ECLI:CZ:US:2021:4.US.1844.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1844/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Otradovce, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021 č. j. 30 Cdo 1181/2021-121 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 68 Co 357/2020-69, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a jeho manželka se dne 18. 2. 2016 domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") společně a nerozdílně zaplacení 57 187 Kč s příslušenstvím proti pojišťovně jako výplaty pojistného plnění z dopravní nehody. První ústní jednání bylo nařízeno na den 23. 9. 2016, avšak bylo odročeno za účelem ustanovení znalce, k němuž došlo usnesením obvodního soudu ze dne 13. 2. 2017 č. j. 15 C 89/2016-35. Po vypracování znaleckého posudku ze dne 22. 9. 2018 obvodní soud usnesením ze dne 29. 10. 2019 č. j. 15 C 89/2016-80 uložil znalci, aby znalecké zkoumání doplnil. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2020 sp. zn. 15 C 89/2016 uložil pojišťovně zaplatit stěžovateli a jeho manželce společně a nerozdílně 24 201 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části žalobu zamítl.
3. Stěžovatel se mezitím dne 26. 9. 2019 domáhal žalobou u obvodního soudu po vedlejší účastnici zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 89/2016 (sub 2). Obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2020 č. j. 30 C 123/2019-30 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 11 250 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Obvodní soud shledal, že původní čtyři a půl roku trvající řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a stěžovateli za tento nesprávný úřední postup náleží peněžité zadostiučinění. Obvodní soud při výpočtu náhrady vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a zohlednil, že šlo o sdílenou újmu stěžovatele a jeho manželky.
4. Stěžovatel proti výrokům II. a III. posledně uvedeného rozsudku obvodního soudu brojil odvoláním, neboť považoval výši přiznaného zadostiučinění za nízkou. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil výrok II. uvedeného rozsudku tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli 28 389,60 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části uvedený výrok potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení obou stupňů (výrok II.). Městský soud při určení výše zadostiučinění vyšel ze základní částky 56 628 Kč. Šlo-li o kritéria stanovená §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), shledal, že šlo o řízení s běžným významem pro stěžovatele a stěžovatel neměl podíl na délce řízení. Neboť stěžovatel sdílel újmu s manželkou, městský soud snížil základní částku o 30 %. Městský soud dospěl k dalšímu 20% snížení, neboť řízení bylo složité, bylo-li potřeba vypracovat a doplnit znalecký posudek. Vzhledem k tomu, že obvodní soud však byl v původním řízení opakovaně nečinný, dospěl městský soud k 20% zvýšení základní částky. V souhrnu proto základní částku snížil o 30 % a stěžovateli bylo jako zadostiučinění přiznáno celkem 39 639,60 Kč.
5. Stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku městského soudu dovoláním, v němž mimo jiným uvedl, že zaprvé, Nejvyšší soud dosud neřešil "zda formální existence potřeby znaleckého posudku a jeho vypracování činí z řízení složité řízení", zadruhé, že městský soud ignoroval podstatnou změnu životní úrovně společnosti v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a zatřetí, že je napadený rozsudek městského soudu v části týkající se úvah o míře kritérií složitosti řízení a postupu obvodního soudu ve věci v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
6. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Podle Nejvyššího soudu nebylo dovolání částečně přípustné u vymezení přípustnosti uvedeného shora zaprvé (na vymezené otázce rozhodnutí městského soudu nezávisí) a zadruhé (nejde o rozpor s judikaturou). Šlo-li o dovolání v části uvedené shora zatřetí (poměr kritérií složitosti řízení a postupu soudu ve věci), je ve věci zřejmé, že více než dvouletá nečinnost obvodního soudu v původním řízení převýšila podíl složitosti řízení. Městský soud proto postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012 a ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, dospěl-li u obou kritérií ke shodné 20% úpravě základní částky a nedostatečně zohlednil existující průtahy v řízení. Nejvyšší soud však napadený rozsudek městského soudu nezrušil, neboť i přesto, zohlednil-li by městský soud odpovídajícím způsobem průtahy v řízení, nemohlo by dojít k navýšení přiznané částky, poněvadž by nešlo o odškodnění přiměřené všem zjištěným okolnostem. K tomu Nejvyšší soud odkázal na rozsudek ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3370/2011.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou založena na nepřípustném formalismu. Především tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl jeho dovolání v části uvedené shora zaprvé (sub 5), neboť nedostatečně zohlednil "materiální předpoklady" závěrů napadeného rozsudku městského soudu. Stěžovatel přitom v dovolání nastínil pro věc relevantní právní problém; jeho věc nebyla natolik složitá, aby bylo možné učinit závěr o vyšší míře složitosti věci z pouhé formální existence potřeby vypracování znaleckého posudku.
8. Dále stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelný, je projevem nepřípustného soudního aktivismu a porušení zásady zákazu reformatio in peius. Nejvyšší soud v něm nerespektoval vlastní judikaturu. Nejvyšší soud na jedné straně považoval dovolání za důvodné, neboť napadený rozsudek městského soudu odporoval ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přesto jej chybně nezrušil. Nepřezkoumatelná je přitom úvaha Nejvyššího soudu o tom, co je či není dostatečné snížení základní částky při tzv. sdílené újmě a jak mělo být přiměřeně posouzeno kritérium složitosti řízení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 přitom odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat konkrétní hodnocení jednotlivých kritérií.
9. Stěžovatel v dovolání nepožadoval snížení náhrady a ani vedlejší účastnice dovolání nepodala. Nikdo z účastníků řízení netvrdil, že 30% snížení základní částky za tzv. sdílenou újmu je nepřiměřené. Podle rozsudků ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 a ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013 přitom Nejvyšší soud nezkoumá, zda měl soud snížit či zvýšit základní částku a případné posouzení kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nad rámec tvrzení účastníků je nepřípustným aktivismem. Úlohou Nejvyššího soudu je zejména sjednocování judikatury a "řešení zásadních právních otázek"; jeho funkce je kasační a hodnocení skutkových okolností mu nenáleží. Nerespektování vlastní judikatury Nejvyšším soudem ve věcech týkajících se zákona č. 82/1998 Sb. nadto odporuje ústavnímu pořádku České republiky podle nálezů ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759) a ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud považuje za jádro argumentace stěžovatele námitky uvedené shora zadruhé (sub 8 a 9). K nim je nutné nejprve uvést, že Ústavní soud úvahy Nejvyššího soudu nepřezkoumatelnými neshledal. Pro Ústavní soud je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí rozhodné, zda odůvodnění soudního rozhodnutí účastníkům řízení umožňuje seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím i přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti, přičemž není povinností soudu reagovat na každou námitku účastníka soudního řízení (srov. bod 13 nálezu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18 či bod 47 nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20).
14. V nyní posuzované věci stěžovatel ve své argumentaci pomíjí, že Nejvyšší soud v bodu 22 odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi (sub 6 in fine), podle níž je-li peněžité plnění předmětem řízení, jehož délky se posuzování náhrady újmy týká, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo. Je proto nutné připomenout, že v původním řízení šlo o zaplacení 57 187 Kč stěžovateli a jeho manželce (sub 1), a samotnému stěžovateli bylo v následném řízení za nepřiměřeně dlouhé řízení přiznáno na zadostiučinění celkem 39 639,60 Kč (sub 4). Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že rozhodným pro úvahu Nejvyššího soudu bylo porovnání výsledné přiznané částky a hodnoty předmětu původního řízení, nikoli míra jednotlivých kritérií podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jak se stěžovatel domnívá. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu proto odpovídá uvedeným ústavněprávním požadavkům řádného odůvodnění.
15. K námitce stěžovatele o nepřípustném aktivismu Nejvyššího soudu, je nutné uvést, že zamítnutí dovolání, shledá-li Nejvyšší soud výrok dovoláním napadeného rozhodnutí věcně správným, je v rozhodovací praxi postupem běžným a respektuje jej i odborná literatura (srov. bod 23 usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1321/20). Ani v nyní posuzované věci Ústavní soud nespatřuje v postupu Nejvyššího soudu tzv. nepřípustný aktivismus či nerespektování úlohy, jež mu podle ústavního pořádku České republiky náleží. Jeho úvahy totiž vycházely z ustálené rozhodovací praxe, nejsou projevem libovůle nebo svévole a Nejvyšší soud jím sledoval legitimní účel dovolacího řízení spočívající ve sjednocení judikatury obecných soudů [srov. bod 33 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Nešlo ani o nepřípustné hodnocení skutkového stavu; Nejvyšší soud se soustředil toliko na hodnocení právních otázek. Za nepřípadnou považuje Ústavní soud námitku tzv. přepjatého formalismu, zabýval-li se Nejvyšší soud věcí v jejím celkovém kontextu. Ani důsledky napadeného rozsudku nejsou pro stěžovatele nepřiměřené ve smyslu jeho práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Pro srovnání, v nálezové judikatuře odkazované stěžovatelem sub 9 obecné soudy v tam napadených a zrušených rozhodnutích nepřiznaly tehdejším stěžovatelům žádné peněžité zadostiučinění, neboť podle nich dostačovalo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To je však od nyní posuzované věci situace odlišná.
16. Jde-li o námitku uvedenou shora zaprvé (sub 7), ta není za dané procesní situace pro věc významná. Uvedená argumentace v dovolání, jejíž část Nejvyšší soud napadeným rozsudkem neshledal přípustnou, se totiž stejně jako přípustná část dovolání týkala poměru kritérií složitosti řízení a postupu soudu ve věci. S ohledem na úvahy Nejvyššího soudu v části napadeného rozsudku týkající se přípustného dovolání, které Ústavní soud shledal ústavně konformními, Ústavní soud nepovažuje za nutné se uvedenou námitkou zabývat.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu