ECLI:CZ:US:2021:4.US.2114.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2114/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Michalem Gabrielem, advokátem, sídlem Lidická 700/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2021 č. j. 11 Tdo 346/2021-4664, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2020 č. j. 4 To 76/2019-4465 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2019 č. j. 40 T 10/2018-4222, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 20 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uznán vinným jednak (v bodě 1.) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku, a to dílem spáchaným samostatně (v bodech 6. a 11.), dílem ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (v bodech 2., 4., 5., 8. a 9.). Daného jednání se stěžovatel zkráceně dopustil tím, že opakovaně a ve velkých množstvích nakupoval sušené konopí s vysokým obsahem psychoaktivní látky - tetrahydrokanabinolu (dále jen "THC") za účelem jeho dalšího zobchodování, přičemž byl v organizované skupině jednou z vůdčích osobností, resp. jejím hlavním organizátorem, který měl své vlastní dodavatele konopí (zejména spoluobviněné M. S. a M. M.), a poté co od nich "zboží" obdržel, jej dodával dalším odběratelům, když ve všech popsaných případech jednal ve formě přímého úmyslu. Za to byl podle §283 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu byly uloženy tresty propadnutí věci podle §70 odst. 1 trestního zákoníku, §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, a to věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části daného rozsudku.
3. Uvedeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel současně podle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn podané obžaloby pro skutky uvedené v obžalobě pod bodem 10., jednoho z dílčích skutků uvedených pod bodem 11. a dále skutky popsané pod body 12., 13. a 14., neboť ve vztahu k těmto skutkům nebylo prokázáno, že by je spáchal.
4. Z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") podaného v neprospěch stěžovatele (a spoluobviněného M. S.) Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil, a to ve výroku o vině jednáním popsaným pod body 2., 4., 5., 6., 8., 9. a 11., a v celém výroku o trestu uloženém stěžovateli, a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku, a to dílem samostatně (v bodech 6. a 11.), dílem ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (v bodech 2., 4., 5., 8. a 9.). Za tento zvlášť závažný zločin, jakož i za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, u něhož zůstal výrok o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku krajského soudu nezměněn, byl stěžovatel odsouzen podle §283 odst. 3 trestního zákoníku a za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu byly uloženy tresty propadnutí věci podle §70 odst. 1, §70 odst. 2 písm. a) a §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, a to věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Odvolání státního zástupce krajského státního zastupitelství bylo podle §256 trestního řádu odmítnuto.
5. Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek vrchního soudu v části výroku o trestu, v níž byl stěžovateli podle §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to náramkových hodinek zn. Zenith v hnědé krabičce, zajištěných při domovní prohlídce v rodinném domě na adrese X. Podle §265k odst. 2 věty druhé trestního řádu byla zrušena i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že krajský soud se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí věci a během procesu dokazování postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Poukázal na to, že vrchní soud na základě podaných odvolání podrobil rozsudek krajského soudu podrobné revizi, při které shledal některé dílčí nedostatky týkající se skutkových zjištění vztahujících se ke skutku pod bodem 2., jakož i u trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) trestního řádu (konkrétně náramkových hodinek zn. Fortis včetně daňového dokladu z roku 2008 na částku 53 295 Kč). Skutková zjištění proto ve veřejném zasedání doplnil a rozsudek krajského soudu v tomto ohledu revidoval v duchu pravidla in dubio pro reo.
6. Nejvyšší soud v návaznosti na stěžovatelem uplatněné dovolací námitky, kterými poukazoval na porušení jeho práva na spravedlivý proces, přezkoumal provedené dokazování. Shledal, že závěr o vině stěžovatele byl učiněn na základě řádně provedeného rozsáhlého dokazování (zejména výpovědí jednotlivých spoluobviněných a svědků, pořízených odposlechů a záznamů uskutečněného telekomunikačního provozu, protokolů o výsledcích operativního šetření, zejména ze sledování stěžovatele, jakož i řady dalších zájmových osob, protokolů o provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, dále odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie či odvětví chemická expertíza, zpráv obchodní společnosti E-ON Česká republika, s. r. o., stejně jako řady listinných důkazů) a že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé není zjevný žádný, natož extrémní rozpor, který stěžovatel v dovolání namítal. Základní námitka, kterou stěžovatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a kterou uplatnil i v podané ústavní stížnosti, spočívala v popření opakovaného získávání sušeného konopí s vysokým obsahem psychoaktivní látky THC a jeho následný prodej za účelem dosažení finančního prospěchu. Nejvyšší soud konstatoval, že taková námitka nejenže není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, neboť je svým charakterem skutkové povahy, ale že jde navíc o námitku, která byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Stěžovatel v časovém období od roku 2011 do září 2016 prokazatelně nakoupil celkem 13,181 kg marihuany, přičemž všechny prověřované vzorky obsahovaly vysoké množství psychotropní látky. V žádném případě tak podle Nejvyššího soudu nešlo o legální konopí s nízkým obsahem THC a nebylo ani možno přisvědčit stěžovateli v tom jeho tvrzení, že dané množství marihuany měl výhradně pro svoji potřebu. Podle učiněných skutkových zjištění stěžovatel za marihuanu vynakládal vysoké peněžní částky, které v souhrnu přesáhly hodnotu několika milionů korun. Tvrdil-li, že obecné soudy nižších stupňů nezohlednily v jeho prospěch skutečnost, že v době policejního zásahu u něj bylo nalezeno toliko 62 g konopí, ani v tomto ohledu mu Nejvyšší soud nepřisvědčil s tím, že nejde o okolnost svědčící v jeho prospěch, ale že je to naopak další nepřímý důkaz svědčící o tom, že marihuanu se ziskem rozprodával dalším osobám. Nejvyšší soud uzavřel, že obhajoba stěžovatele je založena na absurdních premisách a že závěr o jeho vině nemohla zvrátit ani skutečnost, že při veřejném zasedání předložil lékařskou zprávu a e-recept s cílem prokázat, že trpí zdravotními problémy s páteří a pohybového aparátu, v důsledku čehož užívá léky s obsahem konopí na tišení bolestí. I ostatní námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud odmítl s tím, že jednak šlo o námitky skutkového a procesního charakteru, jednak fakticky představovaly pouhou polemiku stěžovatele s jednotlivými závěry, k nimž dospěly nalézací soud i odvolací soud při hodnocení důkazů, s nimiž stěžovatel vyjádřil toliko svůj nesouhlas. K tomu Nejvyšší soud dodal, že nespokojenost s výsledkem řízení není chybou v rozhodovací činnosti nižších soudů a neznačí, že jsou skutková zjištění těchto soudů vadná a s provedenými důkazy nesouladná.
7. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výtkám stěžovatele vůči uloženému trestu, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Konstatoval, že námitky týkající se propadnutí finanční hotovosti a objektu garáže se s uplatněným dovolacím důvodem věcně rozcházely, neboť jejich jádro tvořil opět pouhý nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry nižších soudů, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že měl z nedovolené distribuce konopí neoprávněné příjmy, jakož i to, že zmíněný nebytový prostor (garáž) byl využíván k předávkám marihuany dalším osobám. Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu správně vyhodnotily, že u těchto věcí byly splněny všechny zákonné podmínky pro postup podle §70 odst. 1 a §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Jiná situace nastala podle Nejvyššího soudu pouze v případě uloženého trestu propadnutí věci v podobě náramkových hodinek zn. Zenith. Stěžovatel tvrdil i v písemné podobě doložil svoji komunikaci z internetového portálu chronomag (https://forum.chronomag.cz), jež byla realizována v době předcházející časovému vymezení počátku páchání dané trestné činnosti. Provedenými důkazy tak nebylo možno hodnověrně vyloučit tvrzení stěžovatele, že zajištěné náramkové hodinky zn. Zenith skutečně získal ještě před započetím páchání předmětné trestné činnosti, proto nebylo možno u této věci shledat za splněné ani zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Z toho důvodu Nejvyšší soud této dílčí dovolací námitce stěžovatele vyhověl.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále opětovně namítá, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §283 trestního zákoníku, což obecné soudy nevzaly v potaz a v řízení provedené důkazy hodnotily tendenčně v jeho neprospěch. Opakovaně tvrdí, že marihuanu měl pro svoji vlastní potřebu za účelem tlumení bolesti, že u něj při provedených domovních prohlídkách nebyla nalezena žádná marihuana (vyjma 62 g) a že nikde není stanoveno, kolik marihuany může uživatel za den zkonzumovat, s čímž se podle něj žádný z obecných soudů nevypořádal. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů a svévolné aplikace zákonných norem. Podotýká, že příslušné soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že prodal zakoupené konopí neustanoveným osobám. Je přesvědčen, že tím nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Zdůrazňuje, že všichni ustanovení odběratelé vypovídali v jeho prospěch. Jedinou výjimkou byl svědek M. O., který je podle stěžovatele nevěrohodný a soud by k jeho výpovědi neměl přihlížet. Má za to, že není-li neustanovené odběratele možné vyslechnout, je třeba respektovat pravidlo in dubio pro reo. Obecné soudy podle něj nedostály své povinnosti, podle níž nemohou vybírat a preferovat pouze určité důkazy.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na údajnou vadu napadeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že z jeho výroku není jasné, jak bylo rozhodnuto o jeho dovolání. Je pouze uvedeno, v jaké části se rozsudek vrchního soudu ruší, čímž podle něj také došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
14. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých nepřímých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. I když se dopustil drobných pochybení týkajících se skutkových zjištění vztahujících se ke skutku pod bodem 2., jakož i při ukládání trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) trestního řádu, tato pochybení napravil vrchní soud. V ostatním pak vrchní soud považoval závěry učiněné krajským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, a to včetně námitek opětovně uplatněných v ústavní stížnosti, že marihuanu měl pro svoji vlastní potřebu za účelem tlumení bolesti, že u něj při provedených domovních prohlídkách nebyla nalezena žádná marihuana vyjma 62 g a že nikde není stanoveno, kolik marihuany může uživatel za den zkonzumovat (viz bod 6. tohoto rozhodnutí). Po přezkoumání napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu neshledal žádná pochybení (vyjma trestu propadnutí věci v podobě náramkových hodinek zn. Zenith - viz bod 7. tohoto rozhodnutí) zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
16. K tvrzení stěžovatele, že příslušné soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že prodal zakoupené konopí neustanoveným osobám, čímž nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu, Nejvyšší soud uvedl, že i když během trestního řízení nevypovídali (s výjimkou svědka M. O.) žádní další svědci z řad narkomanů či příležitostných zájemců o drogy, bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel nakupoval a prodával získanou marihuanu neustanoveným zájemcům o tuto drogu. Ve věci obecné soudy tak postupovaly správně, když nepřihlédly k účelovým námitkám stěžovatele a na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru o jeho vině. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
17. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
18. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu