí osud výpovědi svědka, když nebylo verifikováno, a nelze je považovat ani za věrohodné. Okresní soud proto podle krajského soudu rozhodl věcně správně, dovodil-li, že stěžovateli s ohledem na neprokázané tvrzení o sjednaném nástupu do zaměstnání nemohla vzniknout tvrzená újma a žaloba tak není důvodná.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně otázky hodnocení věrohodnosti svědka a pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností. Stěžovatel rozsáhle argumentoval, proč měla být krajským soudem odlišně posouzena věrohodnost výpovědi svědka K. Dále se podle stěžovatele krajský soud nedostatečně vypořádal s předloženým oznámením o nástupu do pracovního poměru. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví a vedlejším účastníkům uloží povinnost k náhradě nákladů řízení.
6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, protože nebylo přípustné. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel napadá skutkové závěry krajského soudu, přestože způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ačkoliv stěžovatel tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení při postupu podle §132 o. s. ř., napadá závěry o věrohodnosti jím předložených důkazních prostředků, tedy domáhá se, aby bylo vycházeno z odlišného skutkového stavu, než jak jej zjistil krajský soud. Nejvyšší soud konstatoval, že všechna rozhodnutí, na která stěžovatel v dovolání odkazuje, byla vydána podle procesní úpravy účinné před 1. 1. 2013, kdy nabyl účinnosti zákon č. 404/2012 Sb., jímž byl odstraněn dosavadní dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., ve znění před tímto datem, spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože nyní účinný předpis již tento dovolací důvod nezná, nelze vytýkat krajskému soudu, že se odchýlil od předešlé judikatury, k němu se vztahující. Podle Nejvyššího soudu tedy není naplněn důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Napadá-li stěžovatel rozhodnutí krajského soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, dovolání je v této části podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., objektivně nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na zjevné nespravedlnosti, když skutkové i právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle stěžovatele jsou výklad a aplikace právních předpisů obecnými soudy natolik extrémní, že vybočily z hlavy páté Listiny, a tímto postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva.
8. Stěžovatel namítá, že již tím, že v důsledku dopravní nehody, která byla zaviněna vedlejším účastníkem, došlo k poklesu jeho pracovní schopnosti o 75 %, což způsobilo fakticky nemožnost uplatnění na trhu práce (prokázáno posudkem o invaliditě), mu vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, který vychází z jeho základního práva na svobodnou volbu povolání, práva získávat prací prostředky pro životní potřeby a práva zaměstnance na spravedlivou odměnu, která byla dopravní nehodou zásadním způsobem trvale dotčena a takto by měla být kompenzována. Opačný názor obecných soudů pokládá stěžovatel za ústavně nekonformní výklad právních předpisů, když postupem soudů je mu odpíráno právo vlastnit majetek, resp. obdržet adekvátní náhradu. Stěžovatel poukazuje na to, že v současné době pobírá pouze invalidní důchod (vyjma příspěvku na péči). Z důvodu cizího zavinění téměř pozbyl pracovní způsobilost, a podle závěrů obecných soudů nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku (stěží si lze představit, že by si mladý zdravý muž nevydělal více).
9. Podle stěžovatele soudy posuzovaly potvrzení o nástupu do pracovního poměru ze dne 27. 4. 2015 v rozporu s výkladovými pravidly zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, když stěžovatel byl v pozici zaměstnance, resp. uchazeče o zaměstnání, a tento dokument byl vystaven obchodní společností X, jako jeho budoucím zaměstnavatelem. Stěžovatel poukazuje na to, že on ani obchodní společnost X, pravost ani původnost dokumentu nezpochybňovali. I přesto obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a to výslech jednatele obchodní společnosti X, a vydané potvrzení o nástupu do zaměstnání jako nevěrohodné, tedy k tíži stěžovatele, ačkoli stěžovatel byl v pozici zaměstnance. Stěžovatel se zúčastnil pohovoru u obchodní společnosti X, a měl nastoupit do zaměstnání dne 1. 7. 2015. Měly-li obecné soudy za logické, že se stěžovatelem měla být uzavřena již pracovní smlouva a nemělo být vydáno potvrzení, nemůže jít tato skutečnost k tíži stěžovatele.
10. Stěžovatel uvádí, že skutkové závěry okresního soudu, které následně potvrdil i krajský soud, jsou v rozporu s provedenými důkazy, když nástup do zaměstnání ke dni 1. 7. 2015 je doložen nejen potvrzením o nástupu do pracovního poměru, ale i svědeckými výpověďmi otce stěžovatele, ale zejména jednatele obchodní společnosti X. Soud však k těmto důkazům nepřihlížel. Výklad a aplikace §2962, resp. §2963 občanského zákoníku, jak je provedly soudy, jsou podle stěžovatele zjevně nespravedlivé, a nemohou tedy obstát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně nezjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
15. V předmětné věci okresní soud nepovažoval výpověď svědka K. v kontextu provedených důkazů za věrohodnou, když při jejím hodnocení vzal v úvahu s ní související okolnosti, které nevyznívají věrohodně či úplně logicky, a ve svém výsledku výpověď svědka zpochybňují. Tuto výpověď okresní soud hodnotil i v kontextu s dalšími důkazy (srov. bod 4 tohoto usnesení). Krajský soud se se závěrem okresního soudu, že stěžovatelem navržené důkazy neprokazují jeho tvrzení, ztotožnil (viz sub 4 tohoto usnesení).
16. V posuzované věci oba uvedené soudy shodně poukázaly na to, že náhrada za ztrátu na výdělku je odškodnitelná i v případě, že poškozený v době úrazu výdělku nedosahoval, měl-li do určitého zaměstnání teprve nastoupit, měl-li prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr, a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval. Shodně však dovodily, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že měl nastoupit do zaměstnání, a tudíž mu nemohla vzniknout žádná majetková újma v podobě ztráty na výdělku v důsledku zranění, které utrpěl při dopravní nehodě. V odůvodnění napadených rozhodnutí přitom soudy pečlivě a přesvědčivě vysvětlily, proč považovaly výpověď svědka K. a jím vystavené potvrzení o nástupu stěžovatele do zaměstnání za nevěrohodné. Závěry hodnocení řádně provedeného dokazování obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat.
17. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů obecné soudy učinily a jak věc právně posoudily. To, že po tomto procesu a po vyhodnocení důkazů dospěly k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné, resp. u rozhodnutí o nákladech řízení, že je nepřípustné (viz sub 6 tohoto usnesení).
18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud dále konstatuje, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení z hlediska svého obsahu i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy, jež vymezuje formu vlády (frame of government) a v jejím rámci postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci výkonné, a nikoli tu část ústavy, jež zakotvuje základní práva a svobody (bill of rights) [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) ]. Stejně tak namítaný čl. 95 odst. 1 Ústavy sám o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující soudní moc [srov. např. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 87/95 (N 66/5 SbNU 503)].
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu