ECLI:CZ:US:2021:4.US.2187.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2187/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 28 Cdo 791/2020-964, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2019 č. j. 21 Co 97/2017-914 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. prosince 2016 č. j. 7 C 87/2010-770, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a 1) města Znojma, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, zastoupeného Mgr, Alešem Vejrem, advokátem, sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 3) Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem, sídlem Kaprova 40/12, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 7. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Vedlejší účastník 1) se žalobou podanou dne 25. 6. 2010 proti stěžovateli a vedlejší účastnici 2) domáhal určení vlastnického práva k pozemkům nacházejícím se v katastrálním území Mašovice u Znojma a v katastrálním území Znojmo-Hradiště, jejichž vlastníkem byla Česká republika a právo hospodařit s nimi měl částečně stěžovatel a částečně vedlejší účastnice 2). Vedlejší účastník 3) vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaných.
3. O žalobě bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem okresního soudu, který určil, že vedlejší účastník 1) je vlastníkem dotčených pozemků (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Okresní soud z provedeného dokazování zjistil, že listinou o přídělu lesů s příslušenstvím Ministerstva zemědělství č. j. 59.069/1948-IX-B29 ze dne 13. 9. 1949 přidělilo Ministerstvo zemědělství vedlejšímu účastníku 1) vymezené pozemky z velkostatku Hradiště sv. Hypolita podle §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon o revisi první pozemkové reformy"). Celková výměra přidělené půdy činila 604,50 ha. Dosavadním vlastníkem pozemků byl vedlejší účastník 3). Ze zápisu sepsaného dne 14. 2. 1950 v kanceláři Správy městských lesů ve Znojmě bylo prokázáno, že lesní nemovitosti vlastnického souboru byly převzaty od vlastníka dne 29. 12. 1948 s účinností od 1. 10. 1948 a odevzdány Místnímu národnímu výboru Znojmo. Ze srovnávacích sestavení parcel, geometrických plánů pro rozdělení pozemků ze dne 1. 6. 2010, kopií katastrálních map dotčených katastrálních území a výpisu z katastru nemovitostí byly pozemky ztotožněny s jejich dnešním vymezením a označením. Písemnými výzvami bylo prokázáno, že vedlejší účastník 3) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi") vyzval jako oprávněná osoba k vydání nemovitého majetku specifikovaného v oddílu č. 1 této písemné výzvy. Okresní soud také uvedl, že vedlejší účastník 1) žaloval vedlejšího účastníka 2) ve skutkově a právně obdobné věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 6 C 87/2010, v níž šlo o určení vlastnického práva k dalším pozemkům ve stejných katastrálních územích. V této věci rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 28 Cdo 4773/2014, který uvedl, že vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon o přechodu majetku do vlastnictví obcí"), se již zabýval a mnohokrát konstatoval, že výklad §4 odst. 2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí se ustálil tak, že vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), uplatněn před účinností zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí. Nejvyšší soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud upozornil na řadu svých rozhodnutí, podle nichž podle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí přechází de iure na obce vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi, které byly vyvolány např. pozdějším zákonem o půdě, ovšem spolu s povinností "vydat majetek oprávněným osobám dle restitučních předpisů" [srov. nález ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 346/98 (N 122/12 SbNU 187), usnesení ze dne 17. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 477/01, usnesení ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 1602/07, usnesení ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 801/06, usnesení ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1357/09]. V této obdobné věci pak rozhodoval znovu krajský soud a v rozsudku ze dne 11. 10. 2016 č. j. 21 Co 100/2012-262 dovodil, že pro vymezení vztahu mezi příslušnými ustanoveními zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí a blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), je rozhodující, zda §29 zákona o půdě mohl zabránit přechodu nemovitostí na vedlejšího účastníka 1). Podle krajského soudu jsou rozhodující data účinnosti těchto zákonů, přičemž zákon o přechodu majetku do vlastnictví obcí nabyl účinnosti dne 24. 5. 1991, zatímco zákon o půdě nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991. Jestliže obec splňovala podmínky pro přechod majetku podle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí ke dni 24. 5. 1991, přešel tento majetek na obce ex lege a na tom nemohlo nic změnit uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě. V nyní posuzované věci bylo podle okresního soudu jednoznačně prokázáno, že vedlejší účastník 1) nabyl vlastnické právo přidělením do vlastnictví podle zákona o revisi první pozemkové reformy. Podle §2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí se vedlejší účastník 1) stal vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, na čemž nemohlo změnit nic blokační ustanovení §29 zákona o půdě, který nabyl účinnosti až poté, co se vedlejší účastník 1) stal vlastníkem nemovitostí. V průběhu řízení nabyl účinnosti zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který má zmírnit, nikoli kompenzovat v plné výši, některé majetkové křivdy.
4. K odvolání stěžovatele a vedlejších účastníků 2) a 3) krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.). Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na vedlejšího účastníka 1) mohlo dojít již na základě rozhodnutí o přídělu a dospěl k závěru, že nikoli, neboť nedošlo k zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka 1) do pozemkových knih do 31. 12. 1949. Pak tudíž nejde o historický majetek obce a vedlejší účastník 1) k němu nemohl nabýt vlastnictví podle §2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí. Vedlejší účastník 1) ovšem nabyl vlastnictví k nemovitostem podle §2a odst. 1 písm. a) zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., a to k 1. 7. 2000. Přechodu vlastnického práva přitom nebránil §4 odst. 2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, jelikož podle nyní ustáleného výkladu byl takto vyloučen z přechodu majetku do vlastnictví obcí toliko majetek, na jehož vydání byl uplatněn nárok před účinností zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, tj. před 24. 5. 1991, a to podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4773/2014). Přechodu majetku podle §2a zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí nebránil ani §29 zákona o půdě, neboť podle již ustálené judikatury omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, které se neprotivily smyslu majetkového vypořádání s církvemi. Přechodem majetku podle zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí nepozbýval majetek svého statusu historického vlastnictví církví a nebylo ohroženo zachování majetkového základu pro případné budoucí vypořádání. Majetek tak mohl přejít do vlastnictví obcí, další dispozice s ním však zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4946/2015). Rovněž zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013, obsahoval v §13 blokační ustanovení, u něhož platí obdobně to, co bylo uvedeno u §29 zákona o půdě. Nadto se §13 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi týká převodů, nikoli přechodů vlastnictví ze zákona. Skutečnost, že obce nebyly zahrnuty mezi osoby povinné podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nemohla zpětně delegitimizovat neproblematické přechody majetku ze státu na obec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3301/2017 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Ústavní soud přitom již dospěl k závěru, že uvedeným postupem státu nebylo porušeno legitimní očekávání církevních organizací na vydání historického církevního majetku [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 (N 14/92 SbNU 159)].
5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že za splnění zvláštních podmínek stanovených §2a zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí (ve znění účinném po vydání zákona č. 114/2000 Sb.) přešly do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 nemovitosti vypočtené v tomto ustanovení, jež byly k danému datu ve vlastnictví České republiky. Zmíněné ustanovení představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku, přičemž stát takto při obnově územní samosprávy převedl na obce vlastnictví k nemovitostem v mnohem širším rozsahu, než tvořilo tzv. historické vlastnictví obce. Smyslem novelizace provedené zákonem č. 114/2000 Sb. bylo dále omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit jim hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu. Stát tak obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil. Splňovala-li tedy obec podmínky pro přechod majetku podle §2a zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 114/2000 Sb., přešel dotčený majetek na obec ex lege. Zákaz dispozic se zemědělskými nemovitostmi zakotvený v §29 zákona o půdě přitom nebránil přechodu historického církevního majetku na obce a ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem ve smyslu §29 zákona o půdě totiž nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) přitom nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce, coby veřejnoprávní korporace, zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi bylo zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]. Závěry krajského soudu odpovídají shora odkazované ustálené judikaturní praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na níž není důvodu čehokoli měnit. Nemovitosti vzdor svému (katastrem nemovitostí dosud nezaevidovanému) přechodu do obecního vlastnictví totiž tvořily i nadále majetkový základ pro budoucí vypořádání s církvemi (majetek, jenž takto přešel na obec, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví) a zákonodárce rozhodl, že obce mezi povinné osoby nezařadí. Z uvedeného důvodu též nic nebránilo ani zákonem danému přechodu historického majetku církví ze státu na obce, byť podle §2a zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí nemuselo vždy současně jít o historický obecní majetek. Ani v uvedeném směru se krajský soud ustálené judikatuře nezpronevěřil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podstatou celého soudního sporu je posouzení otázky, zda vedlejší účastník 1) může úspěšně uplatňovat své restituční nároky vůči majetku státu, ke kterému souběžně uplatňuje své restituční nároky jiná oprávněná osoba (původní historický vlastník). Naturální restituce může být ze své podstaty provedena pouze jednou, neboť nelze vlastnictví ke stejnému nemovitému majetku přiznat v plné míře dvěma různým subjektům. Z podstaty restitučního zákonodárství by měl být přednostní restituční nárok původního historického vlastníka, nikoli vedlejšího účastníka 1), který svou žádostí nezákonné vyvlastnění pozemků komunistickým režimem v roce 1948 inicioval.
7. Obecné soudy nesprávně odmítly aplikaci blokačních ustanovení, tj. §29 zákona o půdě a §13 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a taktéž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vyloučily aplikaci §4 odst. 2 zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, přestože aplikaci tohoto ustanovení i ve vztahu k církevním subjektům, které své nároky nemohly uplatnit do zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07.
8. Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil legitimní očekávání stěžovatele a zásadu právní jistoty, když se bezdůvodně odchýlil od své dřívější judikatury představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2284/2017. Všechny obecné soudy se nadto odchýlily od nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07.
9. Rozhodnutí, na která odkazuje v napadeném usnesení Nejvyšší soud, nelze na tuto věc aplikovat, jelikož jde o skutkově a právně odlišné věci. Řízení v těchto věcech byla zahájena na základě žalob církevních subjektů, které se domáhaly zpětného přechodu vlastnictví z obcí na stát, a obce již byly zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci dotčených nemovitostí. Do uplynutí lhůt pro uplatnění nároků podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi byl přechod předmětných pozemků blokován. Odlišný výklad Nejvyššího soudu i krajského soudu je v přímém rozporu se základními principy restitučního zákonodárství, které ukládá povinnost dbát o to, aby v rámci restitucí nedošlo ke vzniku nových majetkových křivd a byla šetřena podstata a smysl mezí základních práv a svobod. Závěry obecných soudů fakticky vylučují možnost původního církevního vlastníka v rozporu s jeho legitimním očekáváním uplatnit svůj restituční nárok. Okolnost, že ke dni účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi byl dotčený majetek v katastru nemovitostí evidován ve vlastnictví státu, se tak jeví pro posouzení daného případu jako zcela zásadní, neboť jej skutkově i právně významně odlišuje od dříve rozhodnutých případů, na které obecné soudy poukazovaly.
10. Nelze použít argument o nepřípustnosti zpětné delegitimizace již uskutečněných neproblematických přechodů vlastnických práv ze státu na obce, protože k přechodu vlastnických práv k předmětným pozemkům na vedlejšího účastníka 1) dosud nedošlo, tento nikdy nebyl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Tvrzený přechod vlastnictví je předmětem soudních řízení od roku 2010, pročež nelze tvrdit, že se mělo jednat o neproblematický přechod vlastnických práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisem Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V prvé řadě je nutno konstatovat, že Ústavní soud již ve své judikatuře opakovaně shledal za ústavně konformní právní závěr, že blokační ustanovení §29 zákona o půdě neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle §2a zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí (srov. usnesení ze dne 4. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 937/17 nebo usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 1786/20). V usnesení sp. zn. III. ÚS 937/17 přitom Ústavní soud výslovně uvedl, že "zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu". Stejně tak Ústavní soud již opakovaně potvrdil závěr obecných soudů, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. dalšímu přídělovému majetku podle §2a zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí byla lhůtou toliko pořádkovou. Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce [srov. nález ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2876/12 (N 187/71 SbNU 239), nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2176/13 (N 2/72 SbNU 31) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1786/20].
15. Právě uvedenému odpovídají závěry obecných soudů, že přechod dotčených pozemků do vlastnictví obce (vedlejšího účastníka 1) nebránil - v době jeho uskutečnění, tj. k účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. - dalšímu restitučnímu procesu. Jak Nejvyšší soud dovodil ve své judikatuře, což stěžovateli v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil, přechodem majetku na obce v režimu zákona o přechodu majetku do vlastnictví obcí nebylo ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě. Bylo poté na zákonodárci, jakým způsobem bude závazek obsažený v §29 zákona o půdě realizovat a zda zahrne obce mezi povinné osoby. Touto další realizací (a navazujícím legitimním očekáváním, kterým stěžovatel argumentuje) se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17, v němž uvedl, že: "Teprve až zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi určuje konkrétně osoby oprávněné či povinné a postup, jakým lze restituční nároky k nějakému majetku uplatnit. Bylo proto věcí zákonodárce, který získal legitimitu ve svobodných a demokratických volbách, aby - jsa vázán ústavním pořádkem - závazek v §29 zákona o půdě naplnil. To se stalo a Ústavní soud dospěl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 k závěru, že tento zákon, s výjimkou ve výroku tohoto nálezu uvedených ustanovení, ústavnímu pořádku neodporuje. Zejména pak nezpochybnil, a ani nemohl zpochybnit závěr o tom, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se vztahuje (stejně jako zákony v něm odkazované) na převod, nikoli přechod majetku na jiný subjekt restitučního zákonodárství, než je uvedený v jeho §4. Jiný výklad by konečně zpochybnil celkovou obecnou koncepci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který směřuje k zmírnění některých křivd (srov. jeho preambuli a §1), nikoli tedy křivd všech, a již vůbec ne (což ani není možné) k jejich úplnému odstranění. V případě §29 zákona o půdě by poté takový závěr musel zpochybnit ústavnost tohoto ustanovení, což se ale nemohlo stát, protože jinak by muselo dojít k zpochybnění všech zákonných úprav tzv. přechodu vlastnictví s vazbou na restituční zákony."
16. S ohledem na vše právě uvedené je třeba námitky stěžovatele týkající se "blokace" dotčeného majetku ve prospěch vedlejšího účastníka 3), legitimního očekávání a absence zápisu vedlejšího účastníka 1) jako vlastníka v katastru nemovitostí označit za liché a již logicky vypořádané rozhodnutími obecných soudů, zejména usnesením Nejvyššího soudu.
17. Stejně tak není možné přisvědčit námitce, že se Nejvyšší soud odchýlil od své dřívější judikatury představované rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, když tato věc se vůbec netýkala přechodu vlastnictví na obce ex lege, nýbrž posouzení platnosti dříve uskutečněného převodu nemovitostí do vlastnictví fyzické osoby. Oproti tomu odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatel považuje za nepřípadné, byly použity logicky a důvodně, jelikož se týkají stejné právní otázky. Pokud jde o tvrzený odklon od nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, stěžovatel ani nevysvětluje, jakým konkrétním způsobem se měl Nejvyšší soud od tohoto rozhodnutí odchýlit, zejména vzhledem k tomu, že v tomto rozhodnutí mohl Ústavní soud jen poukázat na stav tzv. legislativního opomenutí či nečinnosti a zdůraznit povinnost dodržet závazek předchozího zákonodárce, nemohl však vymezit, co bude jeho konkrétní náplní, neboť to mu v dané situaci (na rozdíl od Parlamentu České republiky) nepříslušelo (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3397/17).
18. Konečně k námitce stěžovatele, že nelze použít argument o nepřípustnosti zpětné delegitimizace již uskutečněných neproblematických přechodů vlastnických práv ze státu na obce, protože v tomto případě nejde o neproblematický přechod vlastnických práv, je třeba konstatovat, že došlo ke zjevnému nepochopení tohoto argumentu stěžovatelem. Nejvyšší soud ve své judikatuře takto opakovaně uvedl, že nezahrnutí obcí do výčtu povinných osob podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nemohlo delegitimizovat "zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce". Nemělo tudíž jít o přechody neproblematické v jejich realizaci, tj. že by nevznikaly spory o to, zda k přechodu konkrétního majetku ze státu na obec došlo či nikoli, ale o jejich neproblémovost z hlediska blokačních ustanovení zákona o půdě. Touto neproblémovostí je v judikatuře Nejvyššího soudu zjevně myšlena skutečnost, že přechod do vlastnictví obcí sám o sobě nebyl na překážku zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi.
19. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu