ECLI:CZ:US:2021:4.US.1655.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1655/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Lucií Vilímkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Babice nad Svitavou 464, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2021 č. j. 37 Co 227/2020-379 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 22. července 2020 č. j. 0 P 91/2017-322, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a nezletilého D. Ž. a D. Ž., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") byl změněn rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 3. 2016 č. j. P 548/2015-40, bylo-li jím rozhodnuto o péči a výživném tak, že první vedlejší účastník jako nezletilý (dále jen "nezletilý" nebo "syn"), se svěřuje do péče druhého vedlejšího účastníka (dále jen "otec"), stěžovatelka (dále též "matka") je povinna počínaje právní mocí tohoto rozsudku přispívat na výživu nezletilého částkou 4 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám otce vždy do 20. dne v měsíci předem (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a matce byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady na znalecký posudek ve výši 40 655 Kč (výrok III.)
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že nezletilý se svěřuje do střídavé péče rodičů, přičemž v péči matky se bude nacházet každý sudý týden v roce a v péči otce každý lichý týden v roce, k předání nezletilého bude docházet vždy v neděli v 17:00 hodin v místě bydliště rodiče, u něhož dítě pobyt končí. Dále byl upraven styk nezletilého s rodiči v době hlavních školních prázdnin, jarních, velikonočních a vánočních prázdnin a způsob předávání nezletilého. Rovněž bylo rozhodnuto, že matka je povinna přispívat na výživu nezletilého částkou 3 500 Kč a otec částkou 3 000 Kč měsíčně od právní moci tohoto rozsudku, každý z rodičů k rukám druhého rodiče do 10. dne v měsíci předem (výrok I.). Ve výroku III. byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Krajský soud v odůvodnění uvedl, že z dokazování provedeného před okresním soudem i v řízení odvolacím, vyplývá, že od poslední úpravy výchovy nezletilého došlo ke změně odůvodňující nové rozhodnutí v této věci. Především uplynulo pět let a je zřejmé, že nezletilý stále intenzivněji vnímá potřebu obou rodičů, přičemž jeho postoje se v tomto směru ještě upevnily. Oba rodiče jsou k péči o syna dostatečně motivováni a mají k tomu vytvořeny všechny potřebné podmínky a zázemí. Podle krajského soudu bude svěření nezletilého do střídavé péče rodičů aktuálně nejlepším možným řešením. Krajský soud uzavřel, že je-li střídavá péče v nejlepším zájmu nezletilého, což bylo v daném případě prokázáno, je povinností rodičů potlačit osobní preference a spolupracovat ve prospěch péče o nezletilého.
4. Nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu krajský soud jako věcně správný potvrdil. Krajský soud poukázal na to, že podle §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je třeba při rozhodování o nákladech státu vzniklých v opatrovnickém řízení vycházet z procesních stanovisek účastníků v celém řízení ve vztahu k jeho výsledku. V daném případě matka setrvale navrhovala ponechání původního rozhodnutí o výchově nezletilého, tedy zamítnutí návrhu otce a otec navrhoval novou úpravu jeho výchovy a v konečném návrhu potom svěření dítěte do střídavé péče. Za této situace je podle krajského soudu nutno považovat za správné rozhodnutí, kterým byla matka zavázána k náhradě nákladů státu v celém rozsahu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatelka namítá, že se o syna stará řádně, a to výhradně sama od jeho narození, otec se nikdy nezajímal ani o jeho zvýšené potřeby, ani o jeho zdravotní problémy, které naopak neustále bagatelizoval. Stěžovatelka střídavou péči o syna odmítá, neboť u otce nelze střídavou péči obou rodičů praktikovat tak, aby bylo o nezletilého řádně postaráno a aby byly splněny veškeré povinnosti v době, kterou by měl trávit u otce. To je prokázáno tvrzeními matky o chování otce, které jsou deklarovány (nejen) jednotlivými zprávami a záznamy orgánu sociálně právní ochrany dětí. Střídavá péče není podle stěžovatelky pro syna vhodná již jen vzhledem k jeho problémům způsobeným ADHD, a tedy výrazně vyšší potřebou se mu pravidelně věnovat. Stěžovatelka tvrdí, že taková změna poměrů závažnějšího rázu, která by odůvodňovala nové rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, ve věci nenastala.
6. Stěžovatelka poukazuje dále na to, že jí byla uložena povinnost nahradit náklady na znalecký posudek ve výši 40 655 Kč, přestože krajský soud rozhodl o střídavé péči rodičů, tedy de facto nepotvrdil návrh otce na jeho výlučnou péči. Toto rozhodnutí stěžovatelka považuje za rozporné se základními zásadami občanskoprávního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu o svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů a namítá, že takové rozhodnutí není v zájmu nezletilého.
12. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá presumpce střídavé péče před péčí jednoho z rodičů, resp. závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), bod 25; či nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 26)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) "pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče".
13. V nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) Ústavní soud uvedl, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li pro to pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)]. V posuzované věci však takové okolnosti soudem shledány nebyly.
14. V předmětné věci krajský soud posuzoval svěření nezletilého do péče rodičů s přihlédnutím k jeho nejlepšímu zájmu. Krajský soud mimo toho, co bylo již uvedeno shora (viz bod 3) poukázal na to, že nezletilý stále intenzivněji vnímá potřebu obou rodičů. Při rozhodování o svěření nezletilého do péče vzal krajský soud v úvahu především skutečnost, že nezletilý opakovaně vyjádřil přání pobývat přibližně rovnoměrně u obou rodičů, přičemž tento závěr vyplynul i z pohovoru opatrovníka s nezletilým, i z vypracovaného znaleckého posudku. Dále krajský soud přihlédl k tomu, že oba rodiče mají podmínky pro zajištění řádné péče o nezletilého syna, když oba rodiče jsou schopni syna zabezpečit jak po stránce materiální, tak po stránce výchovné a jejich úroveň je srovnatelná. Podle krajského soudu bude svěření nezletilého do střídavé péče rodičů aktuálně nejlepším možným řešením, jemuž nebrání ani vzdálenost míst bydliště rodičů, a tedy školní docházka dítěte. Rodiče prokázali, že jsou schopni spolu komunikovat a spolupracovat ve prospěch nezletilého. Ústavní soud uvedeným závěrům krajského soudu o existenci podmínek pro střídavou péči nemá z hlediska ústavnosti co vytknout.
15. Brojí-li stěžovatelka proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu, kterým jí byla uložena povinnost nahradit náklady za znalecký posudek, Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. V posuzované věci však o takový případ nejde.
16. Krajský soud k odvolacím námitkám stěžovatelky výstižně poukázal na to, že při rozhodování o nákladech řízení je nutno vycházet z procesních stanovisek účastníků v celém řízení ve vztahu k jeho výsledku. V daném případě matka setrvale navrhovala ponechání původního rozhodnutí o výchově nezletilého, tedy zamítnutí návrhu otce a otec navrhoval novou úpravu, v konečném návrhu potom svěření dítěte do střídavé péče. Za této situace považoval krajský soud za správné rozhodnutí okresního soudu, kterým byla matka zavázána k náhradě nákladů státu v celém rozsahu.
17. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelce dostalo řádného soudního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilého. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o péči o nezletilého změnil tak, že rozhodl o svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatelka se však se závěrem krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilého. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
18. V posuzované věci napadené rozhodnutí krajského soudu nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud hodnotil především nejlepší zájem nezletilého způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky, přičemž připomíná, že rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavně konformní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu