ECLI:CZ:US:2021:4.US.2202.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2202/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2021 č. j. 10 To 133/2021-291 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. dubna 2021 č. j. 2 T 47/2018-267 za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá usnesení Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uvedená výše s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 5. 2018 č. j. 2 T 47/2018-73, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 10 To 189/2018-98 uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který byl dle §337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti měsíců s podmíněným odkladem výkonu dle §81 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v délce 30 měsíců dle §82 odst. 1 trestního zákoníku, k peněžitému trestu dle §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku v celkové výměře 50 000 Kč a k trestu zákazu činnosti na dobu dvaceti čtyř měsíců dle §73 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v zákazu řízení motorových vozidel dle §73 odst. 3 trestního zákoníku. Skutek, jímž se stěžovatel dle obecných soudů dopustil tohoto trestného činu, tkvěl stručně řečeno v tom, že stěžovatel přes dříve soudem uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel dne 5. 4. 2018 v Jičíně řídil osobní motorové vozidlo.
4. Napadeným usnesením okresní soud dle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť pro ně neshledal důvody dle §278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení odůvodnil zejména tím, že zajistil vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nějž měl v době spáchání činu podstatně sníženy ovládací schopnosti, a to do středu pásma mezi jejich plným uchováním a úplnou ztrátou, z čehož stěžovatel dovozoval, že je splněn důvod pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 trestního řádu, neboť uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti činu nebo k poměrům pachatele nebo ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Okresní soud nepovažoval podmínky pro povolení obnovy řízení za splněné, jelikož předmětný znalecký posudek se týkal primárně zcela jiného skutku, který skončil stěžovatelovým odsouzením v jiné trestní věci, znalec neměl k dispozici celý spis a ani do něj nenahlížel, v zásadě se nerozcházel se závěry znaleckého posudku provedeného k důkazu již v původním trestním řízení, nešlo ani o novou skutečnost, neboť stěžovatel mohl bez obtíží navrhnout vypracování znaleckého posudku již v původním trestním řízení, protože se léčil s psychickými problémy již od dvanácti let a v minulosti byl za podobnou trestnou činnost odsouzen,
a podal návrh na obnovu řízení toliko proto, že mu uložený trest zákazu činnosti ztěžuje život, proti dalším uloženým trestům vůbec nebrojil.
5. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Krajský soud se v podstatě ztotožnil se závěry soudu okresního, k nimž doplnil, že i kdyby se předmětným znaleckým posudkem nově předloženým v řízení o povolání návrhu na obnovu řízení prokázalo snížení ovládacích schopností cca o 50 %, nedosahovalo by to takové intenzity ovlivnění, která by se musela podstatně projevit v ukládaných trestních sankcích. Ostatně i v jiném trestním řízení, ve kterém byl předmětný znalecký posudek využit a soudem akceptován, to k takovému závěru nevedlo, neboť v odvolacím řízení v této jiné trestní věci byly uložené tresty s přihlédnutím k závěrům předmětného znaleckého posudku sníženy oproti trestům uloženým prvostupňovým rozsudkem jen nevýznamně.
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve stručně vymezuje ústavněprávní rozměr řízení o obnově řízení s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, poté předkládá vlastní argumentaci. Napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká: 1) nesprávné posouzení skutečnosti, zda stěžovatel mohl předložit předmětný znalecký posudek již dříve; 2) nesprávné posouzení způsobilosti předmětného znaleckého posudku odůvodnit uložení jiného trestu. Podstatu těchto námitek lze vystihnout následovně:
7. Prvou námitkou stěžovatel rozsáhle rozebírá judikaturu Ústavního soudu a s oporou o ni předestírá tvrzení, že neměl reálnou možnost předložit předmětný znalecký posudek již dříve. To odůvodňuje po skutkové stránce tím, že žádná ze skutečností, na které obecné soudy založily svůj opačný závěr, neobstojí. Léčil-li se stěžovatel od dětství na psychiatrii, nesouvisí to nijak s jeho vlastním vnímáním svého duševního stavu, původní trestní řízení bylo vedeno v době, kdy ještě stěžovatelovo porušení trestu zákazu činnosti nedosahovalo takové intenzity jako v okamžiku vypracování předmětného znaleckého posudku, historická odsouzení stěžovatele se odehrála v jiném kontextu a jen jedno z nich souvisí s porušováním trestu zákazu činnosti, navíc drtivá část z odsouzení již byla zahlazena. Až postupem času eskalovaly stěžovatelovy problémy opakovaným porušením trestu zákazu činnosti.
8. Druhou námitkou stěžovatel upozorňuje, že předmětný znalecký posudek dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel měl v době spáchání činu podstatně snížené ovládací schopnosti. Tuto skutečnost pak dle §40 odst. 1 trestního zákoníku musí soud obligatorně zvážit při ukládání trestu a dle §47 odst. 1 trestního zákoníku, a může v takovém případě dokonce upustit od potrestání za současného uložení ochranného léčení. V jiném trestním řízení (v němž byl poprvé předmětný znalecký posudek předložen) pak krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel se nacházel v době tamního činu ve stavu zmenšené příčetnosti. To obecné soudy dostatečně nezohlednily a v tomto ohledu nepostačuje, že krajský soud uvedl potřebu každý případ posuzovat individuálně. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že zmenšená příčetnost by vyžadovala stav blízký úplnému vymizení ovládacích či rozpoznávacích schopností. Stěžovatel dále rozebírá některé teoretické aspekty úvahových směrnic pro volbu a výměru trestních sankcí a uzavírá, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k důsledkům uloženého trestu zákazu činnosti na jeho život, neboť dojíždí do svého zaměstnání vzdáleného 87 km od svého bydliště, tedy v důsledku jeho diagnostikované emočně nestabilní poruchy osobnosti impulsivního typu je vysoce pravděpodobné, že se při působení stresoru dopustí recidivy. Stěžovatel v této souvislosti rozvíjí obecnější úvahy o neúčelnosti ukládání trestu zákazu činnosti osobám, které je následně porušují, aniž způsobí dopravní nehodu či řídí motorové vozidlo pod vlivem alkoholu.
V. Posouzení opodstatněnosti Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní posuzovaném případě.
10. Ústavní soud po nastudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Sluší se připomenout, že podle ustálené judikatuy Ústavního soudu důvodem pro obnovu řízení automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) či sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)]. Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení je povinen nové skutečnosti či důkazy hodnotit referenčním kritériem skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a posoudit, zda je vůbec nová skutečnost či důkaz způsobilá tento skutkový stav narušit. Dospěje-li pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů k závěru, že tomu tak není, a tento svůj závěr řádně odůvodní, Ústavní soud proti němu zásadně nijak zasahovat nemůže.
11. I v tomto typu řízení platí totiž pro orgány činné v trestním řízení základní zásady dokazování, zejména bezprostřednosti a ústnosti a volného hodnocení důkazů, jakož i zachování kontradiktorního charakteru dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
12. Proto i Ústavní soud musí při přezkumu dokazování v řízení o obnově řízení projevit stejnou zdrženlivost, jakou vynakládá v případě dokazování v hlavním líčení. Pokud tak soud z důkazů vyvodí své skutkové závěry v souladu s pravidly logiky a kontextem věci [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], nenáleží Ústavnímu soudu nijak s těmito závěry polemizovat, a to ani tehdy, pakliže by s nimi sám nesouhlasil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, (N 5/1 SbNU 41)]. Po obecných soudech rovněž nelze vyžadovat, aby považovaly za důkazy či skutečnosti, které by mohly vést ke změně pravomocného rozhodnutí ve věci samé, skutečnosti či důkazy hypotetické či zjevně pochybné [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (253/2020 Sb.)].
13. V nynější věci se obecné soudy zabývaly návrhem na povolení obnovy řízení dostatečně a ústavně konformně zdůvodnily, proč předmětný znalecký posudek nelze považovat za nový důkaz způsobilý přivodit podstatně odlišné výroky o trestních sankcích, než jaké byly uloženy v původním trestním řízení. Argumentací v ústavní stížnosti tak stěžovatel toliko vede polemiku se závěry obecných soudů, aniž by však Ústavní soud přesvědčil o tom, že jím tvrzené nedostatky napadených rozhodnutí posouvají jeho věc do ústavněprávní roviny. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
14. Prvá stěžovatelova námitka nemůže obstát. Ačkoliv totiž obecné soudy věnovaly poměrně významnou část odůvodnění svých závěrů tomu, proč nelze považovat předmětný znalecký posudek za nový důkaz ve světle závěrů stanoviska pléna sp. zn. Pl.-st. ÚS 50/20, tyto úvahy z ústavněprávního hlediska rozhodující nejsou. Tento vývod obecných soudů totiž nezapříčinil to, že by se již vůbec materiálně nezabýval obsahem předmětného znaleckého posudku a jeho způsobilostí změnit v intencích §278 odst. 1 trestního řádu rozhodnutí napadené stěžovatelovým návrhem na povolení obnovy řízení. Předmětný znalecký posudek byl proveden jako důkaz při veřejném zasedání v obnovovacím řízení, v němž byl i vyslechnut znalec, který jej zpracoval (srov. body 9. a 10. napadeného usnesení okresního soudu), což stěžovatel ani nezpochybňoval,
a obecné soudy se mu věnovaly i v odůvodnění svých napadených rozhodnutí.
15. Dospěly-li za těchto okolností obecné soudy k závěru, že předmětný znalecký posudek není způsobilý vyvolat důsledky předvídané §278 odst. 1 trestního řádu, pak i kdyby výslovně akceptovaly, že předmětný znalecký posudek je novum ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu tak, jak stěžovatel očekával, výsledek řízení by nebyl jiný. Tato námitka tak nedisponuje ani hypoteticky potřebnou intenzitou k tomu, aby sama o sobě svědčila o porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody.
16. Ani druhé námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Meritem této námitky je odlišný výsledek hodnocení významu předmětného znaleckého posudku na trestní sankce uložené stěžovateli v původním řízení ve světle §278 odst. 1 trestního řádu. Zatímco obecné soudy dospěly k závěru, že předmětný znalecký posudek by nebyl způsobilý přivodit podstatně jiné rozhodnutí o trestních sankcích, a to ani kdyby v jeho důsledku byla konstatována stěžovatelova snížená příčetnost (bod 16. napadeného usnesení okresního soudu a bod 16. napadeného usnesení krajského soudu), stěžovatel má za to, že kdyby byl býval proveden již v původním řízení, stěžovateli by nebyl býval uložen trest zákazu činnosti. Stěžovatel se tedy domáhá po Ústavním soudu přezkumu výsledků dokazování, k němuž, jak uvedeno již výše, Ústavní soud ani v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle §278 a následujících trestního řádu zásadně povolán není.
17. Obecné soudy zdůvodnily tento svůj závěr zejména tím, že v onom jiném trestním řízení, v němž byla konstatována stěžovatelova zmenšená příčetnost, mu byl uložen trest zákazu činnosti v delší výměře než v nynější věci, jakož i tím, že v této jiné věci modifikace trestů v odvolacím řízení, v němž byl poprvé předmětný znalecký posudek proveden jako důkaz, byla nevýznamná oproti trestům uloženým prvostupňovým rozsudkem, před jehož vydáním ještě předmětný znalecký posudek znám nebyl, jakož i tím, že míra snížení stěžovatelových ovládacích schopností nebyla i při akceptaci předmětného znaleckého posudku taková, aby to podstatným způsobem ovlivnilo úvahy soudu o trestních sankcích, neboť se ani neblížilo úplnému vymizení. Toto zdůvodnění nijak nevybočuje z mezí ústavní konformity odůvodnění soudních rozhodnutí vytyčených zejména judikaturou Ústavního soudu, který proto nemá důvodu proti napadeným rozhodnutím zasáhnout.
VI. Závěr
18. Ústavní soud na podkladě stěžovatelových námitek nenalezl v napadených rozhodnutích obecných soudů žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Žádnou flagrantní vadu, která by mohla představovat porušení některého z těchto práv či svobod pak Ústavní soud neshledal ani z vlastního podnětu. Ústavní soud proto neměl potřebu věc projednat meritorně, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu