ECLI:CZ:US:2021:4.US.17.21.1
sp. zn. IV. ÚS 17/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Holečkova 419/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. 4 Tdo 969/2020-1056, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. května 2020 č. j. 6 To 380/2019-1006 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. dubna 2019 č. j. 2 T 30/2016-950, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to formou pomoci druhému obžalovanému podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Uvedeného zločinu se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že druhý obžalovaný ohlásil u pojišťovny pojistnou událost (vloupání do domu a vytopení domu), k níž mělo dojít v noci mezi 19. 1. 2014 a 20. 1. 2014, ačkoliv k této události došlo již v noci mezi 12. 1. 2014 a 13. 1. 2014, což učinil poté, co mu stěžovatelka, jako pojišťovací makléřka, poradila, že nárok na pojistné plnění nemá a škodu může nahlásit až poté, co uhradí pojistné a dohodne se s policejním orgánem, jemuž věc oznámil. Díky tomu získal neoprávněné pojistné plnění v celkové výši 976 206 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozená pojišťovna byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěr o stěžovatelčině vině dovodil okresní soud zejména z obsahu záznamu odposlechů telefonních hovorů mezi ní a druhým obžalovaným, v nichž mu stěžovatelka opakovaně do podrobností udílí rady, jak získat pojistné plnění, na které nemá nárok. Uvedené odposlechy byly pořízeny v rámci prověřování jiné trestné činnosti, z níž byl druhý obžalovaný podezřelý.
3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky, zpochybňující způsob provedení a hodnocení důkazů, jsou sice procesní povahy, ale týkají se dodržení principů spravedlivého procesu, pročež se s nimi věcně vypořádal. Možnost použití odposlechů z jiné trestní věci výslovně zmiňuje §88 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Jím stanovené podmínky pro takové užití odposlechů byly v dané věci splněny, neboť předmětem trestního stíhání bylo jednání spadající pod množinu trestných činů podle §88 odst. 1 trestního řádu. Za irelevantní označil Nejvyšší soud námitku, že z příkazu k odposlechu nevyplývá, jak se měla stěžovatelka trestné činnosti dopouštět, neboť odposlech byl nařízen ve vztahu k druhému obžalovanému, a to pro trestnou činnost, která neměla s trestní věcí stěžovatelky nic společného. Stěžovatelčina trestná činnost byla náhodou odhalena při pořizování těchto odposlechů. Souvislost mezi prověřovanou trestnou činností, kvůli níž je vydán příkaz k odposlechu, a odhalenou trestnou činností zákon nevyžaduje. Stejně tak není nutná souvislost mezi subjekty obou trestních řízení. Jde-li o náležitosti vydaného příkazu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jejich zdůvodnění bylo soudcem rozvedeno v minimální míře a Nejvyšší soud si dokáže představit lépe a důkladněji vyargumentované odůvodnění takového příkazu, avšak všechny zákonné podmínky jsou v dané věci naplněny, pouze byly nedostatečně vyjádřeny. Formální nedostatky odůvodnění příkazu k odposlechu nezakládají nutně jeho nezákonnost. Je-li naplnění nutných podmínek materiálně seznatelné z konkrétních skutkových okolností, lze daný důkaz použít, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 907/13 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017). Tak tomu bylo v daném případě. Zároveň byly splněny všechny formální podmínky bránící svévoli nebo zneužití nařízeného odposlechu. V příkazu sice chybí odůvodnění nařízení odposlechu na nejdelší možnou dobu, tato skutečnost však logicky vyplývá z povahy a organizovanosti prověřované trestné činnosti (sofistikované krytí drogové kriminalisty - viz bod 29 napadeného usnesení). Totéž platí i pro absenci odůvodnění nezbytnosti užití institutu odposlechu a obtížnosti získání informací jinou cestou, jež výslovně zmiňuje a pro daný případ popisuje žádost policejního orgánu. Opodstatněnost pak nelze podle Nejvyššího soudu přiznat ani námitkám k nenaplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu pojistného podvodu v daném případě. Rovněž s těmito námitkami se okresní soud a krajský soud dostatečně vypořádaly. Stěžovatelčina interpretace provedených důkazů v tom, že měla pouze na vyžádání poskytovat informace klientovi, je v rozporu s obsahem provedených důkazů, z nichž je patrné, že stěžovatelka poskytovala druhému obžalovanému rady nad rámec činnosti pojišťovacího makléře. Šlo o cílené rady (včetně podrobností), jak lze získat pojistné plnění, přestože již došlo k pojistné události a druhý obžalovaný neuhradil první splátku pojistného. Neoprávněnosti takového postupu si musela být stěžovatelka vědoma. Po prvotním hovoru pak ještě druhého obžalovaného kontaktovala několikrát s dalšími radami. V tom je nutné spatřovat poskytování aktivní pomoci ke spáchání trestné činnosti. Konečně, v hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze spatřovat tzv. extrémní rozpor, neboť závěry soudů odpovídají obsahu provedených důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu, které byly v dané věci klíčovými důkazy, byly pořízeny v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou. Dovolací soud se touto námitkou odmítl zabývat pro údajný nedostatek zákonného zmocnění. Základem pochybení soudů je skutečnost, že dané odposlechy byly opatřeny v jiné trestní kauze. Konkrétně, druhý obžalovaný ze stěžovatelčiny věci byl podezřelý z páchání organizované drogové trestné činnosti. Ve stěžovatelčině případě tak nedošlo k přezkumu návrhu na pořízení odposlechů a ve spise nejsou zaznamenány všechny skutečnosti odůvodňující jejich povolení. Příkazy k odposlechu z vedlejšího trestního řízení pak neuvádí, z jakého důvodu nebylo možné sledovaného cíle dosáhnout jinak. Dále příkazy neobsahují indicie o tom, že se trestné činnosti dopustil druhý obžalovaný, stejně jako odůvodnění neodkladnosti takového úkonu. Konečně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu příkazy neodůvodňují využití maximální doby odposlechu.
6. Z uvedených důvodů stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že takový příkaz obstojí. V dané věci nelze hovořit ani o tzv. trojí kontrole (policejní orgán, státní zástupce, soud), neboť odůvodnění úkonů všech tří je překopírované. Soud tak selhal v povinnosti chránit ústavní práva dotčených osob. Vedlejší trestní věc, v níž byly odposlechy nařízeny, byla přitom odložena, protože podle zjištění orgánů činných v trestním řízení přerušil druhý obžalovaný se skupinou spolupachatelů veškeré kontakty. S těmito námitkami se rovněž nevypořádaly soudy nižších stupňů. Užití odposlechů v dané trestní věci odpovídá podle stěžovatelky praxi "rybaření", kritizovanou v judikatuře Nejvyšším soudem. Poznatky o trestné činnosti musí odposlechům předcházet. Nejvyšší soud se však bez vysvětlení od své dřívější judikatury odchýlil. Zároveň byla stěžovatelka zkrácena na svých právech tím, že se nemohla domoci ochrany svých práv v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu podle §314l trestního řádu.
7. Dále stěžovatelka namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s prokázáním naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Stěžovatelka pouze poskytovala informace ve vztahu k potenciální pojistné události, na kterou se jí druhý obžalovaný dotazoval. Z odposlechů je zřejmé, že se tento obžalovaný stěžovatelky ptal pouze hypoteticky. O stěžovatelčině vědomosti stran spáchání (či plánu spáchání) trestného činu neexistuje jediný důkaz. O trestném činu se sama dozvěděla až s odstupem řady měsíců, po sdělení obvinění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovatelčiným námitkám týkajících se nesprávného vyhodnocení obsahu provedených důkazů, zejména odposlechů. S těmito (totožně uplatněnými) námitkami se navíc již podrobně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, pročež lze na jeho závěry odkázat. Totéž platí o aplikaci uvedených ustanovení trestního zákoníku. Ve výroku napadeného rozsudku okresního soudu uvedený skutek popisuje naplnění všech znaků skutkové podstaty pojistného podvodu a stěžovatelčinu aktivní pomoc v jeho spáchání.
12. Naproti tomu obecnou ústavní relevanci mají námitky týkající se nezákonnosti nařízení odposlechů a jejich provedení v trestním řízení, neboť v případě jejich důvodnosti by orgány činné v trestním řízení porušily stěžovatelčino ústavní právo podle čl. 13 Listiny [srov. např. nálezy ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 (N 88/45 SbNU 291) nebo ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 (N 15/56 SbNU 143)]. Jak je patrné z výše uvedeného shrnutí argumentace Nejvyššího soudu, ten byl i s těmito námitkami konfrontován a konformním způsobem se s nimi vypořádal, ač stěžovatelka tvrdí, že se jimi odmítl meritorně zabývat.
13. Ze stěžovatelčiných námitek se nepodává nic, co by zpochybnilo ústavní konformitu nařízení uvedených odposlechů, jakož i jejich provedení jako důkazu ve stěžovatelčině trestní věci. Možnost využití odposlechu z jiné trestní věci výslovně připouští trestní řád a konstantně i judikatura Ústavního soudu [počínaje nálezem ze dne 27. 4. 1994 sp. zn. II. ÚS 6/93 (N 22/1 SbNU 159)], v níž se zdůrazňuje, že zákonně pořízený odposlech pro jednu trestní věc může být, za splnění dalších zákonných podmínek, užit v trestní věci jiné. Přesně tak tomu bylo ve stěžovatelčině případě. Výsledek paralelního trestního řízení nemá pro zákonnost užití odposlechu ve stěžovatelčině věci roli. Postup soudů podle Ústavního soudu nevykazuje znaky tzv. rybaření, tedy praxe, při níž orgány činné v trestním řízení nemají žádnou nebo jen mlhavou představu o trestné činnosti a užívají odposlechu jako prvotního zdroje informací.
14. Tak tomu ve stěžovatelčině věci nebylo, neboť odůvodnění nařízení odposlechu ve vedlejší trestní věci, jehož zákonnost je relevantní, popisuje dostatek konkrétních poznatků. Poznatky o trestné činnosti, které musí odposlechu předcházet, se logicky nemohou týkat trestné činnosti, na níž orgány činné v trestním řízení narazí náhodou, při provádění zákonného odposlechu v jiné trestní věci. Nic takového ostatně ani stěžovatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu neuvádí.
15. Naopak Nejvyšší soud sám označuje některé formální nedostatky příkazu k odposlechu, které však nejsou podle jeho názoru takové povahy, aby zapříčinily jeho nezákonnost, resp. nezákonnost použití odposlechu jako důkazu. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje. Vyjmenované nedostatky nelze hodnotit jinak než jako formální pochybení, neboť naplnění všech obsahových podmínek pro nařízení odposlechu Nejvyšší soud spolehlivě popsal. Podobně Ústavní soud přistupuje kupříkladu k hodnocení naplnění podmínek pro provedení domovní prohlídky (srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 nebo ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2667/13), u nějž nepovažuje za podstatné přesné formální vyjádření důvodů, nýbrž jejich seznatelnost z kontextu celého rozhodnutí. Uvedené se týká zejména podmínky subsidiarity nařízení odposlechu (nemožnost dosáhnout potřebných poznatků jiným způsobem), poznatků o tom, že se drogové trestné činnosti dopustil druhý obžalovaný, jakož i nařízené délky odposlechu.
16. Toliko pro úplnost lze uvést, že stěžovatelkou uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl tento soud údajně odchýlit ve stěžovatelčině věci, vykazují významné odlišnosti od daného případu.
17. V rozhodnutí ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 4 Pzo 14/2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odposlech nebylo vůbec nutné v dané věci nařizovat, resp. tak bylo možné učinit až po provedení jiných úkonů. Policejní orgán v této věci předem nevyslechl nezaujaté svědky, kteří mohli spáchání prověřované trestné činnosti v podstatě vyloučit. Při takovém postupu nehrozila podle Nejvyššího soudu dekonspirace. V dalším zmíněném případě, v němž Nejvyšší soud vydal rozhodnutí ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 4 Pzo 14/2018, nevyplývaly z příkazu k odposlechu relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly nemožnost získání potřebných informací o trestné činnosti (obcházení veterinárních kontrol) jiným způsobem. Pochybení soudu však Nejvyšší soud v této věci popsal jen velmi stručně a obecně, a tudíž nelze jeho závěry dobře "převést" do stěžovatelčiny trestní věci. V rozhodnutí ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019 Nejvyšší soud vytkl soudu, že převzal nelogické a spekulativní závěry z návrhu státního zástupce, z něhož nevyplývalo, jaké trestné činnosti se měla podezřelá osoba dopustit (ve skupině mnoha podezřelých) a o jaké důkazy své závěry opřel. Některé poznatky pak státní zástupce dezinterpretoval a zmatečně popsal. K žádnému z uvedených pochybení však ve stěžovatelčině věci, jak uvedl Nejvyšší soud, nedošlo.
18. Konečně, stěžovatelce nebyla upřena možnost domoci se soudního přezkumu zákonnosti odposlechu, neboť, jak vyplývá ze všeho výše uvedeného, Nejvyšší soud se zákonností příkazů k odposlechu podrobně zabýval. Z hlediska ochrany stěžovatelčiných ústavních práv je přitom nerozhodné, zda tak učinil v řízení o dovolání anebo v řízení podle §314l trestního řádu.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu