ECLI:CZ:US:2021:4.US.1621.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1621/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AKRO investiční společnost, a. s., sídlem Slunná 547/25, Praha 6 - Střešovice, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2021 č. j. 30 Cdo 50/2021-334, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2020 č. j. 55 Co 144/2020-309 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2020 č. j. 10 C 39/2019-286, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala jednak zadostiučinění ve výši 3 000 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení a jednak toho, aby ji vedlejší účastnice zprostila povinnosti zaplatit částku 717 164 357,94 Kč jako úroků z prodlení, které jí byly dřívějším rozhodnutím soudu uloženy zaplatit. V žalobě tvrdila, že se v minulosti domohla vůči České republice náhrady škody ve výši 1 043 891 167 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup. Po právní moci rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 1. 2002 č. j. 21 C 44/2000-218 a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 9. 2012 č. j. 35 Co 34/2012-761, jimiž bylo o tomto nároku rozhodnuto, Česká republika stěžovatelce zaplatila 2 080 447 226,12 Kč (přestavující náhradu škody ve výši 1 043 891 167 Kč a ve zbytku úrok z prodlení). Následně rozsudek městského soudu č. j. 35 Co 34/2012-761 v dovolacím řízení zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 493/2013-863 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté stěžovatelka vzala žalobu zpět, neboť již obdržela 2 080 447 226,12 Kč a soud řízení zastavil. Česká republika pak proti stěžovatelce podala žalobu, jíž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení v uvedené částce a zaplacení příslušenství, čemuž soudy vyhověly, a rozhodly o povinnosti stěžovatelky toto obohacení vydat a zaplatit úroky z prodlení. Po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve věci bezdůvodného obohacení, stěžovatelka státu jistinu 2 080 447 226,12 Kč vrátila. Úroky z prodlení z této částky ve výši 717 164 357,94 Kč však nezaplatila a Česká republika je po stěžovatelce exekučně vymáhá. Za nepřiměřenou délku řízení o vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelka požadovala zadostiučinění ve výši 3 000 000 Kč, o němž soudy rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími. U částky 717 164 357,94 Kč, jíž se rovněž týkají ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatelka v žalobě zmiňovala, že povinnost k platbě úroků z prodlení v této výši je důsledkem zrušení rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012 a vedle toho důsledkem nepřiměřené délky řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Hodnotil celkovou délku řízení (od řízení před soudem prvního stupně až po rozhodnutí o dovolání) ve věci vydání bezdůvodného obohacení a zjistil, že od informování stěžovatelky o tom, že řízení před soudem prvního stupně běží, do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu uplynuly 4 roky a 5 měsíců. Věc byla složitá jak po stránce právní, tak po stránce skutkové i procesní, což bylo dáno množstvím listinných důkazů a velkým počtem vyslechnutých svědků. Právní složitost byla založena nutností posoudit existenci nároku na vrácení plnění poskytnutého podle pravomocného, ale později zrušeného rozsudku, vše v kombinaci s námitkou promlčení a dělené odpovědnosti, soud musel při rozhodování zohledňovat rozsáhlou prejudikaturu a v řízení činil úkony, které na sebe plynule navazovaly. Význam řízení pro stěžovatelku obvodní soud vyhodnotil jako běžný. Stěžovatelka si vyplacenou částku ponechala a po jejím vyplacení vzala zpět žalobu, jíž se domáhala jejího zaplacení. Podle obvodního soudu tak vědomě podstoupila riziko, že bude čelit žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, a bude-li žaloba úspěšná, bude jí uložena povinnost zaplatit úroky z prodlení. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení tak podle obvodního soudu pro sebe stěžovatelka učinila významným svým rozhodnutím vyplacenou částku nevrátit a případně čelit žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Tuto skutečnost nelze přičítat k tíži státu při hodnocení významu řízení pro stěžovatelku. Zamítnutí žaloby o nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odůvodnil obvodní soud závěrem, že neshledal nepřiměřenost délky řízení. Ke škodě ve výši 717 164 357,94 Kč poznamenal, že nebyl dán nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení, který tak nemůže představovat odpovědnostní titul. Navíc dodal, že podle judikatury dovolacího soudu dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou řízení a povinností platit úroky z prodlení z žalované částky, neboť příčinou vzniku úroků z prodlení je okolnost, že dlužník řádně a včas nezaplatil, nikoli délka řízení. Podle obvodního soudu nebyla dána ani příčinná souvislost mezi škodou v podobě povinnosti zaplatit úroky z prodlení ve výši 717 164 357,94 Kč a nezákonností rozhodnutí zrušeného rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012.
4. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se se závěrem, že posuzované řízení o vydání bezdůvodného obohacení nebylo nepřiměřeně dlouhé, i s argumentací obvodního soudu týkající se žalobního požadavku, aby vedlejší účastnice stěžovatelku zprostila povinnosti platit úroky z prodlení ve výši 717 164 357,94 Kč. Dodal, že v situaci, kdy o povinnosti platit úroky z prodlení bylo pravomocně rozhodnuto, nelze se jinou žalobou úspěšně domoci uložení povinnosti zprostit tohoto závazku (§2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), neboť by fakticky šlo o přezkum soudního rozhodnutí v jiné věci.
5. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, protože právní otázku, zda se do celkové délky řízení zahrnuje při posouzení, zda se soud dopustil nesprávného úředního postupu, též řízení o mimořádném opravném prostředku, městský soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sodu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 se do celkové doby řízení zahrnuje i řízení o odvolání, kasační stížnosti či ústavní stížnosti. Shodný závěr platí i pro námitku, podle níž tím, že se soudy zaměřily na celkovou délku řízení, eliminovaly průtahy, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně, neboť odvolací řízení a dovolací řízení proběhla již rychle. Nejvyšší soud uvedl, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nejsou-li dány průtahy, a naopak i když k průtahům došlo, nemusí být řízení nepřiměřené dlouhé, odpovídá-li jako celek délkou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení předpokládat. U námitek k významu řízení pro poškozeného stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se dále ztotožnil se závěrem, že nezákonnost zrušeného rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012 není v příčinné souvislosti s povinností stěžovatelky platit úroky za prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Protože nebyly dány podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu, nemohla přípustnost dovolání založit otázka týkající se možnosti požadovat náhradu škody tím, aby poškozeného škůdce zprostil dluhu, v jehož vzniku spočívá škoda (§2952 občanského zákoníku).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že soudy přecenily význam celkové doby řízení, do níž zahrnuly i dovolací řízení, aniž by zohlednily průtahy v řízení před soudem prvního stupně, bez nichž by rozhodnutí bylo vydáno mnohem dříve. Takto nepřisvědčily argumentaci, že bez počátečních průtahů by vznikly menší úroky z prodlení. Do celkové délky řízení nelze zahrnout dovolací řízení, protože povinnost vydat bezdůvodné obohacení stěžovatelka splnila po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu týkajícího se tohoto obohacení. Obvodní soud ani městský soud nezohlednily, že od podání žaloby do nařízení prvního jednání uplynula nepřiměřeně dlouhá doba. Stěžovatelka význam věci pro sebe spatřuje jako mimořádný s ohledem na narůstající úroky z prodlení. Za formalistické považuje hodnocení, že není dána příčinná souvislost mezi nezákonností zrušeného rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012 a vznikem povinnosti platit úroky z prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Tyto úroky jsou vyšší než výnos, který stěžovatelka měla z toho, že peníze držela při extrémně nízké úrokové míře.
7. V ústavní stížnosti je zpochybněn i závěr městského soudu, že se žalobou nelze domáhat náhrady škody tím, aby soud uložil škůdci zprostit poškozeného jeho závazku, jehož vznik představuje škodu (§2952 občanského zákoníku). Stát peníze, které měla následně stěžovatelka vracet, vyplatil na základě soudního rozhodnutí (zrušeného až po vyplacení peněz státem). Nebýt takového rozhodnutí stát by peníze stěžovatelce nevyplatil a na stěžovatelku by nebylo přesunuto riziko úroků z prodlení. Podle stěžovatelky je tudíž dána příčinná souvislost mezi nezákonností rozhodnutí a vznikem škody v podobě vzniku povinnosti platit úroky z prodlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
10. Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů, které při hodnocení, zda řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho, hodnotily celkovou délku řízení souhrnně za řízení před soudem prvního stupně (od okamžiku, kdy byla stěžovatelka zpravena, že řízení běží; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) až po právní moc rozhodnutí dovolacího soudu. Řízení bylo zahájeno před Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 12. 12. 2014, stěžovatelka byla o existenci řízení zpravena dne 21. 1. 2015, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl ve věci dne 24. 5. 2018, o odvolání rozhodl městský soud dne 27. 11. 2018 (právní moc 28. 12. 2018) a o dovolání rozhodl Nejvyšší soud dne 4. 6. 2019 rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2019. V ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí tak obvodní soud posuzoval z hlediska náhrady újmy dobu 4 let a 5 měsíců (od 21. 1. 2015 do 18. 6. 2019) ve třech instancích. Stěžovatelka namítá, že zohlednění celkové délky řízení znamenalo marginalizaci skutečnosti, že řízení v prvním stupni trvalo dlouho (téměř 3 a půl roku), kdežto odvolací a dovolací řízení proběhla velmi rychle.
11. Co se týče posouzení stěžovatelčina žalobního požadavku na odčinění nemateriální újmy ve výši 3 000 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení, nevidí Ústavní soud důvod zpochybňovat hodnocení obecných soudů, které hodnotily celkovou délku řízení. Odčinění nemateriální újmy je spojeno též s náhradou za to, že účastník byl po neakceptovatelně dlouhou dobu držen v nejistotě o výsledku řízení [srov. nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), bod 34.; či nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20, bod 56.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. O konečném výsledku řízení lze hovořit až v době, kdy je ukončeno poslední řízení, které může zvrátit výsledek věci, což zahrnuje i dovolací řízení. Ústavní soud tak nespatřuje porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod v tom, že obecné soudy při posuzování nároku na náhradu nemateriální újmy za nepřiměřenou délku řízení posuzovaly celkovou délku řízení (včetně odvolacího a dovolacího řízení).
12. Námitka směřující proti závěru obvodního soudu a městského soudu, že řízení, v jehož délce stěžovatelka spatřovala nesprávný úřední postup, mělo pro stěžovatelku pouze běžný význam, je nepřípustná. Nebyla totiž řádně uplatněna před Nejvyšším soudem, který u dovolací námitky týkající se významu řízení uvedl, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto danou námitku nemohl ani kvazimertorně hodnotit. Stěžovatelka závěr o nesplnění náležitostí dovolání u této námitky nezpochybňuje, v ústavní stížnosti brojí přímo proti závěru obvodního soudu a městského soudu o běžném významu řízení. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.], což znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která ačkoli tomu nic nebránilo, nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu obsahově ji posoudit.
13. Dále stěžovatelka tvrdila, že jí vznikla skutečná škoda v podobě povinnosti platit úroky z prodlení ve výši 717 164 357,94 Kč, vznik této škody spojovala jednak s nepřiměřenou délkou řízení ve věci vrácení bezdůvodného obohacení (k tomu viz body 14. a 15.), jednak s nezákonným rozhodnutím městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012, které bylo zrušeno Nejvyšším soudem (k tomu viz body 16. až 19.).
14. K tvrzené škodě v podobě vzniku povinnosti platit úroky z prodlení, o níž stěžovatelka tvrdí, že vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení ve věci žaloby státu na vydání bezdůvodného obohacení, Ústavní soud uvádí následující. Zaprvé v usneseních ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1133/13, ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 4196/16, ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 1318/17 či ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3469/17 jako zjevně neopodstatněné odmítl ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů, které byly založeny na závěru, že mezi nepřiměřenou délkou řízení a škodou v podobě povinnosti platit úroky z prodlení z částky, kterou soudy přisoudily, není příčinná souvislost. Tento závěr zastává Ústavní soud i v posuzované věci a setrvává na stanovisku, že ústavnímu pořádku neodporuje hodnocení, že stěžejní příčinou vzniku úroků z prodlení je nesplnění dluhu řádně a včas. Soudní rozhodnutí, které deklaruje, že je dána nesplněná povinnost dlužníka plnit, není příčinou vzniku úroků z prodlení. Z tohoto důvodu lze akceptovat zjištění, že mezi nepřiměřenou délkou takového řízení a vznikem povinnosti platit úroky z prodlení není příčinná souvislost. Na tomto hodnocení nic nemění ani skutečnost, že jde o úroky z prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení státu. Okolnost, zda je oprávněným subjektem stát či někdo jiný, nemá vliv na závěr, že stěžejní příčinou vzniku úroků z prodlení je nesplnění dluhu řádně a včas.
15. Zadruhé Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud neshledal, že by došlo k nepřiměřené délce řízení. U škody v podobě povinnosti platit úroky z prodlení ve výši 717 164 357,94 Kč, která stěžovatelce podle jejích tvrzení vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení o vydání bezdůvodného obohacení, obvodní soud neshledal ani existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu. K tomu Ústavní soud poznamenává, že zatímco u náhrady nemateriální újmy za nepřiměřenou délku řízení má smysl posuzovat celkovou délku řízení, tj. včetně dovolacího řízení [viz bod 11., srov. §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., kde se posuzování celkové doby řízení zmiňuje u odčinění nemateriální újmy], u škody v podobě úroků z prodlení, jak ji vymezovala stěžovatelka, mělo smysl zabývat se spíše tím, zda nepřiměřeně dlouho netrvalo řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Vznik škody v podobě úroků z prodlení totiž v podstatě stěžovatelka pojímala tak, že povinnost k vrácení bezdůvodného obohacení deklarovanou v rozsudku odvolacího soudu splnila po právní moci (vykonatelnosti) rozsudku odvolacího soudu s tvrzením, že kdyby řízení před soudem prvního stupně netrvalo tak dlouho, mohlo být i rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dříve, a protože stěžovatelka plnila po právní moci rozhodnutí o odvolání, značilo by dřívější vydání odvolacího rozhodnutí nižší úroky z prodlení. V takovém žalobním vymezení škody v podobě vzniku úroků z prodlení délka dovolacího řízení význam nehrála. Jinými slovy vyjádřeno, obvodní soud ve svém rozsudku k úrokům z prodlení posuzoval délku řízení 4 let a 5 měsíců ve třech instancích, jíž nepovažoval za nepřiměřenou, význam však spíše mělo hodnotit, zda doba čítající přibližně 4 roky byla přiměřená pro řízení ve dvou instancích. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že nebyla porušena stěžovatelčina základní práva, neboť výslovně zmíněný závěr obvodního soudu (bod 23. jeho rozsudku), že délka soudního řízení (i v těch případech, kdy je nepřiměřená) není v příčinné souvislosti se vznikem škody v podobě úroků z prodlení, neodporuje ústavnímu pořádku (viz bod 14. výše), a sám o sobě tento závěr odůvodňuje neoprávněnost žalobního požadavku na náhradu škody v podobě úroků z prodlení spojovaných s tvrzením o nepřiměřené délce řízení. Dále pak Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud ve svém rozsudku podrobně popsal, že věc vydání bezdůvodného obohacení vykazovala nebývalou složitost po právní, skutkové i procesní stránce. Zejména pro vysokou složitost věci Ústavní soud vyhodnotil jako stále přiměřenou dobu přibližně 4 let, jíž dohromady zabralo řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
16. Obecné soudy se pohybovaly v mezích daných ústavním pořádkem, když nespatřovaly příčinnou souvislost mezi nezákonným rozsudkem městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti státu zaplatit stěžovatelce 1 043 891 167 Kč s příslušenstvím, a vznikem škody v podobě povinnosti stěžovatelky zaplatit úroky ve výši 717 164 357,94 Kč za její prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení státu tímto zrušeným rozsudkem původně přisouzené částky (1 043 891 167 Kč s příslušenstvím).
17. Tyto úroky z prodlení vznikly v období následujícím poté, co Česká republika stěžovatelku vyzvala k vrácení plnění, které zaplatila na základě pravomocného rozsudku městského soudu, následně v dovolacím řízení zrušeného. Rozsudek městského soudu v době před zrušením vedl k tomu, že stát stěžovatelce zaplatil 2 080 447 226,12 Kč (na tuto částku se vyšplhal součet přisouzené částky 1 043 891 167 Kč a jejího příslušenství). Poté, co byl tento rozsudek zrušen, stát stěžovatelku vyzval k vrácení zmíněné částky, a stěžovatelka měla možnost úplně se vyhnout vzniku úroků z prodlení při vracení bezdůvodného obohacení tím, že by vyhověla výzvě státu. Podle Ústavního soudu není neústavní závěr obecných soudů, že důvodem vzniku úroků z prodlení při vracení bezdůvodného obohacení bylo rozhodnutí stěžovatelky prostředky nevrátit k výzvě státu. Za této situace není z ústavního hlediska prostor vstupovat do úvahy soudů, že není příčinná souvislost (resp. že byla přetržena příčinná souvislost) mezi nezákonným rozhodnutím městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012 a škodou v podobě povinnosti platit úroky z prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.
18. K opačnému závěru nevede ani stěžovatelčina argumentace popisující situaci, v níž se nacházela. Stěžovatelka poté, co ji stát vyplatil 2 080 447 226,12 Kč, a poté, co byl v dovolacím řízení zrušen rozsudek městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012, na jehož základě stát tuto částku vyplatil, vzala svou žalobu zpět, neboť žalobou požadované plnění obdržela. Městský soud pak zastavil řízení o této žalobě. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, plní-li žalovaný - ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení - na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v situaci, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Podle zmíněného rozsudku vzniká bezdůvodné obohacení žalobci tehdy, plnil-li žalovaný povinnost uloženou pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, a bylo-li takové rozhodnutí následně zrušeno. Stěžovatelka tvrdí, že vycházela z toho, že přijatá částka 2 080 447 226,12 Kč byla plněním na existující nárok na náhradu škody s příslušenstvím, a proto podle ní ani zrušení rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012, na jehož základě stát tuto částku vyplatil, z přijaté částky neučinilo bezdůvodné obohacení.
19. Ústavní soud připouští, že se v důsledku zrušení rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012 "vyměnily" procesní role stěžovatelky a státu. V situaci, kdy se stěžovatelka proti státu domáhala náhrady škody za nesprávný úřední postup (věc, v níž byl vydán zmíněný rozsudek městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012), se stát vystavoval v případě úspěšnosti stěžovatelčiny žaloby riziku povinnosti hradit úroky z prodlení. Po zrušení tohoto rozsudku a poté, co si stěžovatelka ponechala vyplacenou částku 2 080 447 226,12 Kč, naopak stěžovatelka čelila žalobě státu na vydání bezdůvodného obohacení a byla to ona, kdo nesl riziko povinnosti platit úroky z prodlení při oprávněnosti takové žaloby. Ani popsaná "výměna" procesních rolí však nic nemění na tom, že pro stěžovatelku bylo předvídatelné, že po neúspěchu ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení bude nucena platit úroky z prodlení. Stále tak platí, že bezprostřední příčinou vzniku úroků z prodlení bylo vědomé rozhodnutí stěžovatelky nevyhovět výzvě státu k vrácení vyplacených peněz. Stěžovatelka si mohla být vědoma toho, jakým rizikům čelí v situaci, kdy se v soudním řízení ukáže, že jí po právu 2 080 447 226,12 Kč nenáleží. Vznik povinnosti platit úroky z prodlení byl důsledkem jejího mylného právního stanoviska o jejím právu ponechat si danou částku. Není nic neústavního v tom, že stěžovatelka musí nést právní důsledky svého rozhodnutí. Okolnost, že stěžovatelce více vyhovuje postavení žalobkyně, která se po státu u soudu domáhá peněžního plnění, než postavení žalované, jež čelí žalobě státu na vydání bezdůvodného obohacení, nedává podklad pro závěr, že by nezákonnost rozsudku městského soudu sp. zn. 35 Co 34/2012 byla v příčinné souvislosti s její povinností platit úroky z prodlení při vydání bezdůvodného obohacení. Dodat je třeba, že stěžovatelčinu ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, které shledaly, že stěžovatelce vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 2 080 447 226,12 Kč, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2516/19.
20. Význam nemělo zabývat se argumentací k §2952 větě druhé občanského zákoníku, podle níž záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. V situaci, kdy nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu, bylo pro věc dané ustanovení bezpředmětné.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu