ECLI:CZ:US:2021:4.US.2438.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2438/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2021 č. j. 17 Co 107/2021-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. prosince 2020 č. j. 62 Nc 2646/2019-57, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a L. S., a V. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník se svěřuje do výchovy vedlejší účastnice, jeho matky (dále jen "matka"). Stěžovateli, jeho otci (dále též "otec"), byla uložena povinnost s účinností od 1. 12. 2019 platit na výživu vedlejšího účastníka částku 6 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci předem k rukám matky, a rovněž bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném vzniklém stěžovateli za období od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2020 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že toto rozhodnutí je předběžně vykonatelné (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že na základě čl. 33 a 34 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, je ve věci místně příslušný a pravomocný při řízení ve věci výchovy a výživy vedlejšího účastníka a že rozhodným právem je právo České republiky, neboť vedlejší účastník dlouhodobě pobývá v České republice. Obvodní soud dále uvedl, že jednal v přítomnosti stěžovatele, který souhlasil se svěřením vedlejšího účastníka do péče matky i s navrhovanou výší výživného, avšak s účinností od právní moci rozsudku. Obvodní soud jednal v přítomnosti kolizního opatrovníka vedlejšího účastníka. Při svém rozhodování vyšel obvodní soud z toho, že v průběhu řízení rodiče učinili nesporným svěření vedlejšího účastníka do péče matky a nespornou učinili i výši vyživovací povinnosti stěžovatele v částce 6 000 Kč.
3. Proti rozsudku obvodního soudu, vyjma výroku o výchově vedlejšího účastníka, podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního v části výroku I. ve druhém odstavci změněn jen tak, že výše výživného činí 5 000 Kč měsíčně, jinak byl rozsudek v tomto odstavci potvrzen, ve výroku I. ve třetím odstavci byl změněn tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 12. 2019 do 30. 6. 2021 ve výši 65 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2021, ve výroku II. byl změněn tak, že předběžná vykonatelnost rozsudku se nevyslovuje (výrok II.), dále městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud se nejprve zabýval problematikou mezinárodní příslušnosti českých soudů a rozhodného práva k nároku na výživné, když jen tato část rozsudku obvodního soudu byla předmětem odvolacího přezkumu. Městský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že bydliště vedlejšího účastníka je již od roku 2019 na území České republiky a pobyty vedlejšího účastníka na Ukrajině jsou od této doby vždy jen přechodné a krátkodobé. Vedlejší účastník je po rozvodu manželství rodičů fakticky v péči matky, která má od roku 2019 zajištěno bydlení (uzavřenou nájemní smlouvu) v České republice a realizuje zde svou výdělečnou činnost (dříve zaměstnání, nyní podnikání na základě živnostenského oprávnění), v České republice se vedlejší účastník rovněž setkává s otcem, má zde vyřízeno povolení k pobytu, nyní pobírá i příspěvek na péči. Dlouhodobá integrace vedlejšího účastníka České republice vyplývá též z toho, že zde dlouhodobě probíhají léčení a kontroly zdravotního stavu vedlejšího účastníka. Na základě bydliště vedlejšího účastníka v České republice městský soud dovodil, že k rozhodnutí o výživném vedlejšího účastníka je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů, a vyživovací povinnost rodičů k vedlejšímu účastníkovi se řídí právem České republiky. Vyslýchat k otázce pobytu a péče o vedlejšího účastníka babičku a sestru vedlejšího účastníka, které žijí na Ukrajině, považoval městský soud za nadbytečné, když skutečnost, že vedlejší účastník i po část rozhodného období dočasně pobýval na Ukrajině (krátkodobě i bez matky), a poté se vrátil zpět do České republiky, nebyla mezi účastníky sporná. Jde-li o výrok II. napadeného rozsudku, městský soud dospěl k závěru, že podmínky pro stanovení předběžné vykonatelnosti výrokem rozsudku nebyly splněny.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy ve věci rozhodovaly, aniž by byly mezinárodně příslušné k vedení řízení a rozhodnutí ve věci. Stěžovatel uvádí, že v řízení před obvodním soudem nebyl právně zastoupen a nebyl mu ustanoven tlumočník do ukrajinštiny, proto stěžovatel nemohl být řádně poučen o svých právech. Stěžovatel poukazuje na to, že ve svém odvolání namítal, že on i vedlejší účastníci jsou občany Ukrajiny, neboť dříve tuto námitku nemohl uplatnit.
5. Dále uvádí, že závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a ve svém důsledku představují zásah do jeho práva na soudní ochranu a zákonného soudce. Stěžovatel namítá, že soud vycházel výlučně z výslechu matky, přestože stěžovatel tvrdil opak. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu není zřejmé, na jakém důkazním podkladě své právní závěry založil. Rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné, když z něj nejsou zřejmé úvahy, které soud k uvedeným závěrům vedly.
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že bydliště vedlejšího účastníka je od roku 2019 na území České republiky a pobyty vedlejšího účastníka na Ukrajině jsou vždy jen přechodné a krátkodobé.
7. Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud na problematiku mezinárodní příslušnosti neaplikoval závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, ze kterého se podává, že příhodnější výraz než "obvyklé bydliště" by byl "obvyklý pobyt". Dále městský soud zejména nezkoumal integraci vedlejšího účastníka v sociálním a rodinném prostředí, ačkoliv stěžovatel k tomu navrhoval doplnění dokazování výslechy svědků - příslušníků rodiny vedlejšího účastníka, ze které by vyplynula integrace vedlejšího účastníka na Ukrajině, když v České republice nemá žádné zázemí, rodinné a sociální vazby. Vedlejší účastník je ukrajinské národnosti a fakticky nerozumí českému jazyku, a proto vedení řízení před soudy České republiky nemůže respektovat zájmy vedlejšího účastníka ve stejné míře jako řízení před ukrajinskými soudy, kde je jednání pro něj srozumitelnější i s ohledem na jeho zdravotní omezení. Integraci v České republice nemohlo založit přestěhování matky za účelem práce, když otec převážně pobývá na Ukrajině. Vedlejší účastník tam také často pobývá, což ostatně konstatoval i městský soud, přestože neprovedl navržené důkazy ke zjištění této skutečnosti, a vycházel pouze z výpovědi matky.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že trvalost pobytu ve smyslu jeho pravidelnosti je jedním z ukazatelů "obvyklého bydliště". Klíčovými skutečnostmi však jsou i poměr vedlejšího účastníka k místu a podmínkám školní docházky, jeho jazykové znalosti, rodinné a sociální vazby. Úkolem soudu je s přihlédnutím ke všem okolnostem případu určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státě k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Touto problematikou se však soudy nezabývaly. Doplnění dokazování k této problematice přes návrh stěžovatele zamítly, a proto došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu a do práva na zákonného soudce. Městský soud chybně odůvodnil zamítnutí návrhů na doplnění dokazování tím, že mezi stranami je nesporné, že vedlejší účastník v rozhodném období dočasně pobýval na Ukrajině. Stěžovatel však před soudem uvedl, že vedlejší účastník na Ukrajině nepobýval dočasně, nýbrž po převážnou dobu, a proto byly navržené důkazy pro posouzení této otázky podstatné, stejně tak k posouzení otázky o rozsahu péče otce nutné pro posouzení nároku na stanovení výživného zpětně. Rozhodnutí soudu tak je též založeno na nepřípustné libovůli.
9. Právo stěžovatele na soudní ochranu bylo porušeno i neustanovením mu tlumočníka v řízení před obvodním soudem. Stěžovatel namítá, že městský vycházel z protokolu o výslechu stěžovatele při jednání před obvodním soudem. Protože výslech je přediktován soudcem, nemá vypovídací hodnotu o schopnostech stěžovatele odpovídat na dotazy soudu. Stěžovatel nebyl soudem dotazován, zda rozumí průběhu jednání, přestože v řízení vyplynulo, že stěžovatel většinu času pobývá na Ukrajině. Nebyl právně zastoupen, aby bylo možné presumovat, že zná svá procesní práva, přitom nemá právní vzdělání, a proto měl soud postupovat obezřetněji. Procesní postup obvodního soudu, při kterém nebyla respektována práva stěžovatele v řízení před tímto soudem, nemůže být napraven v odvolacím řízení na základě svévolného postupu městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Jde-li o výrok I. rozsudku obvodního soudu v části týkající se svěření vedlejšího účastníka do výchovy vedlejší účastnice, tento nebyl odvoláním stěžovatele napaden a nabyl právní moci. Vzhledem k tomu u této části výroku I. rozsudku obvodního soudu stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. V přípustné části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti rozhodnutí obecných soudů o výživném, které má na vedlejšího účastníka platit, stěžovatel obecným soudům vytýká, že nesprávně zjistily mezinárodní příslušnost českých soudů, neprovedly jím navrhované důkazy. Dále namítá, že v řízení před obvodním soudem nebyl právně zastoupen, nebyl mu soudem ustanoven tlumočník z ukrajinštiny, a proto nemohl být řádně poučen o svých právech.
15. Jde-li o posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů a rozhodného práva, městský soud se touto problematikou zabýval pouze ohledně nároku vedlejšího účastníka na výživné, když jen tato část rozsudku obvodního soudu byla předmětem odvolacího přezkumu. Na základě bydliště vedlejšího účastníka v České republice městský soud dovodil, že k rozhodnutí o výživném vedlejšího účastníka je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky, a vyživovací povinnost rodičů k vedlejšímu účastníkovi se řídí českým právem.
16. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci obecné soudy stanovily mezinárodní příslušnost českých soudů na základě provedeného dokazování o bydlišti vedlejšího účastníka. Stěžovatelovy námitky k problematice příslušnosti soudu České republiky jsou otázkou interpretace podústavního práva, jehož výklad náleží zásadně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu (srov. usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2860/19, ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1128/21, ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2847/19, ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 212/20), přičemž obecné soudy se s výkladem podústavního práva náležitě vypořádaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí vadným posouzením příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky, a proto Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby do těchto jejich závěrů zasáhl.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
18. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti městský soud v posuzované věci dostál, když neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů (výslech babičky a sestry vedlejšího účastníka žijících na Ukrajině, stejně jako výslech vedlejšího účastníka) z hlediska v odvolacím řízení přezkoumávaného nároku vedlejšího účastníka na výživné dostatečně odůvodnil.
19. K námitce stěžovatele, že mu v řízení před obvodním soudem nebyl ustanoven tlumočník, se dostatečně vyjádřil již městský soud, který ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se jednání soudu dne 7. 9. 2020 nezúčastnil, o tlumočníka nepožádal, přičemž potřeba tlumočníka se v této fázi řízení neprojevila. V uvedené souvislosti poukázal na §18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ze kterého vyplývá, že soud neustanovuje tlumočníka osobě cizí státní příslušnosti vždy a automaticky, ale jen tehdy, vyjde-li potřeba ustanovení tlumočníka najevo - např. při přímém kontaktu soudu s účastníkem při jednání. Městský soud dovodil, že z obsahu spisu v předmětné věci nevyplývá, že by v řízení před obvodním soudem vyšla najevo potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka. Stěžovatel neučinil vůči k soudu žádné písemné podání, jednání soudu dne 7. 9. 2020 proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, jednání dne 7. 12. 2020 proběhlo v přítomnosti stěžovatele, při jednání proběhl účastnický výslech stěžovatele v českém jazyce, aniž by stěžovatel sdělil soudu, že nerozumí pokládaným dotazům a neumí je v českém jazyce zodpovědět. Přitom ani přímo nepožádal o ustanovení tlumočníka. Městský soud poukázal na to, že též ze zprávy kolizního opatrovníka ze dne 31. 3. 2020, jejíž součástí byl protokol z jednání oddělení sociálně právní ochrany dětí Úřadu městské části Praha 13 ze dne 9. 3. 2020 (důkaz byl proveden před obvodním soudem), vyplývá, že stěžovatel jednal s orgány sociálně-právní ochrany dětí osobně v češtině a bez přítomnosti tlumočníka. Požadavek na zajištění tlumočníka tedy vyplynul až z doplnění odvolání stěžovatele. Městský soud zajistil stěžovateli tlumočníka pro odvolací jednání, při němž stěžovateli umožnil se prostřednictvím tlumočníka vyjádřit k předmětu řízení i ke skutečnostem, jež měly být obsahem jeho výpovědi před obvodním soudem. Tím považoval městský soud právo stěžovatele jednat před soudem v mateřském jazyce za naplněné.
20. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že zásada rovnosti účastníků se promítá rovněž do práva účastníků jednat před soudem ve své mateřštině. Za tím účelem ustanoví soud účastníkovi tlumočníka. V občanském soudním řízení se tak ale neděje automaticky, ale jen v případě, je-li mateřštinou některého z účastníků jiný než český jazyk, a až po té, co taková potřeba vyjde v řízení najevo (§18 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem tohoto institutu je zajistit osobě zcela či nedostatečně znalé českého jazyka srovnatelnou kvalitu komunikace se soudem, jakou by se vyznačovala komunikace soudu s osobami, které český jazyk ovládají. Proto samo zjištění, že účastníkem je cizí státní příslušník, eventuálně osoba jiné než české národnosti, nevede ještě k nutnosti ustanovení tlumočníka takové osobě. Reaguje-li totiž cizinec na úkony soudu činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, vyjadřuje-li se v řízení před soudem v českém jazyce, přičemž ani v této souvislosti nepožádá o ustanovení tlumočníka, nejsou pro jeho ustanovení dány důvody, neboť se nejeví potřeba jeho ustanovení.
21. V posuzované věci byl požadavek na tlumočníka ze shora uvedených důvodů uplatněn až v odvolacím řízení, kde stěžovatel byl právně zastoupen, byl mu ustanoven pro odvolací jednání tlumočník. Městský soud v něm doplnil dokazování a vypořádal se i s důkazními návrhy stěžovatele. Stěžovatel tedy měl možnost vyjádřit se prostřednictvím tlumočníka k předmětu řízení i ke skutečnostem, které měly být obsahem jeho výpovědi před obvodním soudem v mateřském jazyce. Tímto byly případné nedostatky řízení před obvodním soudem zhojeny.
22. Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z nichž je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinily a jak věc právně posoudily. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu vyplývá, že soud se odvolacími námitkami stěžovatele řádně zabýval.
23. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil u posuzované části napadených rozsudků, týkajících se výživy vedlejšího účastníka, žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud se neprojevily znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti výroku I. rozsudku obvodního soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nároku vedlejšího účastníka na výživné, a proti navazujícím výrokům rozsudku obvodního soudu a dále proti rozsudku městského soudu je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřující proti I. výroku rozsudku obvodního soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o výchově vedlejšího účastníka, Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu