ECLI:CZ:US:2021:4.US.1723.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1723/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. I., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2021 č. j. 6 To 81/2021-51 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2021 č. j. 3 PP 349/2020-35, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 1 T 60/2019 ve spojení s usnesením téhož soudu a v téže věci ze dne 27. 3. 2020, a v trvání pěti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 1. 2019 sp. zn. 1 T 114/2017 ve spojení s usnesením téhož soudu a v téže věci ze dne 27. 3. 2020. Okresní soud shledal, že stěžovatel splnil pouze první zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tj. výkon alespoň třetiny uloženého trestu odnětí svobody. Druhý předpoklad podmíněného propuštění nebyl podle okresního soudu splněn, neboť stěžovatel se v rozhodné době dopustil další trestné činnosti a polepšení neprokázal ani svým dosavadním chováním ve výkonu trestu odnětí svobody. Na základě provedeného dokazování měl za prokázané, že stěžovatel ve věznici nepracuje, z práce byl vyřazen pro porušování pracovní kázně, byl 1x odměněn, nebyl kázeňsky trestán a stanovený program zacházení plní částečně. Celkově bylo věznicí konstatováno, že účel výkonu trestu je u stěžovatele plněn na základní úrovni. Po zhodnocení uvedených skutečností okresní soud uzavřel, že chování stěžovatele ve výkonu trestu není natolik dobré (resp. je průměrné), aby převýšilo jeho pochybení po právní moci rozhodnutí. K třetí zákonné podmínce, tj. prognóze vedení řádného života, okresní soud uvedl, že stěžovatel je zkušený recidivista, v opisu z evidence Rejstříku trestů České republiky má celkem osm záznamů, v minulosti byl účasten amnestie vyhlášené rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, avšak po účasti na amnestii navázal na předchozí protiprávní vedení života a znovu se dopustil trestné činnosti. Potvrzení o zajištění zaměstnání a připojení se matky a sestry k žádosti stěžovatele nepovažoval okresní soud za dostatečná proto, aby eliminovaly obavu z opakování trestné činnosti stěžovatele v případě jeho podmíněného propuštění.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že stěžovatel nesplnil druhou ani třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění. Stejně jako okresní soud poukázal na to, že se stěžovatel v rozhodné době dopustil další trestné činnosti a polepšení neprokázal ani svým dosavadním chováním ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť jeho chování lze na základě zprávy věznice zatím hodnotit spíše jako průměrné, resp. že nelze dospět k závěru, že jeho chování ve výkonu trestu je dlouhodobě natolik nadprůměrné, aby bylo možno mít druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění za splněnou. S ohledem na zákonnou posloupnost podmínek podmíněného propuštění krajský soud uzavřel, že stěžovatel prozatím nemohl naplnit ani podmínku prognózy vedení řádného života.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podal návrh na podmíněné propuštění, neboť splňoval všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 2204/17 (N 24/92 SbNU 258), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu zrušil pro nezákonnost a aby mu přiznal nárok na bezplatnou právní pomoc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznily v napadených usneseních obecné soudy. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení rozhodných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
8. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v §88 a následujících. Ustanovení §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku stanoví tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu, a to vykonání alespoň třetiny uloženého trestu odnětí svobody, prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku) a očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného).
9. V nyní posuzované věci stěžovatel ke dni 22. 11. 2020 vykonal třetinu uloženého trestu odnětí svobody, čímž splnil první ze shora vyjmenovaných podmínek podmíněného propuštění.
10. Zbylé dvě podmínky obecné soudy posoudily jako nesplněné, svá rozhodnutí řádně odůvodnily (viz body 2. a 3. tohoto rozhodnutí), přičemž Ústavní soud v odůvodnění jejich napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Za nepřípadný je třeba označit i odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 2204/17, neboť šlo o případ, kdy stížnostní soud dovodil nesplnění podmínek podmíněného propuštění pouze z toho, že stěžovatel se k trestnému činu, za nějž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nikdy nedoznal, přičemž splnění všech ostatních podmínek pro podmíněné propuštění ani stížnostní soud nerozporoval.
11. Ač stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky (vyjma tvrzení, že splnil všechny tři podmínky podmíněného propuštění) neuplatňuje, Ústavní soud pro úplnost podotýká, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet i z údajů o jeho trestní minulosti, jak správně učinily okresní soud i krajský soud, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Obecné soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil všechna kritéria pro získání nové důvěry, která by se pak mohla projevit v jeho podmíněném propuštění. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda stěžovatel prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však v řízení o podmíněném propuštění nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Z toho je zřejmé, že napadená rozhodnutí se ve svých podstatných závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchylují.
12. V nyní posuzované věci okresní soud i krajský soud zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusily vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života, což je věcí jejich uvážení, při kterém dospěly k podloženému závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody dostatečně neovlivnil jeho charakterové vlastnosti, které ho vedly k páchání závažné trestné činnosti a že u něj je riziko recidivy stále příliš velké. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že v minulosti u něj již byly užity výchovné a alternativní tresty (obecně prospěšné práce či podmíněné tresty odnětí svobody), ani že byl účasten amnestie prezidenta republiky, navázal-li po nich na předchozí páchání trestné činnosti. V postupu okresního soudu ani v postupu krajského soudu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal splnění podmínky podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto nebylo třeba samostatně rozhodovat o přiznání náhrady nákladů na zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu