ECLI:CZ:US:2021:4.US.167.21.1
sp. zn. IV. ÚS 167/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 ? Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2020 č. j. 14 Co 341/2020-717 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. července 2020 č. j. 10 P 88/2015-688, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, s tvrzením, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále došlo k porušení práv plynoucích z ustanovení čl. 3 a čl. 19 Úmluvy o právech dětí. Stěžovatelka požádala o projednání mimo pořadí ve smyslu §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
2. Ústavní soud podrobně nerekapituluje průběh předchozího řízení, neboť je účastníkům znám. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 3. 2018 č. j. 10 P 88/2015-428 svěřil nezletilé syny D. M. a S. M. do péče stěžovatelky (jejich matky) a rozhodl o povinnosti M. M. - vedlejšího účastníka řízení (otce nezletilých) hradit měsíčně výživné ve výši 4 000 Kč pro nezletilého D. a 3 500 Kč pro nezletilého S. počínaje od 1. 9. 2017. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2017 do 28. 2. 2018 pro nezletilého D. ve výši 12 500 Kč a u nezletilého S. 9 500 Kč byl otec povinen uhradit k rukám matky do 30. 4. 2018.
3. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím, a to rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") o úpravě styku nezletilých s otcem. Obvodní soud výrokem I. rozsudku rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými, vždy od soboty 9:00 hod v prvním (lichém) týdnu každého měsíce kalendářního roku do následující neděle do 18:00 hod, dále pak vždy v sudém týdnu v kalendářním roce ve středu od 15:00 hod. do 18:30 hod, kdy si otec převezme oba nezletilé od matky a matce předá před domem na adrese X. Výrokem II. Bylo uloženo matce nezletilé ke styku připravit po stránce materiální a psychické, otec je povinen dostavit se ke styku řádně a včas. Výrokem III. pouze v uvedeném rozsahu změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 2. l1. 2018 č. j. 10 P 88/2015-542 a výrokem IV. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání matky rozhodl městský soud o úpravě styku nezletilých s otcem tak, že změnil rozsudek obvodního soudu. Výrokem I. upravil styk s nezletilými takto:
1) Otec je oprávněn stýkat se s nezletilými každý lichý týden v kalendářním roce, o víkendu, ve dvou režimech, a to - v sobotu od 9:00 hod do 18:00 hod a v neděli od 9:00 hod do 18:00 hod, od soboty od 9:00 hod do neděle 18:00 hod, kdy oba režimy se budou střídat s tím, že první styk proběhne v režimu bez přespání. Otec oba nezletilé od matky převezme a matce po styku odevzdá před domem na adrese X. 2) Otec je oprávněn se s oběma nezletilými stýkat v sudém týdnu v kalendářním roce ve středu od 15:00 hod. do 18:30 hod, kdy si otec převezme oba nezletilé ve školském zařízení a matce po styku odevzdá před domem na adrese X. Podle výroku II. je matka povinna nezletilé ke styku připravit a otec je povinen nezletilé převzít řádně a včas. Výrokem III. změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 2. 11. 2018 č. j. 10 P 88/2015-542 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 13. 2. 2019 č. j. 14 Co 27/2019-568. Výrokem IV. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
5. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že stěžovatelka a vedlejší účastník nežijí ve společné domácnosti a jejich vztahy jsou extrémně vyhrocené. U stěžovatelky se rozvinula v důsledku soužití s vedlejším účastníkem posttraumatická stresová porucha, ale nikdy nebylo tvrzeno, že by agresivita otce směřovala vůči nezletilým dětem. Ani v důkazním řízení před obvodním soudem se neprokázala nevhodnost či dokonce nebezpečnost styku otce s nezletilými. Stěžovatelka v odvolání souhlasila s rozšířením styku otce s nezletilými, a to každý lichý víkend po celou sobotu a neděli bez přespání. Spornou byla otázka, zda víkendový styk otce s nezletilými má být realizován s přespáním. Oba rodiče mají k dětem dobrý vztah a oba jsou způsobilí je řádně vychovávat. Obě děti jsou více fixované na matku. Při svých výpovědích, jak před opatrovníkem, tak před soudem, opakovaně D. setrval na svém postoji, že chce při víkendovém pobytu přespat u otce.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před obvodním soudem i městským soudem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to extrémním nesouladem skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení. Rozhodnutí městského soudu nerespektuje doporučení odborníků ani přání nezletilých dětí a rozšíření styku s otcem bude mít negativní vliv na jejich život. Dle jejího tvrzení soud vydal překvapivé rozhodnutí, když rozšířil styk otce s nezletilými dětmi i s přespáním, přestože stěžovatelka měla zásadní výhrady. Rozhodnutím městského soudu došlo k porušení zásady reformatio in peius, když rozšířil styk nezletilých s otcem.
7. Dle jejího přesvědčení obvodní soud zcela ignoroval všechny důkazy vypovídající v neprospěch otce, vyvracel je důkazy provedenými dříve a pominul možnost vývoje celé situace. Stěžovatelka považuje za nepřijatelné, aby městský soud určil styk nezletilých s přespáním u otce, který byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2020 sp. zn. 10 T 12/2018 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 26. 11. 2020 sp. zn. 2 To 96/2020 uznán vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, za což otci uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pět let a uložil mu povinnost uhradit poškozené stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč.
8. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti tvrdila, že řízení u městského soudu bylo stiženo podstatnými vadami (neseznámil se s obsahem spisu, řádně neodůvodnil svoje rozhodnutí, nevzal v úvahu nejlepší zájem dětí, nepřihlédl k vývoji souběžně probíhajícího trestního řízení proti otci), které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 2444/20) a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - městský soud, obvodní soud a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
11. K ústavní stížnosti se vyjádřil obvodní soud tak, že zcela odkazuje na obsah spisového materiálu, především pak na odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 7. 2020 č. j. 10 P 88/2015-688 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 13. 11. 2020 č. j. 14 Co 341/2020-717, aniž by vznesl návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout. Současně se vzdal účasti na případném ústním jednání.
12. Městský soud se dne 22. 2. 2021 vyjádřil tak, že stručně poukázal na předchozí řízení a stanovisko kolizního opatrovníka, který doporučil zohlednit výsledek trestního řízení proti otci a stanovisko nezletilých dětí. Navrhl konkrétní styk včetně přespání u otce. Dále poukázal na charakter řízení o úpravě styku s nezletilými dětmi dle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Otec svým návrhem požadoval větší rozšíření styku, než rozhodl městský soud, a matka v řízení aktivně vystupovala prostřednictvím svého zástupce - advokáta, zúčastňovala se jednání a měla možnost se vyjádřit, proto nemohlo být rozhodnutí městského soudu překvapivé. K souladu skutkových a právních závěrů s provedeným dokazováním uvedl, že v odůvodnění rozsudku dostatečně vyložil svoje úvahy pro rozšíření styku otce s nezletilými s přespáním. Zdůraznil, že stěžovatelka nepožadovala zákaz styku otce s nezletilými z důvodu nevhodnosti otce jako vychovatele a jeho negativního vlivu na jejich výchovu. Pokud stěžovatelka požadovala zohlednění trestního řízení proti otci nezletilých, tak městský soud rozhodoval za stavu, kdy nemohl předvídat výsledek trestního řízení a zohlednil, že agresivita otce nikdy nebyla zaměřena vůči nezletilým dětem a dosud byl bezúhonný a vedl řádný život. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem zamítnuta, jelikož nedošlo k porušení čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce k replice, která využila svého práva a ve stanovené lhůtě na ně obšírně reagovala tak, že především opakovala argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. Stěžovatelka opakovaně tvrdila, že postupem městského soudu nebyl zohledněn zájem dětí, který nevzal v úvahu, že matka byla jako osoba na základě závěrů znaleckých posudků vyhodnocena jako věrohodná. Tvrdila, že městský soud se zcela nedostatečně seznámil se spisem a trvá na tom, že v soudním řízení byla porušena její práva.
14. Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření otci nezletilých dětí, který se ve stanovené lhůtě 10 dnů nevyjádřil. Protože byl poučen o tom, že pokud se prostřednictvím zvoleného advokáta nevyjádří, bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, a proto nebylo s ním již dále v posuzované věci jednáno.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že předpisy ústavního pořádku je obecným soudům ponechán prostor pro uvážení a zhodnocení všech relevantních okolností při úpravě styku nerezidentního rodiče s dítětem, přičemž je vždy třeba dbát na okolnosti případu a zvážit přitom nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte [srov. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477)]. Podle zmíněné Úmluvy o právech dítěte má dítě mj. právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj.
17. Ve věci stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil v takovém rozsahu, že rozhodnutí nelze shledat rozporné s principy práva na spravedlivý proces a jeho závěry jsou z hlediska ústavněprávního přijatelné. Jedná se o řízení o úpravě styku s nezletilými dětmi dle §466 písm. d) zákona o zvláštních řízeních soudních, což je řízením, které lze zahájit i bez návrhu (§13 zákona o zvláštních řízeních soudních), kdy soud je povinen zjistit všechny relevantní skutečnosti bez ohledu na procesní aktivitu účastníků (§20 a §28 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních) a může i překročit návrhy účastníků (§26 a §28 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).
18. Požadavek, aby přijaté řešení bylo v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), platí i při úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče [viz např. nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543)]. Tomuto požadavku městský soud vyhověl a při změně rozsudku obvodního soudu ve výrocích o úpravě styku se jím řídil. Při úpravě styku nezletilých s otcem byl stěžejním východiskem pohovor s nezletilým D. (pohovory dne 10. 10. 2019 č. l. 596, dne 23. 6. 2020 č. l. 679a), který spontánně vyslovil přání u otce přespávat. Ve vztahu k mladšímu S. městský soud zohlednil pevné sourozenecké vazby a zjištění, že D. je pro něj vzorem. Pokud by došlo k rozdělení sourozenců, S. by to mohl vnímat úkorně a mohlo by to přinést jeho pocit izolovanosti. Z obsahu spisu vyplynulo, že matka v řízení ani nepožadovala zákaz styku otce s nezletilými (§891 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z důvodu nevhodnosti otce jako vychovatele a jeho negativního vlivu na výchovu nezletilých. Respektovala právo otce na styk s nezletilými, ale její zásadní výhrada směřovala vůči přespání nezletilých u otce. Městský soud podpořil stanovisko obvodního soudu, že provedené důkazní řízení neprokázalo nevhodnost či dokonce nebezpečnost styku otce s nezletilými. Dle skutkových závěrů obvodního soudu otec disponuje pro děti řádným sociálním a ekonomickým zázemím, mezi otcem a nezletilými jsou zachovány vzájemné citové vazby, otec oba syny při styku vede zejména ke sportu, věnuje se jim dostatečně, dětem fyzicky neubližuje.
19. Ústavní soud neshledal pochybení v řízení u městského soudu, který postupoval dle §154 odst. 1 občanského soudního řádu a při rozhodování vzal v úvahu stav v době jeho vyhlášení, městský soud rozhodoval za situace, kdy nemohl předjímat výsledek odvolacího řízení v trestní věci proti vedlejšímu účastníkovi ? otci nezletilých dětí. Vrchní soud v Praze dne 26. 11. 2020 vyhlásil rozsudek ve věci sp. zn. 2 To 96/2020, kterým byl otci uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Za uvedeného stavu městský soud neshledal překážku styku otce s nezletilými a zohlednil i skutečnost, že agresivita otce nikdy nebyla zaměřena vůči nezletilým a otec byl dosud bezúhonný a vedl řádný život. Městský soud v závěru napadeného rozsudku reflektoval možný výsledek trestního řízení proti otci, že styk může být upraven v závislosti na výsledku tohoto trestního řízení. Za současného stavu, kdy otec nastoupil do výkonu trestu podnětí svobody se jeví napadený rozsudek městského soudu obsolentním, neboť ve výkonu trestu odnětí svobody nebude styk realizován. Argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu neshledal případnou.
20. Závěrem Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko formou obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy styku pro nezletilé děti není vhodná, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilých, může v budoucnu znovu rozhodnout.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
22. Stěžovatelka spojila s ústavní stížností také návrh o projednání věci mimo pořadí dle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bez prodlení, tomuto návrhu bylo de facto vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu