ECLI:CZ:US:2021:4.US.2310.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2310/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 8. června 2021 č. j. 16 Co 148/2021-355, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a dále a) nezl. J. D., b) nezl. N. D., c) R. Š., d) F. D. a e) M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena práva stěžovatelky zaručená jí čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka je babičkou nezletilých vedlejších účastníků J. a N. D. ze strany matky. Nezletilí byli na základě soudem schválené dohody rodičů svěřeni do výchovy a výživy otce F. D. Stěžovatelka následně podala návrh, aby soud rozhodl o úpravě jejího styku s nezletilými. O tomto návrhu bylo poté, co původní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo městským soudem zrušeno, rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 11. 2020 č. j. 6 P 468/2018-314 tak, že stěžovatelka je oprávněna se s nezletilými stýkat každý prvý víkend v měsíci v sobotu od 13 do 17 hod., a to za přítomnosti M. D., babičky ze strany otce.
4. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba rodiče, kteří žádali, aby návrh stěžovatelky na úpravu styku s nezletilými byl zamítnut. Městský soud napadeným rozsudkem následně změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stanovil, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilými každou prvou sobotu v březnu, červnu, září a prosinci od 13 do 18 hod za přítomnosti babičky ze strany otce, jinak jej potvrdil. Uvedl, že shledal, že jsou dány podmínky pro úpravu styku nezletilých se stěžovatelkou, při stanovení jeho rozsahu je však třeba přihlédnout k problematickým vztahům v rodině (zejména mezi stěžovatelkou a oběma rodiči nezletilých), tak i k tomu, že na nich má svůj podíl i sama stěžovatelka, což vyplynulo jak z vyjádření (byť subjektivního) matky nezletilých, tak i ze skutečnosti, že stěžovatelka v minulosti v řízeních o úpravě výchovy a výživy nezletilých opakovaně ostře napadala otce nezletilých a jeho výchovné předpoklady, přestože ty byly vždy shledány jako zcela vyhovující, a bez ohledu na stanovisko rodičů i orgánu péče o dítě usilovala o svěření nezletilých do své výchovy. Městský soud vzal dále v potaz i práva ostatních příbuzných ze širší rodiny stýkat se s nezletilými, když tato práva omezují rozsah styku stěžovatelky. Městský soud konečně přihlédl také k útočným vyjádřením stěžovatelky vůči otci nezletilých, pro které nelze vyloučit ani ovlivňování nezletilých proti otci. Ze všech těchto důvodů pak městský soud uzavřel, že je namístě obvodním soudem stanovený rozsah styku zúžit a alespoň pro první období stanovit, aby tomuto styku byla přítomna další osoba.
III.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že jí městský soud odepřel právo na závěrečnou řeč, když ji při svém jednání pouze vyslechl a poté ji i její právní zástupkyni odeslal ven z jednací síně, přičemž následně vyhlásil své rozhodnutí. Uvedla, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a soudy nesprávně zjistily skutkový stav. Městský soud nerespektoval právo dítěte na setkávání s prarodiči a v rozporu se zásadou ústnosti soudního řízení vycházel pouze z písemného vyjádření matky nezletilých (jež se k jednání před městským soudem nedostavila), přestože účastníci řízení mají být slyšeni. Městský soud měl pochybit i tím, že nereflektoval vyjádření orgánu péče o dítě, který navrhoval potvrzení rozhodnutí obvodního soudu, čímž dle názoru stěžovatelky bezdůvodně eliminoval její styk s nezletilými a ponechal je pouze v péči otce bez možnosti dalších osob z rodinného kruhu, které by mohly ovlivnit jejich vývoj. Stěžovatelka se konečně ohradila i proti závěru městského soudu, že je žádoucí, aby jejímu styku s nezletilými byla alespoň zpočátku přítomna třetí osoba.
IV.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud neshledal, že by městský soud porušil právo stěžovatelky na řádný proces tím, že by jí odepřel právo závěrečné řeči. Právo závěrečné řeči, zakotvené v §119a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, není samoúčelným institutem. Jeho podstatou je předložení či shrnutí nejpádnějších argumentů podporujících pozici zastávanou tím kterým účastníkem řízení. Ústavní soud je toho názoru, že k těmto argumentům městský soud přihlédl, když v rozporu s návrhy obou rodičů, kteří požadovali zamítnutí návrhu stěžovatelky na úpravu styku s nezletilými, návrhu stěžovatelky vyhověl a o úpravě styku rozhodl (byť nikoli v takové šíři, jak stěžovatelka požadovala). Navíc stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti uvedla, že ji městský soud vyslechl, načež jednání přerušil za účelem porady senátu, a poté vyhlásil své rozhodnutí. Stěžovatelka tedy zřejmě měla možnost být v řízení před městským soudem slyšena, a to navíc bezprostředně před přerušením jednání. Měla-li stěžovatelka v záloze ještě další argumenty, které během svého účastnického výslechu neuvedla, měla je Ústavnímu soudu alespoň rámcově předložit a uvést, jakým způsobem tyto mohly ovlivnit rozhodnutí městského soudu. To však stěžovatelka neučinila. Ústavní soud je proto názoru, že řízení před městským soudem bylo jako celek řádně vedené (shodně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2984/19 ze dne 30. 9. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a důvod pro jeho kasační zásah není dán.
8. Ústavní soud neshledal důvodnými ani další námitky stěžovatelky týkající se procesního postupu městského soudu. Jde-li o námitku, že městský soud postupoval v rozporu se zásadou ústnosti soudního řízení, když vycházel pouze z písemného vyjádření matky nezletilých (jež se k jednání před městským soudem nedostavila), pak této Ústavní soud nemohl přisvědčit. To proto, že nedostavila-li se matka nezletilých k jednání před městským soudem a včas z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání (což stěžovatelka netvrdí), byl městský soud dle §101 odst. 3 občanského soudního řádu oprávněn věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, přičemž byl povinen vyjít z obsahu spisu. To městský soud učinil a Ústavní soud tak nemá, co by mu vytkl.
9. Pochybením není ani to, že městský soud rozhodl o úpravě styku jinak, než jak navrhl orgán péče o dítě a nepotvrdil rozhodnutí obvodního soudu, neboť soud při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí není návrhem orgánu péče o dítě nikterak vázán. Ústavní soud navíc nemá za to, že by městský soud tím, že oproti rozhodnutí obvodního soudu zúžil rozsah styku nezletilých se stěžovatelkou, jej bezdůvodně eliminoval. Ústavní soud naopak konstatuje, že městský soud důvody, pro které k zúžení rozsahu styku nezletilých se stěžovatelkou přistoupil, řádným a přesvědčivým způsobem vyložil. Jak navíc plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, styky nezletilých s příbuznými ze strany matky (s výjimkou stěžovatelky) probíhají, a to bez potřeby jejich soudní úpravy, když otec nezletilých těmto stykům nijak nebrání.
10. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěrem městského soudu, že je žádoucí, aby jejímu styku s nezletilými byla alespoň zpočátku přítomna třetí osoba, pak Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména body 16. a 18.), z něhož je jasně a srozumitelně seznatelné, jakými úvahami se městský soud při vydání svého rozhodnutí řídil. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s nimi důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud není ani toho názoru, že by městský soud pochybil tím, že v 16. bodě odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že považuje za vhodné, aby styku stěžovatelky s nezletilými byla alespoň "pro první období" přítomna babička ze strany otce, avšak toto období nijak neoznačil a ponechal přítomnost třetí osoby do budoucna u všech styků stěžovatelky s nezletilými. Zde Ústavní soud odkazuje na 18. bod napadeného rozhodnutí, v němž městský soud vysvětlil, že je na účastnících řízení, aby se o styku stěžovatelky s nezletilými dohodli a aby své konflikty či odlišné názory neprobírali za přítomnosti nezletilých. Za situace, kdy styky stěžovatelky tak, jak o nich bylo soudem rozhodnuto, budou probíhat bez problémů, se nabízí, aby se účastníci řízení sami dohodli na rozšíření tohoto styku či na tom, že styk bude nadále probíhat bez přítomnosti třetí osoby. Pouze pro případ, že by k takové dohodě, která má přednost před soudní úpravou styku, ani v budoucnu nedošlo, bude nutné domáhat se zrušení povinnosti účasti třetí osoby při styku s nezletilými soudní cestou.
11. Ústavní soud konečně neshledal relevantním ani tvrzení stěžovatelky, že "rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování" a soudy správně nezjistily skutkový stav. To proto, že stěžovatelka neuvedla, jaké skutkové či právní závěry městského soudu (pouze jehož rozhodnutí stěžovatelka u Ústavního soudu napadla) považuje za rozporné s provedenými důkazy. Ústavní soud, který není další instancí v soustavě obecných soudů a není povolán k přezkumu věcné správnosti jejich rozhodnutí, pak sám po přezkoumání napadeného rozhodnutí žádný takový rozpor, natož pak tzv. extrémní nesoulad, který by jedině mohl odůvodnit jeho kasační zásah [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], v nyní souzené věci neshledal.
V.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Jan Filip
předseda senátu