ECLI:CZ:US:2021:4.US.1831.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1831/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2021 č. j. 5 To 75/2020-4463 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. srpna 2020 č. j. 81 T 1/2017-4350, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud postupem podle §83 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady na jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti nese Česká republika, neboť to odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), ze dne 4. 12. 2017 č. j. 81 T 1/2017-2978 uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1 k §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 1. 2020 č. j. 5 To 22/2018-4190 zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podáním doručeným krajskému soudu dne 27. 4. 2020 stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, který krajský soud napadeným usnesením podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 trestního řádu. K argumentaci stěžovatele k porušení Listiny uvedl, že stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svých právech, neboť jeho svoboda byla omezena na základě platných a účinných právních předpisů, a že navíc šlo o shodnou argumentaci, kterou stěžovatel uplatňoval již v nalézacím řízení. K námitkám, kterými stěžovatel rozporoval věrohodnost svědkyně G. S., krajský soud poukázal na skutečnost, že jmenovaná svědkyně byla podrobena znaleckému zkoumání, nalézací soud se její věrohodností podrobně zabýval a dospěl k závěru, že její výpověď byla řádná a usvědčující, což důsledně a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil. Podotkl, že stěžovatel již v původním trestním řízení předložil okresnímu soudu 45 konkrétních bodů, podle kterých měla daná svědkyně vědomě uvádět nepravdivé informace. Po jejich přezkoumání krajský soud přesto neshledal žádný důvod pro vypracování nového či revizního znaleckého posudku na jmenovanou svědkyni. V návrhu na obnovu řízení stěžovatel předložil totožné vyjádření, kdy oproti 45 stejným původním bodům předložil dalších 7 nových bodů o údajných lžích svědkyně G. S. Krajský soud nové body prozkoumal a dospěl k závěru, jiný závěr soudu o věrohodnosti jmenované svědkyně neodůvodňují. Uzavřel proto, že ani v tomto ohledu nešlo o nové skutečnosti a že nově doplněná tvrzení stěžovatele, ze kterých dovozuje nevěrohodnost jmenované svědkyně, nebyly schopny jakkoliv změnit jeho náhled na tuto otázku. Poukazoval-li stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení na porušení jeho práva na zákonného soudce, na to, že nebyl řádně seznámen se spisovým materiálem, dále na příslušnost soudu, na nesprávně obsazený senát, na nepřihlédnutí ke zprávě věznice o jeho chování ve výkonu vazby, na možnou pomstu vyšetřujícího policisty M. vůči jeho osobě aj., šlo podle zjištění krajského soudu opět o tvrzení uplatněná již v původním trestním řízení, kterými se stěžovatel domáhal přezkumu správnosti původního soudního rozhodnutí, což není předmětem povolení obnovy řízení.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným rozhodnutím podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Po přezkoumání věci se ztotožnil se závěry krajského soudu, které považoval za správné a plně na ně odkázal. Konstatoval, že stěžovatel nepřeložil žádný nový důkaz ani nepopsal žádné nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině, než bylo učiněno v původním meritorním rozhodnutí ve věci, a že jeho námitky jsou pouze teoretickou polemikou o postupu všech ve věci činných orgánů v trestním řízení a o účinnosti a správnosti zákonů, podle kterých bylo ve věci postupováno a rozhodováno.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci předchozího řízení namítá, že obecné soudy nepodrobily svému zkoumání veškeré skutečnosti a důkazy jím předkládané. Dále zdůrazňuje, že za opomenutou skutečnost považuje především námitku směřující proti vymezení a právní kvalifikaci skutku, kterým byl uznán vinným. Je přesvědčen, že obecné soudy se s touto jeho námitkou nezabývaly a že nepostupovaly v souladu s trestním řádem a zásadami trestního procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je náprava případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
9. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) ); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (253/2020 Sb.)].
10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
11. Krajský soud po přezkoumání věci v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil, proč neshledal žádné důvody pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel ostatně v podané ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti nebo důkazy, které podle jeho mínění obecné soudy nepodrobily zkoumání z hlediska důvodů pro povolení obnovy řízení. Jedinou konkrétní námitkou je výtka směřující proti vymezení a právní kvalifikaci skutku, kterou uplatnil již v původním trestním řízení a se kterou se krajský soud, byť nemůže odůvodňovat podle §278 trestního řádu povolení obnovy řízení, v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal (viz bod 8. usnesení krajského soudu).
12. Vrchní soud shledal, že krajský soud dospěl ke správnému závěru, že v předmětné trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel v návrhu podaném podle §280 trestního řádu nepředložil žádný nový důkaz ani nepopsal žádné nové skutečnosti, na základě kterých by mohlo dojít k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele, příp. v dalších jeho výrocích, než v původním meritorním rozhodnutí. Opakovat na tomto místě argumentaci vrchního soudu považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. K námitce stěžovatele, že za opomenutou skutečnost považuje především námitku směřující proti vymezení a právní kvalifikaci skutku, kterým byl uznán vinným, Ústavní soud konstatuje, že v řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (jeho zákonnost a odůvodněnost - srov. i č. 35/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž se posuzuje, zda nová skutečnost či důkaz, která byla dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámá, popř. jiná zákonem stanovená skutečnost (ať už v době původního rozhodnutí existovala, nebo nastala či vznikla až později, např. nová výpověď dříve neznámého svědka), by mohla odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí.
14. Stěžovatel se námitkami deklarovanými v ústavní stížnosti domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) aj.].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nebylo třeba samostatně rozhodovat o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem (viz §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu