ECLI:CZ:US:2021:4.US.2317.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2317/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele E. G., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem, sídlem Národní obrany 758/23, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. června 2021 č. j. 14 To 205/2021-99, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 4. 2021 č. j. 0 PP 64/2021-84 byla podle §88 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. 51 T 10/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. 10 To 61/2009, rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. 2 T 58/2005 a rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 6 T 14/2018. Okresní soud neshledal za splněnou druhou ani třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění. Konstatoval, že ze zprávy ředitele věznice vyplynulo, že stěžovatel měl šest odměn, ale i šest kázeňských trestů (byť došlo k zahlazení tří kázeňských trestů), proto nešlo o nadstandardní způsob výkonu trestu. Za dané situace nebylo možno podle názoru okresního soudu uvažovat o prokázaném polepšení. Stěžovatel neskýtal záruku vedení řádného života do budoucna, neboť v minulosti byl vícekrát odsouzen, vykonával nepodmíněný trest, následně mu bylo poskytnuto dobrodiní v podobě podmíněného propuštění, avšak prakticky ihned po propuštění pokračoval ve vysoce závažné majetkové trestné činnosti. Protože se ve zkušební době podmíněného propuštění neosvědčil, byl mu zbytek trestu nařízen a v současné době jej ještě ani nezačal vykonávat, neboť vykonává trest odnětí svobody v trvání třinácti roků a sedmi měsíců, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista. Podle okresního soudu nebylo možno reálně očekávat, že by tentokrát byl stěžovatel již schopen po případném podmíněném propuštění své jednání významněji korigovat, resp. pro takový předpoklad nesvědčil žádný z opatřených důkazů.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stejně jako okresní soud poukázal na zprávu ředitele věznice s tím, že hodnocení dosavadního výkonu trestu stěžovatele věznicí vyznělo negativně, když bylo zejména poukazováno na jeho agresivní chování, když stěžovatel neuznává autority, má problémy v kolektivu, na svou závažnou násilnou trestnou činnost nemá náhled ani pocit viny, svou odpovědnost si nepřipouští a neguje ji. Okresní soud podle krajského soudu správně uzavřel, že stěžovatel nesplnil druhou podmínku podmíněného propuštění a že za splněný nelze považovat ani předpoklad vedení řádného života do budoucna, neboť u něj jsou evidentní sklony k páchání závažné trestné činnosti. Trestné činnosti se dopustil i ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu a nelze u něj důvodně očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Na tom podle krajského soudu nic nemění ani příslib bydlení a práce či dodatečné tvrzení stěžovatele, že své předchozí trestné činnosti lituje.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu neobsahuje řádné, přesvědčivé a logicky odůvodněné závěry. Podle stěžovatele se krajský soud nevypořádal s hodnocením podmínky jeho vedení řádného života v budoucnu, chybí úvahy o tom, jak si vede v činnostech, které jsou mu určeny a mají sloužit k jeho resocializaci, či úvahy o tom, jaký vztah má se členy své rodiny, zda je připraven na život mimo věznici, zda jeho budoucí práce odpovídá jeho schopnostem, zda výdělek z takové práce by byl schopen ho odradit od páchání majetkové trestné činnosti apod. Tvrdí, že krajský soud vycházel pouze z podkladů o jeho minulém životě a že neměl možnost prokázat, že se změnil, neboť nebyl ani řádně vyslechnut. Má za to, že právní závěr krajského soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Právní úprava podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem učiněné právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil s názorem okresního soudu, že stěžovatel nenaplnil druhou ani třetí podmínku podmíněného propuštění. Ústavní soud v tomto ohledu na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu v plném rozsahu odkazuje (viz body 2. a 3. tohoto rozhodnutí).
9. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Obecné soudy dospěly k přesvědčivému odůvodnění, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
10. Okresní soud i krajský soud dospěly po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není zajištěna ani podmínka polepšení ani podmínka budoucího řádného života, což je věcí jejich uvážení, při kterém shledaly, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti. Za rozhodné oba soudy považovaly jednak hodnocení věznice, které vyznělo pro stěžovatele převážně negativně, jednak skutečnost, že předchozí výkony trestů neměly na další způsob chování stěžovatele pozitivní vliv, když naopak jeho trestná činnost ještě gradovala, navíc ve zkušební době podmíněného propuštění. Ze žádné skutečnosti tak nebylo možno dovodit, že by se stěžovatel již napravil natolik, že by u něj dalšího výkonu trestu již nebylo třeba.
11. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadenému rozhodnutí, neboť závěr krajského soudu pokládá za racionální a obhajitelný, který nelze označit za projev libovůle. Namítá-li stěžovatel, že v napadeném rozhodnutí nejsou obsaženy úvahy soudu, které mají sloužit k jeho budoucí resocializaci, či úvahy o tom, jaký vztah má se členy své rodiny, zda je připraven na život mimo věznici, včetně jeho budoucího pracovního zařazení, je třeba k tomu uvést, že ani tyto chybějící úvahy by nemohly na odůvodněném závěru obecných soudů nic změnit, když stěžovatel nesplnil ani druhou podmínku pro podmíněné propuštění (polepšení), a proto tyto úvahy vztahující se převážně ke třetí podmínce (vedení řádného života v budoucnosti) by byly zatím předčasné, neboť jeho výkon trestu odnětí svobody bude ještě nějakou dobu trvat. Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu