ECLI:CZ:US:2021:4.US.2015.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2015/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Evy Mišejkové a 2. Bc. Milana Halberštáta, obou zastoupených JUDr. Andreou Židovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 3347/7, Most, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2018 č. j. 5 Cmo 67/2018-240, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jiřího Dlouhého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že vrchní soud porušil zejména jejich právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces či soudní ochranu) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost před zákonem podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudky ze dne 6. 10. 2017 č. j. 33 Cm 31/2007-219, 33 Cm 33/2007-199 a 33 Cm 35/2007-201 zrušil ve vztahu ke stěžovatelům (jako druhé žalované a třetímu žalovanému) směnečné platební rozkazy ze dne 9. 3. 2006 č. j. 33 Sm 121/2005-9 a 33 Sm 217/2005-10 a ze dne 17. 3. 2006 č. j. 33 Sm 240/2005-9. Výše uvedené rozsudky krajského soudu byly vydány poté, co předchozí rozsudky krajského soudu (jimiž byly předmětné platební rozkazy ponechány v platnosti) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelů zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v nově vedeném řízení dospěl k závěru, že se vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) nepodařilo prokázat pravost podpisů stěžovatelů na směnkách, a proto směnečné platební rozkazy v celém rozsahu zrušil.
3. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud napadeným rozsudkem výše uvedené rozsudky krajského soudu změnil tak, že se předmětné směnečné platební rozkazy ve vztahu ke stěžovatelům ponechávají v platnosti, a současně rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudy obou stupňů 114 796,55 Kč a České republice na nákladech státu 62 497 Kč. Na rozdíl od krajského soudu dospěl vrchní soud k závěru, že vedlejší účastník unesl důkazní břemeno o pravosti podpisů stěžovatelů na směnkách.
4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné, a stěžovatelům uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 11 519,20 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelé uplatňují nepřípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), a nadto uvedl, že skutkový závěr učiněný vrchním soudem neshledává zjevně nepřiměřeným a že jeho rozhodnutí odpovídá ustálené judikatuře.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé popisují průběh řízení před obecnými soudy tvrdíce, že vrchní soud napadeným rozsudkem porušil jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na "spravedlivý proces", neboť se dopustil svévolného výkladu a aplikace podústavního práva a rozhodování v rozporu s judikaturou. Napadený rozsudek podle stěžovatelů postrádá dostatečné odůvodnění zejména toho, proč se soud odchýlil od ustálené judikatury a proč rozhoduje jinak než ve stejných věcech jiné senáty vrchního soudu. Takovýto postup vrchního soudu zakládá jejich pochybnost ve víru ve "spravedlivý proces" a také popírá zásadu předvídatelnosti práva a soudního rozhodnutí.
6. Stěžovatelé také vytýkají vrchnímu soudu, že změnil rozsudky krajského soudu, aniž by byl vedlejší účastník jakkoliv aktivní, tedy aniž by navrhl nové důkazy, či doplnil svá tvrzení. Tímto postupem došlo podle stěžovatelů k porušení principu rovnosti, práva "na spravedlivý proces" a postulátu vyloučení svévole.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že vrchní soud hodnotil provedené důkazy odlišně od jiných senátů vrchního soudu v obdobných věcech, a zpochybňují závěr tohoto soudu, podle něhož vedlejší účastník unesl důkazní břemeno o pravosti podpisů stěžovatelů na směnkách.
10. Ústavní soud konstantně judikuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem).
11. Jak patrno z napadeného rozsudku, vrchní soud při posuzování pravosti podpisů vycházel především ze znaleckého zkoumání z oboru písmoznalectví, přičemž své úvahy řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodnil (viz body 34 až 48 odůvodnění rozsudku), a ani z věcného hlediska nebylo zjištěno, že by mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry panoval tzv. extrémní rozpor. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by postup vrchního soudu byl zatížen prvkem libovůle nebo dokonce svévole v soudním rozhodování.
12. Zpochybňují-li stěžovatelé za tohoto stavu samotný proces hodnocení důkazů vrchním soudem, staví tím Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. V této souvislosti Ústavní soud nemůže přejít, že "zjevnou nepřiměřeností" hodnocení těchto důkazů vrchním soudem se zabýval i Nejvyšší soud, avšak žádné pochybení nezjistil, navíc upozornil na to, že i kdyby ověřovací doložky na směnkách neměly povahu veřejné listiny (s ohledem na vady zápisů v ověřovací knize), byly by dalším důkazem prokazujícím pravost podpisů stěžovatelů na směnkách.
13. K námitce stěžovatelů, že další senáty vrchního soudu v obdobných věcech stejných účastníků rozhodovaly rozdílně, Ústavní soud uvádí, že hodnocení důkazů, resp. posouzení pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností je věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu, a tak nelze vyloučit, že dospěje ke skutkovým závěrům, které jsou odlišné od závěrů jiného soudce. Z hlediska principu předvídatelnosti soudního rozhodování jde o jev jistě nežádoucí, a proto by měl soud svůj rozdílný postoj řádně odůvodnit. Ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť vrchní soud v napadeném rozsudku uvedl, v čem se liší důkazní situace v nyní posuzovaném řízení od důkazní situace v řízeních, kde rozhodovaly jeho jiné senáty (viz bod 33 odůvodnění napadeného rozsudku).
14. Stěžovatelé dále namítají, že se vrchní soud odchýlil od ustálené judikatury, přičemž poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1164/2010. Ústavnímu soudu však z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem by mělo ono "odchýlení se" spočívat, nehledě na to, že stěžovatelé tuto námitku uplatnili již v dovolacím řízení a Nejvyšším soud jim nepřisvědčil. Na doplnění lze uvést, že ve stěžovateli uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal na svůj předchozí judikát (rozsudek ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3478/2007), který řešil otázku, kdo z účastníků nese důkazní břemeno o pravosti podpisu na směnce, a který závěrem instruoval odvolací soud, že v případě, kdy není závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu žalovaného na směnce, kategorický, neumožňuje to bez dalšího soudu přijmout závěr o tom, že žalobce jako předkladatel sporné listiny neunesl o její pravosti důkazní břemeno. Přitom v daném případě podle soudního znalce nebylo možné rozhodnout, zda podpis jednatele žalované společnosti na sporné směnce byl padělkem vyhotoveným bez snahy napodobit pravý podpis, anebo zda šlo o pravý podpis, který tento jednatel záměrně zkomolil, aby později mohl jeho pravost popřít. Ve věci vedené pod sp. zn. 29 Cdo 1164/2010 pak podle soudního znalce nebylo možné objektivně rozhodnout, zda sporný podpis žalovaného (rukojmího) na směnce, ze které se žalobkyně domáhala plnění, je jeho pravým podpisem, nebo zda jde o kvalitní padělek typu napodobeniny. Tyto judikáty se tedy zjevně týkají skutkově odlišné situace.
15. Jakkoliv opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani výtku stěžovatelů, že nebyla zachována rovnost účastníků daného řízení před obecnými soudy, když vrchní soud rozhodl ve prospěch nečinného vedlejšího účastníka opačně než krajský soud. Z ústavní stížnosti totiž v prvé řadě dostatečně neplyne, jakého konkrétního pochybení se vrchní soud měl z hlediska "stanoveného postupu" (zde představovaného občanským soudním řádem) dopustit, a jaké konkrétní ústavně zaručené základní právo procesní povahy tím mohlo být porušeno.
16. V souvislosti s námitkou stěžovatelů, že vedlejší účastník nenavrhl nové důkazy, nebo nedoplnil svá tvrzení, a přesto mu vrchní soud "pomohl", je třeba připomenout, že vedlejší účastník podal odvolání, v němž navrhl změnu příslušných rozsudků krajského soudu ve smyslu ponechání směnečných platebních rozkazů v platnosti a ve kterém uvedl, proč považuje postup krajského soudu za nesprávný, přičemž předestřel úvahu o tom, že důkazy znaleckými posudky umožňují přijmout závěr o pravosti podpisů stěžovatelů a že z ověřovací knihy nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že stěžovatelé v uvedený den před notářem listinu nepodepsali. Vrchní soud, který měl za to, že z dosud provedených důkazů lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než ke kterému dospěl krajský soud, zopakoval dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.), načež se s názory vedlejšího účastníka ztotožnil. Jeho závěry následně akceptoval i Nejvyšší soud.
17. Možno dodat, že i v případě nečinnosti účastníka postupuje soud v řízení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta, a to i bez návrhů (§100 odst. 1 věta první a §101 odst. 2 o. s. ř.), a podle §120 odst. 2 věty první o. s. ř. soud může provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu; mezi takové může patřit třeba tzv. revizní znalecký posudek (srov. §127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). V tomto ohledu však stěžovatelé nic konkrétního neuvádějí, pouze v odvolacím řízení stěžovatel vznesl námitku, že krajský soud nechal z vlastní iniciativy vypracovat znalecký posudek Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary, s touto námitkou se však vrchní soud vypořádal (viz bod 48).
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu