ECLI:CZ:US:2021:4.US.2303.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2303/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Blanky Šocové, advokátky, sídlem Havlíčkova 132, Beroun, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021 č. j. 6 To 39/2021-2968 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2021 sp. zn. 57 T 3/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. Š., J. U., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, a J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 5. 2019 č. j. 57 T 3/2017-2513 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 6. 2020 č. j. 6 To 67/2019-2686 byl první vedlejší účastník uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a to při nezměněném výroku o vině trestnými činy podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 9. 2018 č. j. 2 T 143/2017-182 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018 č. j. 11 To 339/2018-209. Druhý vedlejší účastník byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byla oběma vedlejším účastníkům mimo jiné podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici zastoupené zmocněncem JUDr. Jindřichem Pelouchem (dále jen "zmocněnec") majetkovou škodu ve výši 2 390 000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč.
3. Zmocněnec u městského soudu uplatnil návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 720 495,71 Kč. V záhlaví specifikovaným usnesením městského soudu mu byla podle §151 odst. 3 trestní řádu per analogiam přiznána odměna za úkony právní služby v celkové výši 145 000 Kč, náhrada hotových výdajů (režijní paušál) ve výši 8 700 Kč, náhrada cestovních výdajů ve výši 5 702 Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 4 600 Kč, daň z přidané hodnoty 21 % z částky 164 002 Kč ve výši 34 440,42 Kč, celkem tedy 198 442,42 Kč (výrok I.). Podle analogie §151 odst. 3 trestního řádu a contrario mu nebyla přiznána částka v celkové výši 522 053,29 Kč (výrok II.).
4. Ke stížnosti zmocněnce vrchní soud napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního řádu usnesení městského soudu částečně zrušil ve výroku II. a nově rozhodl tak, že podle §151 odst. 3 trestního řádu per analogiam zmocněnci přiznal odměnu také za další úkony právní služby, a to trestní oznámení ve výši 5 000 Kč, prostudování spisu při skončení vyšetřování ve výši 5 000 Kč, náhradu hotových výdajů - 2x 300 Kč režijní paušál v celkové výši 600 Kč a daň z přidané hodnoty 21 % z částky 10 600 Kč ve výši 2 226 Kč, celkem tedy 12 826 Kč (výrok I.). Podle analogie §151 odst. 3 trestního řádu a contrario zmocněnci nepřiznal částku v celkové výši 509 227,29 Kč.
5. V odůvodnění rozhodnutí vrchní soud uvedl, že vedlejší účastnici byl k její žádosti přiznán podle §51a odst. 1 trestního řádu nárok na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem. Právní pomoc jí byla poskytována na základě plné moci zmocněncem JUDr. Jindřichem Pelouchem. K nesouhlasu zmocněnce s tzv. zastropováním výše odměny za jeden úkon právní služby na maximálních 5 000 Kč podle §12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), vrchní soud odkázal na argumentaci ve svém rozhodnutí ze dne 15. 10. 2020 sp. zn. 1 Tmo 22/2020 (č. 23/2021 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Připomněl, že aplikační praxe dovodila, že při určení výše odměny zmocněnce, jehož náklady hradí stát, a kterého si poškozený sám zvolil, je třeba postupovat stejně jako u zmocněnce ustanoveného státem přímo a na úkony provedené zmocněncem je tedy třeba aplikovat i omezení vyplývající z §12a advokátního tarifu. Zdůraznil, že legislativní nedůslednost v §151 odst. 6 trestního řádu, kterou bylo nutné řešit analogií k tomu, aby vůbec bylo možné přiznat zmocněncům zvoleným ve smyslu §51a odst. 4 trestního řádu náhradu odměny a hotových výdajů státem, byla aktuálně napravena novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020. Do výčtu uvedeného v §151 odst. 6 trestního řádu byl doplněn zvolený zmocněnec poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu. Ve výčtu uvedeném v §12a advokátního tarifu zvolený zmocněnec absentuje i nadále. Vrchní soud konstatoval, že z hlediska právní úpravy je situace zvolených zmocněnců v těchto případech již obdobná jako u těch zvolených obhájců, jejichž odměnu hradí stát a kteří ve výčtu uvedeném v §12a odst. 1 i odst. 2 advokátního tarifu taktéž explicitně uvedeni nejsou. I u takových obhájců se však vychází z toho, že se u nich snížení uvedené v §12a advokátního tarifu uplatní a takový výklad byl shledán ústavně konformním [viz např. nález ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2301/16 (pozn. N 96/85 SbNU 611, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Vrchní soud dospěl k závěru, že městský soud postupoval v posuzované věci správně a v souladu se zákonem, když mimosmluvní odměnu zmocněnce za jeden právní úkon stanovenou na základě výše přiznaného nároku na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy (v celkové výši 2 490 000 Kč) podle §10 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s §7 bod 6 advokátního tarifu ve výši 18 260 Kč snížil podle §12a odst. 2 advokátního tarifu na částku 5 000 Kč. Napravil drobná pochybení městského soudu a na rozdíl od okresního soudu zmocněnci navíc přisoudil odměnu za trestní oznámení, prostudování spisu při skončení vyšetřování, náhradu hotových výdajů - 2x režijní paušál a daň z přidané hodnoty, tedy celkem 12 826 Kč.
6. Zmocněnec byl s účinností od 1. 7. 2021 vyškrtnut ze seznamu advokátů (dne 14. 7. 2021 zemřel) a jeho nástupkyní byla rozhodnutím České advokátní komory ze dne 14. 7. 2021 určena stěžovatelka.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítá, že zastoupení zmocněncem bylo vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody a nemajetkové újmy namístě, neboť poškozená vedlejší účastnice nemá potřebné právní znalosti a nebyla by tak schopna své nároky řádně uplatnit. Má za to, že napadená rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu nejsou řádně odůvodněna a opakovaně uvádí, že uplatněná výše odměny je přiměřená. Je přesvědčena, že v posuzované věci je třeba zohlednit, že vedlejší účastnici byl v trestním řízení přiznán nárok v řádech milionů korun, šlo o věc právně složitou a advokát vykonával svoji činnost v průběhu více než pěti let. Dodává, že v současné době Ministerstvo spravedlnosti předkládá návrh vyhlášky, na jejímž základě má dojít ke zrušení §12a advokátního tarifu s tím, že jde o určitou formu znevýhodnění advokátů ve vztahu ke státu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je právní nástupkyní účastnice řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka nemusí být právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Adhezní řízení - byť představuje součást trestního řízení - vykazuje značná specifika, jež je od samotného trestního řízení odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v §154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně.
11. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že zde je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon při takovém rozhodování poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].
12. K nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které byly uplatněny již zmocněncem ve stížnosti proti usnesení městského soudu a se kterými se vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutím náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal mimo jiné i na judikaturu Ústavního soudu zabývající se problematikou analogické aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu (již shora zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 2301/16) a konstatoval, že městský soud postupoval v posuzované věci správně a v souladu se zákonem, když mimosmluvní odměnu zmocněnce za jeden právní úkon stanovenou na základě výše přiznaného nároku na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy (v celkové výši 2 490 000 Kč) podle §10 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s §7 bod 6 advokátního tarifu ve výši 18 260 Kč snížil podle §12a odst. 2 advokátního tarifu na částku 5 000 Kč (viz bod 5. tohoto rozhodnutí).
13. Ústavní soud podotýká, že se ve své rozhodovací praxi přípustností aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce již zabýval a dovodil, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho aplikace v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty podle §10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možná. Je totiž třeba vzít v úvahu, že povinnost uhradit takové nepřiměřeně vysoké náklady jednak odporuje požadavku účelnosti (§154 odst. 1 trestního řádu) a tím, komu je uložena, je odsouzený pachatel trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě neproporcionálně umocněn (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17 aj.).
14. Podle názoru Ústavního soudu je z napadených usnesení městského soudu a vrchního soudu zřejmé, že oba tyto soudy měly vědomost o tom, že primárně je §12a odst. 2 advokátního tarifu aplikovatelný na výpočet odměny pro zmocněnce ustanoveného, avšak dospěly k závěru, že zmocněncem účtované úkony a nárokovaná odměna i náklady vykazují v řízení takové zvláštnosti, na základě nichž není možné postupovat podle obvyklých pravidel při účtování odměn advokátů.
15. Vrchní soud ani městský soud tedy nepřehlédly relevantní podústavní (a podzákonnou) právní úpravu, avšak při vlastním uvážení se rozhodly na věc aplikovat §12a odst. 2 advokátního tarifu. Výslovně navíc postupovaly v intencích na věc dopadající judikatury Ústavního soudu (srov. např. již zmíněná usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 a sp. zn. IV. ÚS 3103/17).
16. Ústavní soud, který není povolán k výkladu podústavního práva (zde dokonce i práva podzákonného) a ani k jeho sjednocování, proto uzavírá, že za situace, kdy obecné soudy zvolily ze dvou možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, nevidí žádný rozumný důvod tento jejich závěr z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu