ECLI:CZ:US:2021:4.US.2506.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2506/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Petrem Kafkou, advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2021 č. j. 24 Cdo 29/2021-236, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2020 č. j. 15 Co 141/2020-200 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. prosince 2019 č. j. 67 C 204/2018-166, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Květoslava Matějky, Hany Jirákové a Jany Baborovské (dříve Jirákové), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že závěť ze dne 19. 12. 2016, údajně podepsaná zůstavitelem, zemřelým dne 27. 12. 2016, je neplatná (výrok I.), dále určil, že vedlejší účastníci jsou dědici zůstavitele (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). V posuzované věci byli vedlejší účastníci povoláni za dědice závětí zůstavitele pořízenou ve formě notářského zápisu, stěžovatel jako žalovaný předložil allografní závěť datovanou pozdějším datem. Soud zjistil, že první vedlejší účastník jako žalobce a) žil se zůstavitelem v družském poměru a vedlejší účastnice jako žalobkyně b) a c) jsou neteřemi zůstavitele. Stěžovatele ani svědky podepsané na allografní závěti nikdo z rodiny zůstavitele ani z rodiny prvního vedlejšího účastníka nikdy neviděl. Podle úředního záznamu o podání vysvětlení stěžovatele na Policii České republiky se měl stěžovatel seznámit se zůstavitelem na jaře 2016, když byl navštívit svého kamaráda v nemocnici, kde se na chodbě potkal se zůstavitelem. Stěžovatel měl požádat své dva kamarády, aby požádali zůstavitele o finanční pomoc, ti mu sdělili, že mu zůstavitel pomoci nemůže, později když se stěžovatel vrátil do České republiky, mu přinesli závěť zůstavitele, na níž jsou podepsáni jako svědci jejího pořízení. V době pořízení allografní závěti se stěžovatel nacházel ve vězení ve Vídni. Soud založil své rozhodnutí na znaleckém posudku Mgr. Lenky Plzákové, podle nějž je sporný podpis na allografní závěti padělaný. Stejný závěr vyplývá i ze znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení. Proti svědkům závěti je vedeno trestní řízení, jsou obviněni ze spáchání podvodu ve stadiu pokusu, v průběhu vyšetřování bylo zajištěno další paré předmětné sporné závěti, dále je vedeno prověřování možného trestného činu krádeže vloupáním do bytu zůstavitele. Kopie tohoto posudku nebyla ke zprávě Služby kriminální policie České republiky přiložena, neboť v době žádosti ještě bylo nahlížení do trestního spisu obhájcům obviněných odepřeno. Obvodní soud uvedl, že znalecký posudek Mgr. Lenky Plzákové, podpořený závěry znaleckého posudku z trestního řízení, je rovněž v souladu s ostatními provedenými důkazy, přičemž stěžovatelem předložené odborné stanovisko z oboru písmoznalectví není znaleckým posudkem.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Městský soud se ztotožnil s odůvodněním odvoláním napadeného rozsudku. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že znalci ve svých znaleckých posudcích dospěli ke stejnému závěru, že sporný podpis na předložené závěti není variantou pravého podpisu zůstavitele. Podle městského soudu správně nebylo přihlíženo k odbornému stanovisku, neboť nejde o znalecký posudek. Obvodní soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil podle §132 o. s. ř., a nepochybil ani v právním posouzení věci, dospěl-li k závěru, že závěť ze dne 19. 12. 2016 je neplatná. V podrobnostech městský soud odkázal na pregnantní odůvodnění rozsudku obvodního soudu.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Tvrdil, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, zda je znalecký posudek vypracovaný znalkyní Mgr. Lenkou Plzákovou úplný a přesvědčivý, a dále, zda lze provést důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, který nebyl součástí spisu, a se kterým se nemohl seznámit a vyjádřit se k němu. Pro vymezení přípustnosti dovolání rovněž položil otázku, zda lze při posuzování odborného vyjádření vypracovaného soudními znalci učinit závěr, že je jako soudní znalce nelze vyslechnout. Konečně stěžovatel předložil otázku, zda lze neposkytnout účastníkovi k jeho žádosti srovnávací materiál k vypracování oponentního znaleckého posudku, když tento srovnávací materiál má k dispozici druhý účastník řízení.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto, neboť nebylo přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že zpochybňování závěrů znaleckého posudku stěžovatelem představuje polemiku se skutkovými závěry městského soudu, dovolání lze však podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), stěžovatel tímto proto uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. Samotné hodnocení důkazů městským soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Namítá-li stěžovatel, že nebyly vyslechnuty osoby, které vypracovaly jím předložené odborné vyjádření, pak je mimo jakýchkoli pochybností, že předložená listina nemá náležitosti znaleckého posudku, což netvrdí ani stěžovatel, a proto byla předložená listina hodnocena soudy pouze jako důkaz soukromou listinou, a proto nebylo nutné zpracovatele tohoto vyjádření vyslechnout, přestože jsou tyto osoby soudními znalci. Tuto námitku proto považoval Nejvyšší soud za zjevně bezdůvodnou, neboť nezakládá přípustnost dovolání. Jde-li o znalecký posudek vypracovaný v trestním řízení, v řízení byla jako důkaz provedena zpráva Služby kriminální policie České republiky, v níž byly uvedeny závěry tohoto znaleckého posudku, a tyto závěry byly v souladu s provedeným znaleckým posudkem předloženým stěžovateli, jímž byl v řízení proveden důkaz a který se stěžovateli nepodařilo kvalifikovaným způsobem zpochybnit. Nejvyšší soud dovodil, že soudy měly dostatečný skutkový podklad pro svůj závěr o padělání podpisu zůstavitele, když nevyvstaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku vypracovaného znalkyní Mgr. Lenkou Plzákovou, který byl jako důkaz v řízení proveden, a tato znalkyně byla soudem též vyslechnuta. Proto nebylo nezbytné provádět důkaz znaleckým posudkem z trestního řízení, z nějž zjevně nevyplývaly opačné závěry než ze znaleckého posudku, vypracovaného znalkyní Mgr. Lenkou Plzákovou, přičemž dalším důvodem neprovedení znaleckého posudku z trestního řízení byla i skutečnost, že jej policejní orgán nechtěl zpřístupnit stěžovateli, když v té době bylo ještě nahlížení do trestního spisu obviněným odepřeno. Soudy učiněný závěr o padělání podpisu zůstavitele nadto koresponduje i se skutkovými zjištěními z ostatních provedených důkazů, že stěžovatele ani jeho známé, kteří byli podepsání na závěti jako svědci jejího pořízení, nikdo z blízkých ani příbuzných zůstavitele nikdy neviděl ani o nich neslyšel, a stěžovatel ani nebyl schopen doložit svůj tvrzený přátelský vztah se zůstavitelem, přičemž se měl se zůstavitelem seznámit teprve necelý rok před jeho úmrtím a v době sepsání sporné závěti se nacházel v zahraničí ve vězení. Nejvyšší soud dovodil, že dovoláním napadené rozhodnutí proto nespočívá na řešení stěžovatelem předkládané otázky "provedení důkazu, který nikdy nebyl součástí soudního spisu", a dovolání proto není přípustné ani pro řešení této otázky. Namítal-li stěžovatel, že mu nebyl poskytnut srovnávací materiál, aby si mohl také nechat vypracovat znalecký posudek, tato námitka podle Nejvyššího soudu představuje tvrzenou vadu řízení. K vadám řízení však Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v projednávané věci však přípustnost dovolání založena nebyla. Tato námitka přitom opět směřuje ke zpochybnění závěrů znaleckého posudku, který mohl stěžovatel zpochybňovat kladením otázek při výslechu znalce, což se mu však nepodařilo. Vyvstaly-li by soudům pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, mohly zadat vypracování revizního znaleckého posudku. Zda jsou o správnosti posudku pochybnosti, přitom záleží vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů na úvaze soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že se mu v řízení nepodařilo kvalifikovaným způsobem zpochybnit závěry zprávy Služby kriminální Policie České republiky provedené v řízení před obvodním soudem jako důkaz, v níž byly uvedeny závěry znaleckého posudku, který byl vypracován v trestním řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že soudy měly dostatečný skutkový podklad pro svůj závěr o padělání podpisu zůstavitele, že Mgr. Plzáková byla v řízení vyslechnuta, její znalecký posudek byl jako důkaz proveden, a jeho závěry nebyly v rozporu se závěry znaleckého posudku provedeného v trestním řízení.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že v řízení před obvodním soudem bylo prokázáno, že Mgr. Plzáková vypracovala znalecký posudek pouze z listin, které jí předložil první vedlejší účastník. Většina listin obsahujících podpisy zůstavitele byla nejistého původu a podpisy nebyly úředně ověřeny. Znalecký posudek Mgr. Plzákové obsahuje nepravdivá tvrzení, včetně tvrzení, že se zůstavitel podrobil zkoušce podpisu několik měsíců po své smrti, a tyto nepravdy se nedají zhojit výslechem znalkyně. Pro znalecký posudek vypracovaný Policií České republiky byly použity identické srovnávací materiály, které použila Mgr. Plzáková. Znalecký posudek vypracovaný Policií České republiky soud stěžovateli předložil.
8. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud mu odmítl poskytnout srovnávací materiály, a stěžovatel se tak nemohl účinně bránit. Stěžovatel tak neměl žádné podklady k vypracování znaleckého posudku, zajistil alespoň odborné vyjádření zkoumáním originálu závěti. Stěžovatel poukazuje na to, že znalecký posudek Policie České republiky vyvrátil jakékoliv stopy grafitu v podpisu a byl tedy v rozporu se znaleckým zkoumáním Mgr. Plzákové.
9. Stěžovatel je přesvědčen, že výše popsaným odůvodněním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, když soudy neumožnily stěžovateli jakoukoliv obranu proti podané žalobě. Soudy všech stupňů "byly hnány jakousi představou o trestné činnosti stěžovatele", a proto v řízení stranily vedlejším účastníkům.
10. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel namítá, že městský soud na základě nesprávných právních posouzení vydal vadný rozsudek, který je pouhým odkazem na rozsudek obvodního soudu. Obvodní soud napadeným rozhodnutím vybočil z ustálené praxe vedení řízení v obdobných sporech, a tak vzal stěžovateli jakoukoliv možnost účinně se bránit proti podané žalobě. Nejvyšší soud nevzal stěžovatelovy námitky v úvahu a argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení si ze spisového materiálu neověřil. Obvodní soud a městský soud tím, že stěžovateli neposkytly srovnávací materiál a zejména pak tím, že mu neumožnily vyjádřit se k znaleckému posudku vypracovanému Policií České republiky, narušily rámec ústavně zaručené zásady přímosti a rovnosti [nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 1994 sp. zn. II. ÚS 74/93 (N 26/1 SbNU 209)] a znemožnily mu vyjádřit se ke všem důkazům.
11. Stěžovatel závěrem uvádí, že doposud nebyl z žádného trestného činu či dokonce zločinu obviněn a je proto přesvědčen, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zasahuje do jeho základního práva na soudní ochranu, a to nejen s přihlédnutím k meritornímu rozhodnutí, ale i s přihlédnutím k délce trvání samotného řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení výše uvedených rozsudků obvodního soudu a městského soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale i jemu předcházející rozsudky obvodního soudu a městského soudu. Proto tyto rozsudky Ústavní soud přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz; dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
16. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu, je třeba poukázat na to, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
17. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na znaleckém posudku Mgr. Lenky Plzákové, podle nějž je sporný podpis na allografní závěti padělaný. Dovodily, že znalecký posudek je podpořen i závěry znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení (v předmětném řízení byla proveden důkaz zprávou Služby kriminální policie České republiky, v níž byly uvedeny závěry tohoto znaleckého posudku), a je rovněž v souladu s ostatními provedenými důkazy. Soudy měly proto dostatečný skutkový podklad pro svůj závěr o padělání podpisu zůstavitele. Soudům nevyvstaly pochybnosti o správnosti v řízení provedeného znaleckého posudku vypracovaného znalkyní Mgr. Lenkou Plzákovou, když tato znalkyně byla soudem též vyslechnuta. Podle soudů se stěžovateli v řízení nepodařilo kvalifikovaným způsobem závěry ze znaleckého posudku zpochybnit, když stěžovatelem předložené odborné stanovisko z oboru písmoznalectví nebylo znaleckým posudkem, neboť tato listina neměla náležitosti znaleckého posudku, jeho závěry byly navíc neúplné a nejednoznačné.
18. Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku, což však soud nezbavuje povinnosti jeho kritického hodnocení. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz a nepožívá a priori větší důkazní síly [srov. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), nález ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2396/19, usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1456/19).
19. Ústavní soud zastává názor, že posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem rozhodnutí, je úkolem obecných soudů, a to na základě výslechu znalce podle zásad ústnosti a přímosti. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší obecným soudům a ve správním řízení správním orgánům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20).
20. V této činnosti mohou soudu napomoci též účastníci řízení prostřednictvím svých vyjádření ke znaleckému posudku, v nichž mohou poukazovat na nesrovnalosti či vady znaleckých závěrů či postupu znalce. Je povinností soudu v potřebné míře na takové vyjádření reagovat v odůvodnění svého rozhodnutí, a to v závislosti na povaze, kvalitě a relevanci výhrad proti posudku v takových vyjádřeních.
21. Ústavní soud je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémních excesů. Žádný takový exces v posuzované věci nezjistil. Městský soud shodně s obvodním soudem neshledal důvod odborné závěry znalkyně Mgr. Lenky Plzákové, podpořené závěry znaleckého posudku z trestního řízení, jakkoli zpochybňovat.
22. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály a neprovedení stěžovatelem navržených důkazů řádně odůvodnily (neprovedení výslechu osob, které vypracovaly stěžovatelem předložené odborné vyjádření, a dále neprovedení důkazu znaleckým posudkem z trestního řízení).
23. Namítá-li stěžovatel, že mu nebyl poskytnut srovnávací materiál, aby si mohl nechat vypracovat znalecký posudek a zpochybnit tím závěry znaleckého posudku Mgr. Lenky Plzákové, je třeba k tomu uvést, že tento znalecký posudek, jak již výstižně konstatoval Nejvyšší soud, mohl stěžovatel zpochybňovat kladením otázek znalci při jeho výslechu, k čemuž však nedošlo. Podle závěrů soudů se tak stěžovateli nepodařilo kvalifikovaným způsobem tento znalecký posudek zpochybnit. Posouzení správnosti znaleckého posudku pak záleží vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů na úvaze soudu.
24. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu