ECLI:CZ:US:2021:4.US.2405.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2405/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou, sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2021 č. j. 53 Co 176/2021-198, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilých 1. M. P. a 2. K. K. a 3. P. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 3. 2021 č. j. 0 P 251/2020-173, 61 P a Nc 68/2020, 61 P a Nc 74/2020, 61 P a Nc 75/2020 a 61 P a Nc 76/2020 rozhodl o svěření 2. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý K.") do péče matky (výrok I), uložil 3. vedlejšímu účastníkovi (dále též "otec") povinnost přispívat na výživu nezletilého K. od 8. 7. 2019 částkou 1 500 Kč měsíčně (výrok II), rozhodl, že nedoplatek otci na výživném od 8. 7. 2019 do 3. 3. 2021 nevznikl (výrok III), upravil styk otce s nezletilým K. v rozsahu specifikovaném ve výroku (výrok IV), zamítl návrh otce na udělení souhlasu za matku k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého K. (výrok V), zamítl návrh otce na změnu úpravy poměrů s 1. vedlejším účastníkem (dále též "nezletilý M.") (výrok VI), změnil styk otce s nezletilým M., naposledy stanovený rozsudkem obvodního soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. 14 Nc 1049/2019-85, v rozsahu specifikovaném ve výroku (výrok VII), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII). Obvodní soud k výroku V mj. uvedl, že na příjmení nezletilého K. se rodiče dohodli před velmi krátkou dobou, v době, kdy již nevedli společnou domácnost, změna poměrů tedy nenastala. Takové přivolení by mohl soud udělit pouze v případě, kdyby neudělením souhlasu ke změně příjmení došlo k ohrožení zájmů dítěte. Obvodní soud měl za to, že k takové situaci zde nedochází, a to zejména vzhledem k věku dětí. Soud se ztotožnil s názorem kolizního opatrovníka nezletilého, že změnu příjmení dítěte by bylo vhodné realizovat až poté, kdy sám nezletilý bude vzhledem ke svému věku a intelektovému rozvoji schopen vyslovit svůj názor.
3. K odvolání otce rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku V, že se otci uděluje souhlas za matku k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého K. na příjmení "P." (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Městský soud shledal, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se rodiče dohodli na příjmení nezletilého K. před krátkou dobou, kdy již nevedli společnou domácnost, jak uvádí obvodní soud. V posuzované věci je naopak zjevné, že matka vědomě svým jednáním vyloučila otce z rozhodování o určení příjmení nezletilého a určila jej sama. Na základě judikatury Ústavního soudu a odborné literatury městský soud konstatoval, že se nabízela dvě řešení, tedy že nezletilý K. bude mít příjmení jako jeho matka zejména s ohledem na skutečnost, že byl matce svěřen do péče rozhodnutím soudu. Nebo bude mít příjmení po otci především z důvodu, že nezletilý K. má již staršího bratra shodných rodičů, který má otcovo příjmení a současně otec se s nezletilými stýká. Městský soud proto za popsané situace zvažoval, v čem především spočívá nejlepší zájem nezletilého K. Městský soud jej pak shledal v tom, aby nezletilý K., přestože je svěřen do péče matky, měl, stejně jako jeho starší plnorodý bratr M. svěřený také do péče matky, shodné příjmení, a to "P." podle otce. Nelze přehlédnout, že otec se s oběma syny stýká, zajímá se o ně, mezi otcem a nezletilými je vřelý vztah. Nejde tak o nepřítomného rodiče, kde by zájem na příjmení po matce, jíž je svěřen do péče, mohl být zájmem převažujícím. Při existenci staršího bratra i skutečné přítomnosti otce v životě nezletilého je naopak v nejlepším zájmu nezletilého K., aby měl příjmení shodné se svým bratrem, tedy příjmení po otci. Městský soud při svém závěru přihlížel i k okolnostem, za kterých došlo k určení příjmení nezletilého K. (určeno výlučně matkou před určením otcovství k nezletilému), včetně zjevné motivace matky (snaha vyhnout se nátlaku otce, aby se dítě jmenovalo P.), když tento postup neměl v úmyslu svým rozhodnutím schvalovat. Neztotožnil se ani s postojem kolizního opatrovníka, že změnu příjmení dítěte by bylo vhodné realizovat až poté, kdy sám nezletilý bude vzhledem ke svému věku a intelektovému rozvoji schopen vyslovit svůj názor. Ač by se názor opatrovníka mohl jevit jako rozumný, dlouhodobá nejistota o příjmení nezletilého K. nepochybně není v jeho zájmu. Po uplynutí mnoha let (ačkoli to nelze vyloučit) přitom nelze úplně očekávat vůli nezletilého ke změně. Přitakání takovéto úvaze by proto s největší pravděpodobností vedlo k tomu, že by se nezletilý K. v mezidobí se svým příjmením ztotožnil.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. II. ÚS 126/05 a ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 806/20 (tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterých soud zpravidla určí příjmení toho z rodičů, který má dítě ve své péči, či je mu svěřeno do péče rozhodnutím soudu, či je pravděpodobné, že mu do péče bude svěřeno, a to zejména z praktických důvodů. Je sice pravdou, že se otec s nezletilým stýká a platí výživné, avšak ve skutečnosti má stěžovatelka pochybnosti o jeho rovnocenném vztahu k oběma synům. To se projevilo neúčastí otce na krevním testu pro komplexnost vyšetření při sledování nepravidelných protilátek během těhotenství. Dále upřednostňuje aktivity pouze se starším synem v době, kdy může být s oběma. U staršího syna (nezletilého M.) souhlasila stěžovatelka s příjmením po otci, protože věřila, že se vztah bude vyvíjet jiným směrem a zároveň otce chtěla povzbudit v nelehké situaci, kterou prožíval, a o jejíž pravé povaze se dozvěděla později. Domnívá se, že je důležité, aby se každý člověk mohl identifikovat se svým jménem od narození. Shodně s obvodním soudem a kolizním opatrovníkem má za to, že spravedlivým řešením je, aby jeden ze sourozenců nesl příjmení po otci (nezletilý M. P.) a druhý po ní (nezletilý K. K.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, a to včetně statusových otázek. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci - vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními městského soudu a následně i s právním názorem tohoto soudu. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky jím zasaženo nebylo. Rozhodnutí městského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení a správně aplikované judikatury, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy. V závěrech městského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, kdy závěry městského soudu jsou řádně odůvodněné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
10. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně statusových otázek dítěte. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 95 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu