ECLI:CZ:US:2021:4.US.2006.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2006/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 361/2021-2368, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020 č. j. 3 To 100/2019-2244 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2019 č. j. 50 T 18/2016-2108, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. řádné soudní řízení) zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 2 000 Kč (celkem 200 000 Kč) a pro případ jeho nevykonání mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně se S. K. a P. M. poškozené České republice - Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, škodu ve výši 5 741 259 Kč.
3. Uvedeného trestného činu se podle zjištění krajského soudu dopustil stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými stručně uvedeno tím, že po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty obviněný S. K., jakožto osoba jednající na základě plné moci za obchodní společnost A, stěžovatel, jako jednatel obchodní společnosti B, a obviněný P. M., jako jednatel obchodní společnosti C, prostřednictvím smluv uzavřených mezi zmíněnými obchodními společnostmi a následné fakturace vyplývající z daných smluv, přičemž jednotlivé případy jsou ve výroku rozsudku krajského soudu podrobně rozepsány, předstírali uskutečnění plnění, které fakticky nebylo provedeno, a na základě těchto skutečností obchodní společnost A, za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2013 a ledna roku 2014 vylákala u Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územního pracoviště v Ústí nad Labem, vrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 5 741 259 Kč, a za zdaňovací období únor až duben roku 2014 se pokusila vylákat vrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 13 068 148 Kč, čímž by způsobila České republice škodu v celkové výši 18 809 407 Kč.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o peněžitém trestu uloženého stěžovateli a odsoudil ho ke shodnému peněžitému trestu jako krajský soud včetně náhradního trestu odnětí svobody, když pouze opravil citaci zákonného ustanovení.
5. Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné, když shledal, že z převážné části bylo založeno na námitkách neodpovídajících zákonným dovolacím důvodům, a to na námitkách, jejichž podstatou je opětovná prezentace vlastní verze skutkového děje na základě vlastního hodnocení důkazů. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, především s hodnocením věrohodnosti výpovědi spoluobviněného S. K., v němž spatřuje porušení pravidla in dubio pro reo, resp. zásady presumpce neviny. Podle Nejvyššího soudu však postup krajského soudu a vrchního soudu o ničem takovém nesvědčí, neboť výpověď jmenovaného spoluobviněného hodnotily tyto soudy jak samostatně, tak i v kontextu ostatních důkazů, a porovnáním postupných částí jeho výpovědi dospěly k opodstatněnému závěru, že není důvod hodnotit jeho výpověď jako nevěrohodnou. Výpověď S. K. byla, na rozdíl od výpovědi stěžovatele, v souladu s řadou dalších důkazů a skutkový děj logicky vysvětlovala. Podle Nejvyššího soudu stěžovateli nebylo možno přisvědčit ani ohledně námitky opomenutých důkazů. Konstatoval, že krajský soud a vrchní soud hodnotily provedené důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů.
6. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, byť zjevně neopodstatněné, bylo podle Nejvyššího soudu možno označit pouze námitky stěžovatele týkající se výše škody, která mu byla přičtena k tíži, když tvrdil, že na obsah jednotlivých faktur neměl žádný vliv, a dále částečně námitky týkající se údajné neexistence dohody mezi ním a ostatními spoluobviněnými. K přičtené výši škody Nejvyšší soud poukázal na to, že všichni spolupachatelé odpovídají za celý způsobený následek. K tvrzení stěžovatele, že neznal spoluobviněného P. M. a že se tedy s ním nemohl na ničem dohodnout, Nejvyšší soud konstatoval, že je podstatné, že stěžovatel prokazatelně spolupracoval se S. K. a o zapojení a roli P. M. při páchání trestné činnosti věděl a počítal s ní. Vědomostní složka zavinění stěžovatele tedy zahrnovala také existenci a činnost P. M., což je pro posouzení skutku jako spáchaného ve spolupachatelství dostačující. K námitce stěžovatele, že neměl vliv na konkrétní obsah jednotlivých faktur, tedy ani na rozsah vylákání výhody na dani, Nejvyšší soud podotkl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel měl o rozsahu trestné činnosti dobrou představu, a to jednak z počtu dílčích útoků, cen uvedených ve smlouvách uzavřených obchodní společností A, a výše prospěchu, který on sám získal. Z hlediska právního posouzení není přitom nutné, aby stěžovatel znal přesnou výši celkového rozsahu vylákání výhody na dani, ale postačí, že jeho přibližná představa o tomto rozsahu umožňovala učinit závěr o naplnění znaku velkého rozsahu, což v daném případě bylo podle Nejvyššího soudu splněno.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání proti rozsudku krajského soudu namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale Nejvyšší soud jeho dovolání ryze formalisticky odmítl, aniž by se blíže zabýval jeho obsahem. Tvrdí, že daný trestný čin nespáchal, poukazuje na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se pravidla in dubio pro reo a má za to, že obecné soudy postupovaly v přímém rozporu s tímto pravidlem, když bez dalšího přisvědčily pravdivosti verze spoluobviněného S. K., kterou upřednostnily před verzí stěžovatele. Je přesvědčen, že výpověď spoluobviněného S. K. byla nelogická a nekonzistentní, a poukazuje na to, že tato výpověď nekoresponduje s výpovědí spoluobviněného P. M., jak tvrdí obecné soudy, ale právě naopak i tento spoluobviněný tvrdil, že byla dohodnuta reálná obchodní spolupráce, ke které však následně nedošlo. Stejně jako stěžovatel tedy popřel úmyslné krácení daně.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že neměl žádný vliv na výši fakturovaných částek, tedy ani na údaje uvedené v daňových přiznáních (tj. na výši škody), a s ohledem na to, že nebyla prokázána jakákoli jeho organizační role v dané oblasti, nelze mu přičítat soudy určenou výši škody. Nejen že nevěděl, že bude způsobena škoda právě v takové výši, ale ani to objektivně vědět nemohl. Připouští, že i kdyby měl v úmyslu trestný čin spáchat, nebylo by v jeho moci ovlivnit, jak velká škoda bude trestnou činností způsobena.
9. Žádný důkaz nesvědčí podle stěžovatele ani o závěru, že byl "mozkem" a organizátorem dané trestné činnosti. Naopak bylo v průběhu řízení prokázáno, že neměl žádný kontakt se spoluobviněným P. M. - ten vypovídal pouze tak, že spolupracoval pouze se spoluobviněným S. K. Tato skutečnost podle něj eliminuje nejen úvahy o organizátorství, ale vylučuje i vzájemnou dohodu mezi spoluobviněnými. Stěžovatel zdůrazňuje, že proto nemohl mít vliv na tvorbu faktur spoluobviněným P. M. ani na celý proces objednávání materiálu. Obchodní společnost C, byla řízena pouze spoluobviněným P. M., a to zřejmě podle pokynů spoluobviněného S. K. On do tohoto procesu prokazatelně zapojen nebyl, neboť byl zákazníkem, který pouze očekával plnění od dodavatele obchodní společnosti A. Z provedených důkazů se podle něj naopak naskýtá ta varianta, že organizátorem celé činnosti by mohl být spoluobviněný S. K., který znal všechny aktéry skutkového děje a uděloval jim pokyny. Dále stěžovatel opakovaně poukazuje na konkrétní jednání spoluobviněného S. K. týkající se objednávání materiálu, které podle něj nesvědčí o skutečnosti, že by on (stěžovatel) byl organizátorem dané trestné činnosti. Je přesvědčen, že z popisu skutkového děje vyplývá, že spoluobviněný S. K. mohl být také jediným možným disponentem s penězi a záleželo jen na něm, jak s nimi naloží.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování, neboť obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jako tomu bylo v posuzované věci, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
14. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, které mu umožnilo dovodit průběh skutkového děje bez důvodných pochybností. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Jeho úvahám nelze nic vytknout.
15. Vrchní soud považoval závěry o vině stěžovatele učiněné krajským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Vrchní soud v napadeném rozsudku pouze opravil citaci zákonného ustanovení u peněžitého trestu.
16. K výtkám vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak může Ústavní soud pouze uvést, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že většina jeho dovolacích námitek (kterými polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí) neodpovídala v dovolání deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Vypořádal se s námitkou opomenutých důkazů i s tvrzením o nesprávném hodnocení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného S. K., v němž stěžovatel spatřoval porušení pravidla in dubio pro reo. Za právně relevantní, byť zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud považoval pouze námitky týkající se výše škody, která byla stěžovateli přičtena k tíži, a částečně také námitky týkající se údajné neexistence dohody mezi stěžovatelem a ostatními spoluobviněnými, tj. námitky, které stěžovatel zopakoval i v podané ústavní stížnosti, které však Nejvyšší soud považoval za námitky zjevně neopodstatněné. Podle §23 trestního zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Všichni spolupachatelé odpovídají za celý způsobený následek. K tvrzení stěžovatele, že byl příslušnými soudy označen jako "mozek" a organizátor celé trestné činnosti, je třeba zdůraznit, že jde o tvrzení, které z ústavního hlediska není relevantní, neboť stěžovatel nebyl uznán vinným organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Za irelevantní z hlediska posuzované věci je pak nutno považovat také úvahy stěžovatele, že organizátorem celé činnosti mohl být spoluobviněný S. K. Na základě učiněných skutkových zjištění obecných soudů bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel spolupracoval se S. K. a o zapojení a roli P. M. při páchání trestné činnosti věděl a počítal s ní. To je pro posouzení skutku jako spáchaného ve spolupachatelství dostačující. Jak již bylo podrobně uvedeno shora (sub 6) bylo prokázáno, že stěžovatel měl o rozsahu trestné činnosti dobrou představu, přičemž není nutné, aby znal přesnou výši celkového rozsahu vylákání výhody na dani, neboť postačí, že jeho prokázaná představa umožňovala učinit závěr o naplnění znaku velkého rozsahu. Postup Nejvyššího soudu Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
17. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se pravidlem in dubio pro reo, které vyplývá z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
18. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu