ECLI:CZ:US:2021:4.US.2365.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2365/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2021 č. j. 11 To 195/2021-186 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. června 2021 č. j. 9 T 153/2018-177, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") trestním příkazem ze dne 10. 12. 2018 č. j. 9 T 153/2018-89 stěžovatele uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a k přiměřené povinnosti podle svých sil splácet dlužné výživné na svého syna, které za období od června 2018 do 9. 11. 2018 činilo 15 000 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 9 T 153/2018-100 nařídil stěžovateli výkon trestu obecně prospěšných prací u poskytovatele Úřadu městské části Praha 10 (dále jen "poskytovatel"). Roční lhůta k jejich výkonu byla s ohledem na pandemii koronaviru SARS CoV-2 a související překážku na straně poskytovatele prodloužena do dne 5. 6. 2020.
3. Napadeným usnesením rozhodl okresní soud s odkazem na §65 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, tak, že se stěžovateli přeměňuje trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin (z toho vykonal 66 hodin), který mu byl uložen uvedeným trestním příkazem, v trest odnětí svobody ve výměře 134 dnů, a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ho pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. V odůvodnění okresní soud konstatoval, že stěžovatel "vydržel docházet na výkon trestu obecně prospěšných prací" jen v období od dne 2. 7. 2019 do dne 17. 9. 2019 a vykonal přibližně jeho třetinu. Poté svévolně přestal trest obecně prospěšných prací vykonávat (do dubna 2021 jej nevykonal, přičemž poskytovatel přestal přidělovat práce jen v období od 21. 3. 2020 do 20. 4. 2020), ačkoli u něj nenastala objektivní překážka (v tomto období "chodil po brigádách ve stavebnictví"), nekontaktoval Probační a mediační službu a nevykonanému trestu nevěnoval pozornost (nepožádal ani o prodloužení lhůty k výkonu). Okresní soud též připomenul, že stěžovatel dlužné výživné splatil až v červnu 2021, a to "nepochybně pod tlakem vykonávacího řízení". Dále mu přičetl k tíži, že v době výkonu trestu obecně prospěšných prací nevedl řádný život, byl odsouzen jednak pro totožnou trestnou činnost spočívající v zanedbání povinné výživy v období od listopadu 2018 do 23. 10. 2019 (viz trestní příkaz okresního soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 1 T 65/2019), jednak pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku, kterého se dopustil dne 6. 6. 2020 (viz trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2020 sp. zn. 2 T 98/2020). V době rozhodování okresního soudu byl stěžovatel stíhán pro "další drogovou trestnou činnost", které se měl dopouštět v době výkonu trestu obecně prospěšných prací. Soud dospěl k závěru, že vzhledem k těmto skutečnostem nelze využít žádnou z "alternativních přeměn" trestu obecně prospěšných prací. Peněžitý trest je s ohledem na majetkovou situaci stěžovatele, který byl před vzetím do vazby dlouhodobě bez řádného zaměstnání a má dvě vyživovací povinnosti, neúčelný a trest domácího vězení je nevhodný s ohledem na závažné porušení podmínek výkonu obecně prospěšných prací.
4. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Namítal, že okresní soud rozhodl "čistě formalisticky", neboť položil důraz na to, že v době výkonu trestu obecně prospěšných prací páchal další trestnou činnost. Podle stěžovatele není udržitelné "po lidech, jejichž negativní rysy se utvářely celá dlouhá léta, chtít, aby najednou byli dokonalejší než dokonalí" (Novotný, Oto: O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 213). Změna je kontinuální a postupný proces. Též podle judikatury Ústavního soudu ani spáchání dalšího trestného činu nemůže "automaticky" znamenat nařízení výkonu trestu odnětí svobody bez zvážení všech okolností případu [srov. nález ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 222/07 (N 72/45 SbNU 143)]. Okresní soud navíc poukázal v rozporu se zásadou presumpce neviny na doposud neskončené trestní řízení a podle stěžovatele nedocenil ani §55 odst. 2 trestního zákoníku, z něhož plyne výjimečná povaha uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel přitom uložený trest obecně prospěšných prací neignoroval úplně, neboť jeho třetinu vykonal. Stěžovatel též poukázal na skutečnost, že má dohodnutou účast na preventivním a léčebném programu pro uživatele omamných a psychotropních látek a přislíbené zaměstnání. Upozornil rovněž, že se mu narodila dcera a jeho družka a zároveň matka dcery poskytla tzv. záruku důvěryhodné osoby za jeho další chování. Stěžovatel uvedl, že chce vykonat obecně prospěšné práce, zatímco výkon trestu odnětí svobody by zpřetrhal jeho rodinné vazby, což by ztížilo jeho návrat ke spořádanému životu. Krajský soud stěžovatelovu stížnost rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Krajský soud přisvědčil argumentaci okresního soudu a zdůraznil, že stěžovatel nevykonal trest obecně prospěšných prací bez vážných osobních nebo jiných důvodů a v rozhodném období se dopustil další trestné činnosti, dokonce totožné s tou, pro kterou mu byl trest obecně prospěšných prací uložen.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že jeho stížnost zamítl, aniž by se blíže zabýval vznesenými námitkami. V doplnění návrhu zdůrazňuje povinnost obecných soudů své rozhodnutí řádně odůvodnit a opětovně uplatňuje argumentaci, kterou předestřel ve výše rekapitulované stížnosti. Odkazuje zejména na §55 odst. 2 trestního zákoníku, připomíná, že pojem "řádný život" nelze interpretovat formalisticky, soudům vytýká, že důsledky pandemie koronaviru SARS CoV-2 nedocenily (poskytovatel obecně prospěšné práce nepřiděloval déle než jimi uváděný jeden měsíc), dále zmiňuje svoji plánovanou účast na preventivním a léčebném programu pro uživatele omamných a psychotropních látek a přislíbené zaměstnání a závěrem se zaměřuje na nezbytnost respektovat čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (princip nejlepšího zájmu dítěte).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatelova ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody, k čemuž Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba uplatnit i při rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy respektovaly podmínky upravené v §65 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (nevedl-li pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací řádný život, vyhýbal se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu porušil sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak mařil výkon tohoto trestu nebo zaviněně tento trest ve stanovené době nevykonával), které umožňovaly, aby soud přeměnil trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, v trest odnětí svobody a rozhodl zároveň o způsobu jeho výkonu, přičemž každá i jen započatá jedna hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítala za jeden den odnětí svobody.
9. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami obsaženými ve stížnosti, Ústavní soud zdůrazňuje, že nemá-li základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny mu předestřené námitky, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12]. Současně ovšem platí, že není porušením práva na soudní ochranu, když soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Je-li tento systém obsažen již v rozhodnutí soudu prvního stupně a vypořádává se s námitkami, které stěžovatel (opětovně) uplatnil v opravném prostředku, není vyloučeno, aby se soud rozhodující ve druhém stupni omezil i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59). Nelze přitom přehlížet, že stížnostní soud vychází ze skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování (srov. §148 trestního řádu). Ten se může v některých případech i významně lišit oproti stavu v době vydání napadeného usnesení, neboť stížnost lze opřít o nové skutečnosti a (nebo) důkazy, stížnostní orgán sám při plnění revizní povinnosti může i další skutečnosti zjistit a důkazy o nich opatřit vlastní činností.
10. Z hlediska výše rekapitulovaných limitů ústavněprávního přezkumu je určující, že se z usnesení krajského soudu, byť je odůvodněno jen stručně, podává rozsah, v němž bylo stížností napadené rozhodnutí přezkoumáno, jaké okolnosti vzal soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů rozhodl. Stěžovatel přitom netvrdí, že se skutkový nebo právní stav v období po vydání usnesení okresního soudu v jeho prospěch relevantně změnil.
11. Stěžovateli lze přisvědčit, že podle jím odkazované judikatury Ústavního soudu spáchání dalšího trestného činu nemůže automaticky znamenat nařízení výkonu trestu odnětí svobody bez zvážení všech okolností případu. Připomenout lze nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2020 sp zn I. ÚS 3955/19, zejména jeho body 16. až 21., obsahující vymezení důvodů, pro které je nutno upřednostňovat jiný než nepodmíněný trest zejména v souvislosti s trestným činem zanedbání povinné výživy. Ústavní soud v bodě 34. téhož nálezu uvedl, že laxní přístup hraničící s vyhýbáním se výkonu alternativního trestu jsou jistě důležitým argumentem pro výsledné rozhodnutí o návrhu Probační a mediační služby na přeměnu uloženého trestu na trest nepodmíněný. Právě tímto přístupem soudy argumentovaly ve stěžovatelově věci. Nepřehlížely, že pozitivní osobnostní vývoj odsouzeného bývá postupným procesem. Nicméně stěžovatel podle jejich závěrů, které Ústavní soud nepovažuje za excesivní, ho nevykazoval ani v "nedokonalé formě".
12. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že odkaz okresního soudu na dosud neskončené trestní řízení neodpovídá požadavkům vyplývajícím ze zásady presumpce neviny, avšak krajský soud již tuto úvahu nepřevzal. Jinak řečeno, úvaha okresního soudu - navíc vyslovená jen pro doplnění významnějších okolností - na výsledek řízení vliv neměla.
13. Z napadených rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě oba soudy zjistily, že stěžovatel trest obecně prospěšných prací nevykonal (což nezpochybňuje) a ani v době jeho výkonu nevedl řádný život. Byť krajský soud mohl své závěry odůvodnit podrobněji, případný kasační zásah Ústavního soudu by nevedl meritorně k jinému výsledku řízení. Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěru soudů, že ve stěžovatelově věci byly splněny zákonné podmínky pro přeměnu trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu