ECLI:CZ:US:2021:4.US.1763.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1763/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Fakultní nemocnice Brno, sídlem Jihlavská 340/20, Brno, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou, sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2021 č. j. 23 Cdo 3181/2020-178, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2020 č. j. 70 Co 194/2019-150 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. března 2019 č. j. 33 C 75/2018-84, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Ars Audio, spol. s r. o., sídlem Třebohostická 2283/2, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v předmětném řízení se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky ve výši 57 600 Kč z titulu nákladů na uplatnění pohledávek, když stěžovatelka na základě faktur dodávky zboží uhradila, avšak po lhůtě splatnosti. Vedlejší účastnice tudíž po stěžovatelce požadovala uhrazení nákladů na uplatnění pohledávky u 48 faktur (za opožděné uhrazené dodávky zboží) po 1 200 Kč.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 57 600 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Městský soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná. Mezi účastníky vznikl závazkový vztah, kdy se vedlejší účastnice zavázala na základě objednávky stěžovatelky této dodat zboží (zdravotnický materiál). Vedlejší účastnice své povinnosti ze závazku splnila, stěžovatelce zboží dodala, za dodané zboží vystavila fakturu, ve které stanovila nadstandardní lhůtu splatnosti 90 dnů. Stěžovatelka své povinnosti vyplývající ze závazku porušila, když nedodržela lhůtu splatnosti stanovenou vedlejší účastnicí a jednotlivé dodávky zboží na základě faktur specifikovaných v žalobě v počtu 48 vydaných v období od 3. 2. 2015 do 20. 7. 2016 uhradila po splatnosti v rozmezí 36 až 84 dnů prodlení. Podle městského soudu nárok vedlejší účastnice je dán v souladu s §513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého příslušenstvím pohledávky jsou mimo jiné náklady na její uplatnění. Výše nákladů na uplatnění je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení vlády č. 351/2013 Sb."), které určuje minimální výši nákladů na uplatnění pohledávky částkou 1 200 Kč. Podle Městského soudu z §3015 občanského zákoníku "vyplývá, že zapracovává příslušné právní předpisy Evropské unie (dále jen "EU"), přičemž v jejich výčtu v poznámce č. 1, je uvedena směrnice č. 2000/35/ES o postupu proti opožděným platbám." Předmětná směrnice byla zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 2. 2011 č. 2011/7/EU, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen "směrnice č. 2011/7/EU", nebo "směrnice"), v jejímž čl. 13 se stanoví, že odkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na směrnici č. 2011/7/EU. Namítala-li stěžovatelka, že pro přiznání požadovaných nákladů v našem právním řádu není zákonný podklad a že směrnice č. 2011/7/EU nebyla transponována do našeho právního řádu, soud s touto argumentací nesouhlasil s ohledem na shora uvedené právní předpisy, kdy náklady na uplatnění pohledávky mají pevný základ v našem právním řádu, kdy jejich základ je dán občanským zákoníkem, tak i výše uvedeným prováděcím předpisem a jejich výklad je dán obsahem směrnice č. 2011/7/EU. Městský soud poukázal na to, že ze samotné preambule směrnice č. 2011/7/EU se podává, že přestože bylo zboží dodáno nebo služby byly poskytnuty, mnohé příslušné dodávky zboží na základě vystavených faktur jsou placeny až dlouhou dobu po uplynutí lhůty. Tyto opožděné platby mají negativní dopad na likviditu a komplikují finanční řízení podniku. Opožděná platba představuje porušení povinnosti ze smlouvy, které je v mnoha členských státech pro dlužníka finančně přitažlivé vzhledem k nízkým nebo žádným úrokům z prodlení nebo pomalému dosažení nápravy. Je nezbytné zmínit tento trend a od opožděných plateb odrazovat, a proto je nezbytná rozhodná změna "ve prospěch kultury včasné platby". V případě opožděné platby má tato směrnice věřiteli umožnit účtovat úrok z prodlení bez předchozího oznámení o neplnění nebo podobného oznámení připomínajícího dlužníkovi jeho povinnost platit. K odrazení od opožděných plateb je nezbytné, aby věřitelé získali spravedlivou náhradu nákladů spojených s uplatněním, které jim vznikly v důsledku opožděné platby. Náklady spojené s uplatněním zahrnují rovněž náklady spojené s vymáháním administrativních nákladů a náhradu interních nákladů vzniklé v důsledku opožděné platby, pro něž by ve směrnici měla být stanovena pevná minimální částka, kterou lze kumulovat s úrokem z prodlení. Náhrada ve formě pevné částky by měla omezit administrativní a interní náklady spojené s uplatněním. Jak se podává ze směrnice č. 2011/7/EU, nárok na zaplacení fixní částky minimálně 40 EUR, vzniká věřiteli automaticky, vznikl-li mu nárok na úhradu úroků z prodlení. Nárok na úrok z prodlení není podmíněn vymáháním jistiny. Je-li tedy nárok na zaplacení paušální náhrady podmíněn vznikem nároku na úrok z prodlení a současně nárok na úrok z prodlení není podmíněn vymáháním jistiny, městský soud se ztotožnil s názorem vedlejší účastnice, že nárok na zaplacení paušální náhrady, není podmíněn vymáháním jistiny ani odesláním jakékoliv upomínky, kdy paušální náhrada má krýt především interní náklady, které věřiteli vznikají v důsledku opožděných plateb. Věřitel tak není povinen prokazovat ani výši, ani důvodnost nákladů, neboť tento nárok mu vzniká přímo ze zákona. Městský soud poukázal na to, že o návrhu na posouzení předběžné otázky transpozice směrnice č. 2011/7/EU, do našeho právního řádu a předložení Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), rozhodl v dané věci usnesením ze dne 1. 3. 2019, kdy neshledal důvody pro předložení předběžné otázky SDEU, neboť má za to, že jde o případ, kdy podle doktríny acte clair, správná interpretace ustanovení komunitárního (dnes unijního) práva je tak zřejmá, že není prostoru pro rozumnou pochybnost o tom, jak má být otázka, která v řízení vyvstala zodpovězena a položení předběžné otázky tudíž není nezbytné. Městský soud poznamenal, že čl. 6 směrnice č. 2011/7/EU usiluje o zajištění náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávky věřitele v případech, kdy se úrok z prodlení stane splatným podle této směrnice. Městský soud konstatoval, že výše uvedený článek byl do našeho právního řádu proveden §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se pevná částka podle čl. 6 odst. 1 této směrnice stanovila na 1 200 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že vedlejší účastnice je veřejným zadavatelem podle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a vztahuje se na ni tedy §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Krajský soud se, stejně jako městský soud, ztotožnil s vedlejší účastnicí přednesenými argumenty, jde-li o vznik nároků na náklady spojené s uplatněním pohledávky, včetně jejich zakotvení v našem právním řádu [§513 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a jejich výklad podle předmětné směrnice], jakož i s názorem o jejich paušální a automatické povaze, a ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu. Krajský soud dovodil, že v souladu s §513 občanského zákoníku jsou náklady spojené s uplatněním pohledávky příslušenstvím pohledávky ex lege, přičemž jde o náklady paušalizované, jejichž vynaložení není třeba prokazovat, vznikající především v předsoudní fázi při administraci pohledávek. Nárok věřitele na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky vzniká již v okamžiku prodlení dlužníka, a to ve vztahu ke každé pohledávce zvlášť, má-li taková pohledávka samostatný právní základ. Nárok na uhrazení tak vznikl v souvislosti s prodlením stěžovatelky se zaplacením dodávek zboží na základě vystavených faktur. Ke stěžovatelkou namítané nedostatečné transpozici směrnice do našeho právního řádu, krajský soud shodně s městským soudem uvedl, že směrnice byla do našeho právního řádu náležitě transponována prostřednictvím §513 občanského zákoníku, který stanoví, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, přičemž na toto ustanovení navazuje právě nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prostor pro položení předběžné otázky SDEU zde není namístě, neboť směrnice i nařízení vlády jsou obsahově shodné a výkladově jednoznačné. Krajský soud poukázal na to, že smyslem směrnice je donutit dlužníky, aby platili své závazky včas. V odst. 3 preambule je uvedeno, že přestože zboží bylo dodáno nebo služby byly poskytnuty, mnohé příslušné faktury jsou placeny až dlouhou dobu po uplynutí lhůty. Tyto opožděné platby mají negativní dopad na likviditu a komplikují finanční řízení podniků. Postihují rovněž jejich konkurenceschopnost a ziskovost v případech, kdy věřitel potřebuje kvůli opožděné platbě získat vnější financování. Krajský soud poukázal na to, že směrnice v preambuli v odstavci 25 zmiňuje i platební morálku zdravotnických zařízení, přičemž zdůrazňuje, že členské státy by měly vynaložit veškeré úsilí, aby ve zdravotnictví zajistily úhrady plateb v rámci zákonných lhůt splatnosti. Z toho je patrné, že směrnice dopadá na tento případ, kdy jednání stěžovatelky je "ukázkovým příkladem" špatné praxe, proti které směrnice bojuje. Ke svému rozhodnutí krajský soud připojil poučení o přípustnosti dovolání proti jeho rozhodnutí.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Namítala, že v judikatuře Nejvyššího soudu nebylo dosud řešeno několik právních otázek, které se týkají paušalizované náhrady nákladů řízení ve výši 1 200 Kč podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud poukázal na to, že podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud konstatoval, že v nyní posuzované věci nešlo o spotřebitelský ani pracovněprávní spor, předmětem řízení bylo 48 jednotlivých samostatných nároků po 1 200 Kč, představujících jednotlivé paušalizované náhrady nákladů za jednotlivé samostatně fakturované dodávky zdravotnického materiálu, jichž se vedlejší účastnice v řízení domáhala. Bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přípustné, neboť jednotlivé nároky se odvíjí od odlišného skutkového základu, rozhodnutí o každém z nich má proto charakter samostatného výroku.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v řízení před obecnými soudy poukazovala na vadné transponování směrnice č. 2011/7/EU do našeho právního řádu, neboť §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., je podle ní výkladově nejasný. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudů, že tímto uplatněním se rozumí okamžik, kdy se dlužník dostane do prodlení s úhradou pohledávky, a to, byť jen o jediný den. Podle napadených rozhodnutí obecných soudů není třeba jakékoliv aktivity věřitele, a přesto mu nárok vzniká automaticky, aniž by pohledávku sám aktivně uplatnil. Podle stěžovatelky je disproporcinální, aby věřiteli automaticky ex lege vznikl nárok na úhradu částky ve výši 1 200 Kč za situace, kdy například sama pohledávka byla uhrazena krátce po splatnosti, a to z jakéhokoli důvodu, a co do výše jistiny by činila například pouhých 150 Kč.
7. Stěžovatelka ke špatné transpozici směrnice poukazuje na to, že podle čl. 95 odst. 1 Ústavy, je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Z uvedeného vyplývá, že soud není vázán nařízením vlády a věc je třeba posuzovat v mezích zákona. Podle stěžovatelky tedy zákonný podklad pro vznik nároku na paušální náhrady spojené s uplatněním pohledávky v našem právním řádu absentuje. Ustanovení §513 občanského zákoníku totiž tento nárok nekonstituuje, neboť sama skutečnost, že ustanovení daný pojem zná, ještě automaticky bez dalšího nárok nezakládá.
8. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhovala položení předběžné otázky SDEU. Obecné soudy však jejímu návrhu nevyhověly, aniž by její úvahy náležitě aplikovaly na daný případ. Odůvodnění obecných soudů, že výklad předložené otázky unijního práva považují za natolik zřejmý, že není důvodu aplikovat kogentní normu obsaženou v čl. 261 SFEU, a není proto třeba pokládat předběžnou otázku SDEU, označil za krajně problematické Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10. Nepředložily-li obecné soudy předběžnou otázku podle čl. 267 SFEU k SDEU a s ohledem na odlišnou argumentaci stěžovatelky toto náležitě neodůvodnily, porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu.
9. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavní soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 865/20, ve kterém byl předmětem posouzení rovněž výklad §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V uvedeném nálezu Ústavní soud uvedl, že: "...pouhý názor soudu, že výklad daného problému považuje za zřejmý, nelze za řádné odůvodnění považovat; zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názor soudu oponován účastníkem řízení." Ústavní soud rovněž dále uvedl: ,,Oproti tomu je třeba vyvážit i ty situace, kdy by dílčí dlužné splátky byly nižší, než paušální náhrada podle nařízení vlády a kdy by oprávněně vznikala otázka o proporcionalitě takové sankce spojené s nezaplacením jednotlivé dílčí splátky." Stěžovatelka poukazuje na to, že mnohé pohledávky byly v jejím případě podstatně nižší než částka paušálních náhrad na vymáhání pohledávky. Obecné soudy se tím však nezabývaly.
10. Stěžovatelka poukazuje na praktiky vedlejší účastnice, která takto vymáhá pohledávky podle jí dostupných informací po desítkách zdravotnických zařízení, a domnívá se, že se v důsledku shora uvedeného výkladu značně rozvíjí způsob podnikání spočívající v přeprodávání a následném hromadném uplatňování náhrad spojených s uplatněním pohledávek, byť tyto již byly dávno třeba jen jediný den po splatnosti uhrazeny. Stěžovatelka se proto pozastavuje nad tím, zda tento způsob vymáhání pohledávek, resp. navazující model podnikání spočívající v postupování paušálních nákladů a jejich následnému vymáhání, skutečně je smyslem daného institutu.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že výklad Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání odporuje zákonu a lze jej označit za odmítnutí spravedlnosti. Stěžovatelka uvádí, že přípustnost dovolání se odvíjí od dovoláním napadeného výroku rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu. V souvislosti s právě uvedeným stěžovatelka podotýká, že městský soud rozhodl výrokem I. o povinnosti uhradit vedlejší účastnici částku 57 600 Kč. Krajský soud rozsudek městského soudu potvrdil. Z toho důvodu by podle stěžovatelky dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o částce 57 600 Kč mělo být přípustné. Stejný názor o přípustnosti dovolání ostatně zaujal i krajsky soud, když stěžovatelku v napadeném rozsudku výslovně poučil o přípustnosti dovolání. Rozštěpil tedy Nejvyšší soud za účelem posouzení přípustnosti dovolání jednotlivé nároky, postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu týkající se štěpení nároků z hlediska možnosti podat dovolání [viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 396/10 (N 26/60 SbNU 269), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
14. V posuzované věci stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, a to v souladu se soudem jí poskytnutým poučením, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako ex lege není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl, neboť dovoláním napadeným rozhodnutím krajského soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč, když každý ze stěžovatelkou uplatněných nároků měl samostatný skutkový základ a bylo je tak třeba posuzovat zvlášť.
15. Posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky bylo v předmětné věci odvolání, o kterém rozhodl krajský soud napadeným rozhodnutím. Od okamžiku doručení tohoto rozhodnutí počala stěžovatelce běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku městského soudu. K tomu Ústavní soud však dodává, že nepřehlédl, že stěžovatelce se od krajského soudu dostalo nesprávného (či alespoň zavádějícího) poučení o přípustnosti dovolání. Ačkoliv tato skutečnost není způsobilá zvrátit závěr o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání [viz například nálezy ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) a ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19)], dává Ústavnímu soudu prostor přezkoumat zbývající napadená soudní rozhodnutí, proti nimž směřující ústavní stížnost by jinak (tedy v případě správného poučení krajského soudu) musela být odmítnuta jako opožděná. Stěžovatelce nelze klást k tíži, že postupovala v souladu s tímto poučením, a to ani v situaci, kdy sama uvedené pochybení krajského soudu nezmiňuje.
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a s přihlédnutím k výše uvedenému dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
19. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy vyložily a následně aplikovaly §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Stěžovatelka v řízení poukazovala na vadné transponování směrnice č. 2011/7/EU do našeho právního řádu, neboť §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který váže vznik nároku na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky na uplatnění, je podle ní výkladově nejasný. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhovala položení předběžné otázky SDEU, jejímu návrhu však obecné soudy nevyhověly.
20. V nálezu ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 3432/17 (N 153/90 SbNU 483) Ústavní soud vyslovil, že nemá-li obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku SDEU ani tehdy, kdy se daný výklad unijního práva liší od výkladu soudů nižších stupňů ve stejné věci. Za těchto podmínek nedochází k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
21. Ústavní soud ke stěžovatelkou namítané povinnosti soudu předložit předběžnou otázku SDEU podle čl. 267 SFEU připomíná, že není porušením této povinnosti každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které může spočívat v nepoložení předběžné otázky, které je projevem svévole nebo zjevného pochybení; k tomu by došlo například za situace, kdy měl vnitrostátní soud sám o intepretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by byla svévolně popírána pravomoc SDEU (viz např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 1008/12, resp. usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2981/16). Porušením práva na zákonného soudce, resp. na soudní ochranu tak není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, ale jen zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování, nesoucí znaky svévole nebo libovůle. V nálezu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2607/17 (N 149/90 SbNU 433) Ústavní soud poukázal na to, že z judikatury Ústavního soudu [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2673/14 ze dne 2. 2. 2016, nález ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10 (N 154/66 SbNU 311), nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), nález ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 4255/16 (N 181/86 SbNU 869), usnesení ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2435/07, jednoznačně vyplývá povinnost soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s návrhem účastníka řízení na předložení předběžné otázky SDEU.
22. V posuzované věci obecné soudy dopěly shodně k závěru, že potřeba výkladu nevznikla, a není tedy důvod k předložení předběžné otázky SDEU. Správná interpretace unijního práva je podle závěru obecných soudů natolik zřejmá, že není prostoru pro rozumnou pochybnost o tom, jak má být otázka, která v řízení vyvstala zodpovězena a položení předběžné otázky tudíž není nezbytné. Tento svůj závěr obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem (na rozdíl od stěžovatelkou odkazované věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 865/20) vysvětlily. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti výklad předmětné směrnice nezpochybnila, namítala pouze, že obecné soudy nesprávně vyložily a aplikovaly §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když navíc předmětná směrnice v dané věci nebyla bezprostředně aplikována.
23. Ke stěžovatelkou namítané nedostatečné transpozici směrnice č. 2011/7/EU do našeho právního řádu obecné soudy v předmětné věci shodně výstižně poukázaly na to, že §513 občanského zákoníku stanoví, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, přičemž na toto ustanovení navazuje právě nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Článek 6 směrnice, který usiluje o zajištění náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávky věřitele v případech, kdy se úrok z prodlení stane splatným podle této směrnice, byl do našeho právního řádu proveden §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se pevná částka podle čl. 6 odst. 1 této směrnice stanovila na 1 200 Kč. Podle obecných soudů tak náklady na uplatnění pohledávky mají pevný základ v našem právním řádu. Prostor pro položení předběžné otázky SDEU zde proto není namístě, neboť směrnice i nařízení vlády jsou obsahově shodné a výkladově jednoznačné. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
24. Namítá-li stěžovatelka, že §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., je výkladově nejasný, když zejména není zřejmé, zda se uplatněním pohledávky rozumí okamžik, kdy se dlužník dostane do prodlení s úhradou pohledávky, Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy v předmětné věci dospěly k jednoznačným závěrům. V souladu s §513 občanského zákoníku, jsou náklady spojené s uplatněním pohledávky příslušenstvím pohledávky ex lege, přičemž jde o náklady paušalizované, jejichž vynaložení není třeba prokazovat, vznikající především v předsoudní fázi při administraci pohledávek. Nárok věřitele na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky vzniká již v okamžiku prodlení dlužníka, a to u každé pohledávky zvlášť, má-li taková pohledávka samostatný právní základ. Nárok na zaplacení fixní částky 1 200 Kč, tak vzniká věřiteli automaticky, vznikl-li mu nárok na úhradu úroků z prodlení. Nárok na zaplacení paušální náhrady, není podmíněn vymáháním jistiny ani odesláním jakékoliv upomínky, když má krýt především interní náklady, které věřiteli vznikají v důsledku opožděných plateb. Věřitel tak není povinen prokazovat jak výši, tak důvodnost nákladů, neboť tento nárok mu vzniká přímo ze zákona.
25. Ústavní soud není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 a čl. 83 Ústavy), a proto není oprávněn přezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele a ústavně právních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost napadených rozhodnutí (usnesení ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 333/19).
26. Námitky stěžovatelky jsou pouhou polemikou s výkladem podústavního práva a ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy právní závěry obecných soudů, podrobně a výstižně odůvodněné, z napadených rozhodnutí vyplývají, nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva, ve stěžovatelčině případě dokonce pouze podzákonného právního předpisu, sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
27. V posuzované věci je podstatné, že obecné soudy soud svůj předestřený právní názor, že nárok na uhrazení nákladů spojených s uplatněním pohledávky vznikl vedlejší účastnici v souvislosti s prodlením stěžovatelky se zaplacením faktur, dostatečně a přesvědčivě a odůvodnily. Tento jejich názor je smysluplný, netrpí logickými ani doktrinálními excesy, a proto mu nelze vytknout, že je výrazem libovůle. Závěry obecných soudů, jak jsou uvedeny v napadaných rozhodnutích, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické, přičemž obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
28. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozhodnutím krajského soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč, když každý ze stěžovatelkou uplatněných nároků měl samostatný skutkový základ a bylo je tak třeba posuzovat zvlášť.
29. Dovolání z důvodu nepřekročení peněžní částky není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a tento závěr je podpořen ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež byla aprobována i Ústavním soudem. Není přitom ponecháno na úvaze Nejvyššího soudu, zda uvedené omezení uplatní či nikoliv s ohledem na okolnosti věci, jak se patrně domnívá stěžovatelka. V nyní posuzované věci šlo o samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu. Nešlo přitom o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy.
30. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není objektivně přípustné (viz sub 5 shora). Takový postup Nejvyššího soudu, který byl v souladu s hlavou pátou Listiny, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
31. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech obecných soudů nejsou ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
32. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (sub 1 shora), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu