ECLI:CZ:US:2021:4.US.2296.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2296/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, zastoupeného JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2021 č. j. 40 Co 237/2021-67, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Františka Stratila a Marka Nešpora, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Okresním soudem v Olomouci dne 11. 1. 2021 pod č. j. 49 EXE 3018/2021-26 pověřen vedením exekuce na majetek druhého vedlejšího účastníka k vymožení pohledávky původního oprávněného, právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka, ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce. Dne 4. 2. 2021 byl stěžovateli doručen návrh na změnu účastníka řízení na straně oprávněné, neboť vymáhaná pohledávka byla postoupena prvnímu vedlejšímu účastníkovi. Ze smlouvy ze dne 3. 2. 2021 vyplývá, že cena za postoupení pohledávky činila 1 555 268 Kč. Usnesením ze dne 8. 3. 2021 č. j. 203 Ex 38843/20-47 stěžovatel rozhodl o procesním nástupnictví. Poté první vedlejší účastník dne 1. 4. 2021 navrhl zastavení exekuce, na jehož základě stěžovatel usnesením ze dne 7. 4. 2021 č. j. 203 Ex 38843/20-54 exekuci zastavil (I. výrok), uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit náklady exekuce ve výši 287 799 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Odůvodnění obsahuje, kromě jiného, výpočet nákladů exekuce uložených prvnímu vedlejšímu účastníkovi k náhradě, k čemuž stěžovatel s odkazem na judikaturu doplnil, že k postoupení pohledávky došlo v obavě před exekucí.
3. První vedlejší účastník napadl II. výrok usnesení stěžovatele odvoláním. Uvedl, že exekuce byla vedena pro částku 130 000 Kč, avšak stěžovatel při výpočtu výše nákladů vycházel z částky 1 555 268 Kč. Judikatura, na kterou v odůvodnění odkazoval stěžovatel, podle prvního vedlejšího účastníka na posuzovanou věc nedopadala. Úkony, které stěžovatel v průběhu řízení učinil, nevedly k vymožení pohledávky, a při zastavení exekuce je navíc nutno přihlédnout k důvodům, z jakých se tak stalo. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil II. výrok usnesení stěžovatele a uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli na nákladech exekuce částku 6 655 Kč (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že k postoupení pohledávky došlo mezi původním a novým oprávněným, přitom důvody postoupení pohledávky nejsou významné, avšak druhý vedlejší účastník nic neuhradil. Závěr stěžovatele o účelovosti tohoto jednání a o postoupení pohledávky vlivem exekuce podle krajského soudu zůstává pouze v hypotetické rovině bez relevantního důkazu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v průběhu exekuce nic nevymohl, bylo podle krajského soudu třeba vycházet z nulové částky jako základu pro určení jeho odměny.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po rekapitulaci exekučního řízení uvádí, že o nákladech exekuce rozhodl v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž je plnění třetí osoby vymoženým plněním a úhrada za postoupenou pohledávku rovněž představuje vymožené plnění, a proto je tuto úhradu třeba považovat za základ pro výpočet odměny exekutora. Tento postup byl i jeho legitimním očekáváním. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal s jím odkazovanou judikaturou a popřel jeho právo na soudní ochranu. Extrémní pochybení spatřuje v nedostatečném a nepřesvědčivém odůvodnění, svévoli příčící se pravidlům logiky a vybočující ze zásad spravedlnosti, vybočení při stanovení odměny a založení dvojího postavení mezi povinnými, kteří plnili exekutorovi, a povinnými, kteří exekutora obešli za užití postoupení pohledávky. Krajský soud podle stěžovatele rovněž nevysvětlil, v čem je nyní posuzovaná věc typově či skutkově odlišná od věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2673/19. Nepřiznání nákladů exekuce má pro stěžovatele znamenat existencionální význam a dotýká se rovněž jeho práva podnikat, což doplňuje popisem okolnosti výkonu exekutorské činnosti a dvojím postavením exekutora v exekuci. Uvedený postup také porušuje zásadu zásluhovosti. Rozhodování soudů v obdobných případech považuje za nekonzistentní, kdy jde o vyřešení otázky, zda při postoupení pohledávky je cena základem pro výpočet odměny exekutora i v případě, kdy povinný pohledávku dosud neuhradil. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 1714/2013) a Ústavního soudu [zejména usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 689/19, ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2117/15 a ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], z nichž má vyplývat povinnost zohlednit plnění třetí osobou. Stěžovatel rovněž odkazuje na judikaturu vztahující se k moderaci výše odměny exekutora. Krajský soud rovněž neměl zohlednit, že vedlejší účastníci jsou dlouholetými kamarády.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody.
7. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost obsahově i argumentačně shodnou s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3005/21, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3005/21 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Toto usnesení se vypořádalo se stěžovatelovou argumentací totožnou s argumentací zařazenou v nyní posuzované stížnosti, tudíž Ústavní soud na něj odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15).
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu