ECLI:CZ:US:2017:1.US.4196.16.1
sp. zn. I. ÚS 4196/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohemia Trust Management s.r.o., se sídlem v Praze 1, V Jámě 5/699, zastoupeného JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 1107/54, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 1812/2016-94, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2015 č. j. 14 Co 477/2014-72 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2014 č. j. 22 C 284/2012-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 937 387,70 Kč (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Stěžovatel se domáhal částky 64 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 873 387,70 Kč jako náhrady škody (spočívající v zaplacení úroků z prodlení), které mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 128/2002. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 873 387,70 Kč potvrdil, co do částky 64 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, dovoláním, které však bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Nejvyšší soud odmítl námitku, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení byl stěžovatel povinen zaplatit na úrocích z prodlení více, než by zaplatil, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, a že takovéto navýšení úroků z prodlení představuje škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním soudu, a odkázal na svou judikaturu k této otázce. Odvolací soud správně vysvětlil, že v daném případě není splněn předpoklad odpovědnosti státu za škodu, neboť povinnost stěžovatele zaplatit úroky z prodlení se neodvíjí od nepřiměřené délky soudního řízení, ale od porušení jeho povinnosti zaplatit dluh řádně a včas. Platit úroky z prodlení je ustanovením §517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tvrdí-li stěžovatel, že utrpěl újmu, spočívající v tom, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy spatřovat ve skutečnosti, že ze strany stěžovatele nedošlo k řádnému a včasného splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1421/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3281/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 414/13 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2407/2012).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že nepřiměřená délka trvání soudního řízení nebyla způsobena výlučné pasivně nečinností soudů, ale byla způsobena také aktivním nesprávným úředním postupem (zejména soudu prvního stupně v původním řízení) spočívajícím v rozhodování v rozporu se zákonem. Stěžovatel byl v dobré víře a mohl být v průběhu soudního řízení důvodně přesvědčen o tom, že žádný závazek vůči žalobci nemá, protože zanikl započtením. Soud prvního stupně v původním řízení ve dvou případech rozhodl ve prospěch stěžovatele a dal mu za pravdu a utvrdil jej v jeho právním názoru. Dokonce i první nejednoznačné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v původním řízení nepřímo stěžovatele utvrdilo v jeho právním názoru. Soudy navíc argumentují, že případ byl velmi složitý, tedy podle stěžovatele nepřímo potvrzují, že stěžovatel měl oprávněný důvod se domnívat, že jeho závazek řádné zanikl. Stěžovatel ihned po nabytí právní moci posledního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uhradil dlužnou částku, čímž potvrdil, že se skutečně nejednalo o svévolné zneužití soudního řízení, ale jeho přesvědčení o správnosti právního názoru, navíc dlouhodobě sdíleného soudem prvního stupně (v původním řízení). Stěžovatel ostatně nepožadoval úhradu celé výše zaplacených úroků z prodlení, ale pouze poměrnou část, která podle něj odpovídá míře zavinění ze strany státu.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž napadá zrušující výrok rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (tedy výrok II.) je nepřípustná, neboť řízení v této části ještě neskončilo, ve zbytku pak představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel polemizuje s právním názorem, které obecné soudy vyargumentovaly a s jeho námitkami se vypořádaly. V posuzovaném případě se však jedná o otázku interpretace podústavního práva, která není natolik excesivní či neudržitelná, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele.
7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu