ECLI:CZ:US:2021:4.US.2215.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2215/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti F. H., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou, sídlem 5. května 163, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2021 sp. zn. 8 To 180/2021 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. června 2021 sp. zn. 36 PP 45/2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením s odkazem na §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve výměře třiceti sedmi měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 15. 6. 2020 sp. zn. 103 T 14/2019 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. 4 To 85/2019, a trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 103 T 108/2018 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 103 T 108/2018. Okresní soud po přezkoumání všech potřebných důkazů shledal, že stěžovatel během výkonu trestu odnětí svobody neprokázal své dostatečné polepšení (v průběhu výkonu trestu dosud nezískal žádnou kázeňskou odměnu a "jeho chování nebylo vždy na požadované úrovni", přičemž cíle spolupráce s Poradnou drogové prevence programu zacházení "Finanční gramotnost" nejsou "dosud zcela splněny"). Dále okresní soud konstatoval, že u stěžovatele není dána prognóza vedení řádného života v budoucnu (stěžovatel vykazoval v minulosti sklony k porušování právních norem a v současnosti nemá představu, jakým způsobem by získával finanční prostředky pro svoji obživu).
3. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost bezprostředně po jeho vyhlášení, kterou následně neodůvodnil. Z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž neshledal žádná pochybení. Za splněnou označil - stejně jako okresní soud - podmínku vykonání poloviny z uloženého trestu odnětí svobody, zbylé dvě podmínky podmíněného propuštění však podle jeho názoru stěžovatel nesplňuje. K podmínce prokázání polepšení stěžovatele krajský soud doplnil, že vůči němu jsou evidovány pohledávky ve výši 485 924 Kč a na výživném dluží 106 657 Kč, které "nesplácí ani jinak neřeší". Podle krajského soudu již z tohoto důvodu není možné uvažovat o stěžovatelově propuštění, proto je bez významu okolnost, zda má zajištěné ubytování a zaměstnání. Krajský soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že zjištěné skutečnosti nesignalizují, že výkon pouze části trestu stěžovatelem již splnil zákonem požadovaný účel, že u něj nehrozí recidiva trestné činnosti a že dalšího výkonu trestu není třeba.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) není ústavněprávně konformní paušální vyloučení podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody toliko na základě trestní minulosti odsouzeného. Obecné soudy se podle stěžovatele zabývaly primárně jeho trestní minulostí, nikoli osobnostními charakteristikami. Dovodily-li soudy, že stěžovatel na jedné straně plní své povinnosti při výkonu trestu odnětí svobody, avšak na druhé straně plnění některých povinností není na náležité úrovni, měly doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, aby byl zjištěn náhled stěžovatele na svůj život, "ať již minulý nebo budoucí". Obecné soudy se nezabývaly ani možností uložit mu "doprovodná opatření (včetně probačního dohledu)", které by soudům umožnily kontrolu nad dovršením jeho nápravy. K dalšímu stěžovatelovu podání Ústavní soud nepřihlédl, protože nebylo učiněno jeho právní zástupkyní. V následném doplnění, již sepsaném právní zástupkyní, stěžovatel doplnil svoje námitky o neposouzení navržených důkazů k prokázání jeho řádného života, o přecenění jeho trestní minulosti a o nabídkách volných pracovních pozic.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. V ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tento závěr v posuzované věci zdůraznil též krajský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vymezených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud připomíná, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení může jít tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry obstát z hlediska ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení.
8. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v §88 a následujících. Ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vymezuje tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku), očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného) a vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody. Všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění musí být splněny kumulativně.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel ke dni 6. 2. 2021 vykonal polovinu uloženého trestu odnětí svobody, čímž splnil jednu ze shora vyjmenovaných podmínek podmíněného propuštění. Zbylé dvě podmínky obecné soudy posoudily jako nesplněné, své rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky.
10. K námitce stěžovatele, že při posuzování podmínky vedení řádného života v budoucnu obecné soudy pouze odkázaly na jeho trestní minulost, Ústavní soud podotýká, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet též z údajů o jeho trestní minulosti, jak správně učinily okresní soud i krajský soud, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění [srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)]. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15 či ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], k čemuž však v dané věci nedošlo. Soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry.
11. Závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tj. normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15); ani k závěru o polepšení stěžovatele však soudy nedospěly. Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Z právě uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí se ve svých podstatných závěrech nikterak neodchylují od odkazované judikatury Ústavního soudu.
12. V nyní posuzované věci okresní soud i krajský soud zohlednily všechny argumenty a okolnosti jak ve prospěch, tak v neprospěch žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které se následně pokusily vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života, a dospěly k podloženému závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání trestné činnosti a že v jeho případě je riziko recidivy stále příliš velké. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že v minulosti u něj již byly užité tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu. Nebylo ani doloženo, že stěžovatel má na svobodě zajištěno stálé zaměstnání se mzdou, která by mu reálně umožnila vést řádný život (uvedl, že "práci si bude hledat prostřednictvím internetu"), navíc za situace, kdy je zatížen značnými peněžními závazky (obecné tvrzení o dostatku volných pracovních pozic není dostačující). Úvahy obecných soudů nelze označit za projev libovůle, neboť všechna kritéria posuzují podle jejich ustáleného judikaturního pojetí.
13. Obecné soudy se splněním podmínky prokázání polepšení ve svých rozhodnutích zabývaly relativně stručně, nicméně poukázaly na to, že stěžovatel nezískal žádnou kázeňskou odměnu a "jeho chování nebylo vždy na požadované úrovni", přičemž nejsou "dosud zcela splněny" cíle spolupráce s Poradnou drogové prevence programu zacházení "Finanční gramotnost". K tomu krajský soud výstižně připomenul peněžní závazky, které stěžovatel "nesplácí ani jinak neřeší". Ani nynější výkon trestu nelze podle mínění obecných soudů považovat za nikterak nadstandardní či výjimečný tak, aby svědčil o skutečném polepšení stěžovatele ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákoníku. Na tomto podkladě soudy dospěly k závěru, že není možno u něj považovat za splněnou ani podmínku polepšení se ve výkonu trestu odnětí svobody. V uvedeném postupu obecných soudů Ústavní soud nespatřuje žádnou neústavnost.
14. Nadbytečné by bylo doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, neboť odpovídající poznatky (včetně zjištění náhledu stěžovatele na své chování, což mělo být účelem vyhotovení posudku) si soudy opatřily jinými důkazními prostředky. Posuzování splnění podmínek prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu a vedení řádného života po případném podmíněném propuštění přitom nemůže být předmětem znaleckého posuzování, neboť jde o otázku právní, kterou posuzuje soud.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 na posuzovanou věc nedopadají. V této věci krajský soud po seznámení s opisem z evidence z rejstříku trestů stěžovatele, včetně informace o dvou jeho předchozích neúspěšných podmíněných propouštěních, vůbec neuvážil četné aktuální zprávy a vyjádření k osobnosti, nápravě i dalším poměrům stěžovatele, včetně jeho přístupu ke své drogové minulosti a drogové problematice vůbec, které byly v řízení shromážděny a které všechny vyznívaly v zásadě příznivě pro stěžovatele. Z učiněných skutkových zjištění bylo dovozeno, že u stěžovatele došlo k velkému osobnostnímu růstu. Stěžovatel po dobu svého výkonu trestu sepisoval životopisný román, který byl již knižně vydán, a rovněž se za doprovodu personálu věznice účastnil akcí mimo věznici, včetně preventivně zaměřené besedy o drogách pro žáky základní školy a účinkoval na divadelním vystoupení pro děti. Vedle toho byl během výkonu trestu odnětí svobody 13x kázeňsky odměněn, a to včetně trojí odměny přerušení výkonu trestu. Speciální pedagog k osobě stěžovatele mimo jiné uvedl, že u náhledu na spáchanou trestnou činnost našel správné, efektivní směřování a lze konstatovat, že zvolený terapeutický program mu v sebereflexi značně pomohl, a dále se vyjádřil pozitivně též k pracovní morálce stěžovatele. Psycholog shrnul, že během daného výkonu trestu stěžovatel projevoval nadprůměrnou snahu a vlastní aktivitu v řešení situace, přiznal si také nutnost pomoci po případném vyhovění žádosti o podmíněné propuštění nebo po plánovaném konci výkonu trestu. Podle psychologa chování stěžovatele nebylo účelové a devizou v jeho životě bylo velmi kvalitní sociální zázemí a ochota rodičů podpořit jej v aktivitách vedoucích ke společensky přijatelné existenci bez drog.
16. Jak již bylo zmíněno, ve věci stěžovatele obecné soudy zohlednily jeho trestní minulost i podmínky jeho případného uplatnění na svobodě, přičemž shledaly, že u něho nebyla splněna podmínka budoucího řádného života a ani podmínka prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu, v jehož důsledku by bylo možné důvodně předpokládat, že výkon pouze části trestu již splnil zákonem požadovaný účel a že dalšího výkonu trestu není třeba.
17. Vzhledem k výše uvedenému nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by postupem těchto soudů došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu