ECLI:CZ:US:2021:4.US.1588.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1588/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 25 Cdo 1495/2020-272, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2019 č. j. 13 Co 205/2019-237 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. února 2019 č. j. 23 C 375/2013-206, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o uložení povinnosti vedlejší účastnici (dále též "pojišťovna") zaplatit stěžovateli částku 2 627 191 Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 184 760 Kč (výrok II.), a dále mu uložil povinnost nahradit náklady státu ve výši 35 633,35 Kč (výrok III.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl dne 7. 3. 2000 účastníkem dopravní nehody, při které utrpěl rozsáhlá zranění s trvalými následky, které byly již v minulosti částečně odškodněny. Nyní se domáhá dalších nároků proti pojistiteli provozovatele vozidla, a to ušlého výdělku, spočívajícího ve zvýšení pracovního úsilí o 50 %, přilepšení stravy, ošetřování a výpomoci v domácnosti, a to za období od 1. 3. 2005 do 31. 5. 2014. Vedlejší účastnice namítla promlčení nároku, jde-li o nárok na ušlý výdělek, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 401/2005 s tím, že nárok se promlčuje jako celek, nikoli jako nároky na jednotlivá opětující se plnění. Obvodní soud postupoval podle §101 a §104 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je "občanský zákoník"), a dospěl k závěru, že tento nárok jako celek je promlčen. K dopravní nehodě totiž došlo dne 7. 3. 2000, promlčecí lhůta počala běžet rok po pojistné události a k promlčení nároku tak došlo 7. 3. 2004. Žaloba však byla podána až dne 24. 9. 2013. Rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy obvodní soud neshledal. Poukázal na to, že stěžovatel své nároky v předchozích řízeních uplatnil přímo proti škůdci, nic mu však nebránilo, aby nároky uplatnil přímo proti pojišťovně. Šlo o jeho svobodnou volbu, avšak důsledky této volby nemůže nést vedlejší účastnice. U dalších nároků na přilepšení stravy a ošetřovné, resp. poskytnutí pomoci v domácnosti, vyšel obvodní soud zejména ze znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován. Jde-li o stravu bohatou na vitamíny, o které stěžovatel uváděl, že ji konzumuje právě v důsledku úrazu, znalecký ústav uvedl, že, tato strava je odůvodněna dva až tři měsíce po úrazu, nyní však neplní žádný léčebný efekt. Soud neshledal ani důvod pro výpomoc v domácnosti, o které stěžovatel tvrdil, že za ni platí své snaše 2 200 Kč měsíčně. Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatel si přivodil další úraz v roce 2015, kdy spadl z lešení z výšky tří metrů, nemohl být tedy v důsledku úrazu nesoběstačný tak, že by vyžadoval pomoc v domácnosti. Naopak to vypovídá o tom, že stěžovatel byl soběstačný. Nároky související se škodní událostí podle §442 a násl. občanského zákoníku tedy nejsou dány.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 43 947 Kč (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že nárok na ušlý výdělek po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 3. 2005 je promlčen. Další uplatněné nároky na přilepšení stravy, ošetřovné a výpomoc v domácnosti nejsou oprávněné, a stěžovatel tak nemá nárok na pojistné plnění. Z uvedených důvodů městský soud rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil, a to i ve výrocích o nákladech řízení, které byly přiznány procesně úspěšné vedlejší účastnici. Městský soud poukázal na to, že jde o spor skutkově i právě složitý, vymykající se případům, které vedlejší účastnice řeší opakovaně a které je schopna zvládnou svými zaměstnanci, proto považoval právní zastoupení advokátem za účelné, přičemž neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možné výjimečně použít §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Výrok o nákladech odvolacího řízení městský soud odůvodnil odkazem na §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když vedlejší účastnice byla i v této části řízení plně úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů právního zastoupení.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítnuto, protože není přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že na vyřešení otázky, zda se má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčovat jako celek, a otázky, zda "nárok na zvýšenou námahu" má stejný režim jako náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, napadené rozhodnutí nezávisí. Podle §104 ve spojení s §101 občanského zákoníku se právo na pojistné plnění promlčí uplynutím tří let, přičemž tato promlčecí lhůta počne běžet rok od pojistné události. Dospěl-li městský soud k závěru, který není stěžovatelem nikterak zpochybňován, že pojistná událost nastala 7. 3. 2000, pak promlčecí lhůta tří let počala běžet 7. 3. 2001, tj. rok od pojistné události, a k promlčení veškerých nároků na pojistné plnění z této události došlo uplynutím tří let, tedy dne 7. 3. 2004. Úvahy městského soudu o tom, že se nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčuje jako celek, jsou podle Nejvyššího soudu sice správné, ale nadbytečné, neboť to ve sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nehraje z hlediska promlčení nároku na pojistné plnění roli. U nároků na příspěvek na přilepšení stravy a náhradu za pomoc v domácnosti stěžovatel nesouhlasil se skutkovými závěry městského soudu, založenými na znaleckém posudku, a s hodnocením provedených důkazů městským soudem. Těmito námitkami však stěžovatel nenastiňuje právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud posuzovat, ale brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a proti zásadě volného hodnocení důkazů, čímž však nelze založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dále stěžovatel tvrdil, že znalecký posudek trpí vadou spočívající v absenci osobního vyšetření stěžovatele a v překročení kompetencí znalce, neboť otázka, zda stěžovatel musí zvolit jiný pracovní postup, a otázka příčinné souvislosti mezi současným stavem stěžovatele a zraněním, které utrpěl v roce 2015, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší soudu. Nejvyšší soud však shledal postup městského soudu správným, když z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se zabýval řádně odůvodněním závěrů znalce, hodnotil znalecký posudek kriticky, v souladu s pravidly logického myšlení a ve vztahu k jiným důkazům. Podle Nejvyššího soudu je na uvážení znalce, zda shledá důvod pro osobní prohlídku poškozeného, nebo si vystačí s jeho zdravotní dokumentací (ostatně zpracovatel posudku tento postup obhájil při svém výslechu). Posouzení otázek, zda současný zdravotní stav stěžovatele byl vyvolán jeho zraněním z roku 2015, a zda stěžovatel případně musí volit jiný pracovní postup, pak není hodnocením právních otázek, neboť jde o otázky odborné, které právě přísluší znalci. V daném případě se však týkají nároku na pojistné plnění představované náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který soudem nebyl věcně posouzen z důvodu jeho promlčení. Stěžovatel napadl dovoláním výslovně též výrok rozsudku městského soudu o nákladech řízení, proti kterému je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dovolání nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, avšak až po uplynutí zákonem stanovené lhůty upravené v §243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje na to, že neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, vznikne dovolateli právo ve formě legitimního očekávání na meritorní projednání podaného dovolání, s nímž je spojeno i právo na konkrétní zodpovězení všech právně významných otázek, které dovolatel k dovolacímu přezkumu Nejvyššího soudu předložil.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil, že rozhodnutí nezávisí na položené, doposud nevyřešené otázce, a to, zda nárok "na zvýšenou námahu" má stejný režim jako nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, nebo jde o nárok svou podstatou odlišný, avšak z hlediska aplikace práva stále podřaditelný pod §447 občanského zákoníku.
7. Stěžovatel namítá, že ačkoli dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Stěžovatel uvádí, že v dovolacím řízení namítal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006 sp. zn. 25 Cdo 401/2005, nepůsobí vůči poškozeným spravedlivě, když nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se promlčuje jako celek. Nejvyšší soud však na jeho argumentaci nereagoval. Stěžovatel poukazuje na to, že závěr vyplývající z uvedeného rozhodnutí nemůže obstát, neboť je v rozporu se základním principem plného odškodnění vzniklé újmy. Stěžovatel dovozuje, že nárok na zvýšenou námahu bylo možné vypočítat až podle jím dosaženého výdělku v zaměstnání, přičemž dosahovaný výdělek byl každý měsíc a rok jiný. Stěžovateli nebyl přiznán žádný invalidní důchod, od jehož přiznání by obecné soudy mohly počítat běh promlčecí lhůty.
9. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry soudů, že další nároky, tj. ošetřovné a přilepšení stravy, jsou neopodstatněné. Soudy vycházely ze znaleckého posudku, jehož správnost stěžovatel opakovaně namítal. Zásadní vadu stěžovatel shledává v tom, že nebyl znalcem vyšetřen. Vyslechnutí svědci hovoří o potížích stěžovatele, o tom, že je nesoběstačný, vyžadující přetrvávající péči svých příbuzných, a naopak znalec vycházel z neúplné zdravotní dokumentace stěžovatele. Obecné soudy vyšly pouze z vyjádření znalce, který uvedl, že nedochází-li stěžovatel pro bolesti a omezení k lékaři, není osvědčeno, že by potřeboval lepší stravu či výpomoc v domácnosti. Za neústavní v tomto kontextu považuje stěžovatel postup zejména městského soudu, který přenesl odpovědnost za výsledek řízení na znalce i přesto, že stěžovatel argumentoval rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2630/07 [(N 224/47 SbNU 941), ve kterém se Ústavní soud se vůči takovému postupu ostře vymezil.
10. Jde-li o náklady řízení, stěžovatel namítá, že soudy se nezabývaly účelností zastoupení vedlejší účastnice. Ta nejprve jednala prostřednictvím svého právnického oddělení a již toto oddělení uplatnilo námitku promlčení. Po převzetí zastoupení pojišťovny advokátem se její procesní obrana nezměnila, nebyl tedy důvod vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů přiznávat. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje např. na nález ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11, a nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365). Stěžovatel namítá nejen nerespektování názorů Ústavního soudu, ale i zásah do práva na legitimní očekávání, když poukázal na řadu jiných obdobných případů, kdy právo na náhradu nákladů řízení při zamítnutí žaloby nebylo žalované pojišťovně přiznáno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Jde-li o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, obecné soudy v předmětné věci shodně vyšly z §104 ve spojení s §101 občanského zákoníku, podle kterého se právo na pojistné plnění promlčí uplynutím tří let, přičemž tato promlčecí lhůta počne běžet rok od pojistné události. Nastala-li pojistná událost dne 7. 3. 2000, pak promlčecí lhůta tří let počala běžet 7. 3. 2001, tj. rok od pojistné události, a k promlčení veškerých nároků na pojistné plnění z této události došlo uplynutím tří let, tedy dne 7. 3. 2004. Nárok z pojistného plnění byl uplatněn až dne 24. 3. 2013, a je tedy promlčen.
15. U dalších nároků na přilepšení stravy a ošetřovné a poskytnutí pomoci v domácnosti, vyšel obvodní soud zejména ze znaleckého posudku Institutu postgraduálního lékařství. Uvedený důkaz soud hodnotil v souladu s §132 o. s. ř. Odbornými závěry znalců byly svědecké výpovědi, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, vyvráceny. Znalci ve svém posudku uvedli, že stěžovatel po úrazu vykonává pracovní pozice odpovídající jeho vzdělání, po roce 2005 (tedy době, do které byl stěžovatel odškodněn soudním rozhodnutím proti provozovateli vozidla) není následkem úrazu omezen (omezení je až v důsledku velkého úrazu, který stěžovatel utrpěl v roce 2015 pádem z lešení, při kterém došlo ke zlomenině krčního obratle). O výpomoci v domácnosti v důsledku úrazu by bylo možné uvažovat 4 až 5 týdnů po úrazu, v důsledku úrazu také není třeba podávat dlouhodobě jakékoli doplňky stravy a speciální stravu jinou, než kterou se živí běžná populace racionálně se stravující. Městský soud neshledal důvod stejně jako obvodní soud tyto odborné závěry znalců jakkoli zpochybňovat.
16. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v této věci nejde.
17. Při posouzení zdravotního stavu představuje znalecký posudek v soudním řízení stěžejní důkaz, na nějž je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, a právě jemu přísluší závěry tohoto posudku vyhodnotit.
18. Ústavní soud konstatuje, že hodnocení, zda odborná lékařská stanoviska, zprávy a posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem rozhodnutí, pro která je zásadní posouzení zdravotního stavu, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší soudům a ve správním řízení správním orgánům (srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2750/19, usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20).
19. Ústavní soud není povolán k hodnocení zdravotního stavu stěžovatele, resp. k posouzení, zda jsou závěry znaleckého posudku věcně správné. Ústavní soud je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémního nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný takový exces v posuzované věci nezjistil. Městský soud přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu a shodně s obvodním soudem neshledal důvod odborné závěry znalců jakkoli zpochybňovat. Odkazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2630/07 ve věci nekritického přejímání závěrů znaleckých posudků soudy, Ústavní soud zdůrazňuje, že posuzování postupu soudu při hodnocení důkazů (zde znaleckého posudku) závisí vždy na konkrétních okolnostech dané věci, a proto nelze závěry Ústavního soudu v tehdejší věci učiněné považovat za obecně použitelné.
20. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž namítá, že soudy rozhodly o přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici za právní zastoupení, a tím nerespektovaly četnou judikaturu Ústavního soudu o nákladech řízení v případech, kdy je jednou ze stran řízení stát, vyšší územní samosprávný celek, statutární město nebo jiný subjekt navázaný na veřejný rozpočet, jež má k právnímu řešení obdobných záležitostí příslušný aparát či organizační složku a není tedy nezbytné, aby se nechal zastupovat advokátem.
21. Ústavní soud ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně. V takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán adekvátním. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535) nebo nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].
22. V posuzované věci městský soud k odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že náklady prvostupňového řízení byly přiznány procesně úspěšné vedlejší účastnici. Městský soud konstatoval, že jde o spor skutkově i právě složitý, vymykající se případům, které vedlejší účastnice řeší opakovaně a které je schopna zvládnou svými zaměstnanci. V tomto případě proto městský považoval za účelné právní zastoupení advokátem, přičemž neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možné použít výjimečně §150 o. s. ř. Závěry městského soudu o přiznání nákladů řízení jsou dostatečně odůvodněny a Ústavní soud je shledal ústavně souladnými.
23. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší soud se jednotlivými námitkami stěžovatele podrobně zabýval a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal, a to včetně námitky o absenci osobního vyšetření stěžovatele znalcem (viz sub 4 shora). Protože na otázce, zda se má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčovat jako celek, a otázce, zda "nárok na zvýšenou námahu" má stejný režim jako náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, napadené rozhodnutí nezávisí, Nejvyšší soud se uvedenými otázkami nezabýval.
24. Namítal-li stěžovatel, že Nejvyšší soud rozhodl po uplynutí šestiměsíční lhůty (§243c odst. 1 věta druhá o. s. ř.), Ústavní soud k tomu podotýká, že daná lhůta byla obecně chápána jen jako pořádková (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2546/14 nebo usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 295/16, ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1082/17, ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3655/19), přičemž i případné její překročení nepředstavovalo takové porušení práva, jež by svou intenzitou znamenalo porušení ústavnosti. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z §243c odst. 1 o. s. ř., byla jeho věta druhá, která upravovala uvedenou pořádkovou lhůtu, novelou občanského soudního řádu (provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., účinným od 30. 9. 2017) vypuštěna, a to více jak dva roky před podáním dovolání. Tato námitka je tedy z hlediska ústavního, resp. i podústavního práva irelevantní.
25. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinily a jak věc právně posoudily. Domáhá-li se stěžovatel jejich přezkumu Ústavním soudem, pak ho staví do role, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
26. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto není dán žádný důvod pro případný kasační zásah.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu