ECLI:CZ:US:2021:4.US.2528.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2528/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vladimíra Labudy, zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, sídlem Mečíková 409, Jesenice-Osnice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 3 Cmo 158/2020-98 v části, kterou byl změněn výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2020 č. j. 79 Cm 14/2019-70, a kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Vladimíra Picka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal vydání rozhodnutí, že stěžovatel (jako žalovaný) ručí za dluhy obchodní společnosti Agentura J.L.M. s. r. o. (jako insolvenční dlužnice) vůči němu v částkách 700 647,64 Kč s příslušenstvím, 159 236 Kč s příslušenstvím, 61 852 Kč s příslušenstvím, 132 889,60 Kč a 13 842,40 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 146 754,40 Kč (výrok II). Posledně uvedený (nákladový) výrok městský soud odůvodnil plným úspěchem stěžovatele v řízení [§142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], přičemž mu vznikly náklady právního zastoupení podle §7 a 11 advokátního tarifu za tři úkony právní služby po 12 580 Kč (počítáno z punkta sporu 1 068 467,64 Kč), plus tři režijní náhrady, to včetně daně z přidané hodnoty, a náklady na znalecký posudek ve výši 100 000 Kč.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení 106 534 Kč, a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení 4 336 Kč. Vrchní soud dospěl k závěru, že tyto náklady sestávají z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 1 500 Kč, režijní náhrady po 300 Kč a odměny za znalecký posudek. O nákladech odvolacího řízení vrchní soud rozhodl podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a stěžovateli, jenž byl v tomto řízení úspěšný, přiznal jeho náklady, které sestávaly z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 1 500 Kč, dvou režijních náhrad a daně z přidané hodnoty.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho ústavní právo na "spravedlivý proces", neboť není adekvátně odůvodněno a odporuje právním předpisům i judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V prvé řadě z něj neplyne, z jakého důvodu vrchní soud změnil rozsudek městského soudu ve výroku o nákladech řízení a zásadním způsobem snížil jeho nárok. Vycházel patrně nesprávně z §9 odst. 1 advokátního tarifu, aniž by zohlednil jeho §8 odst. 1, kdy za tarifní hodnotu nutno nepochybně považovat hodnotu dluhu, resp. součet dluhů, za které měl ručit. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem se vychází z předpokladu, že jde o plnění penězi ocenitelné, a nelze bez dalšího aplikovat obecnou tarifní hodnotu podle §9 advokátního tarifu, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07 (N 22/60 SbNU 239) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. 32 Cdo 2351/2016, ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 nebo ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2648/2015.
5. Jde-li o intenzitu daného zásahu, stěžovatel cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (N 213/79 SbNU 433) a tvrdí, že na rozdíl od městského soudu, který precizně odůvodnil nákladový výrok, vrchní soud při změně výroku žádným způsobem nevyložil své úvahy ani neučinil odkaz na příslušná ustanovení, což jej činí nepřezkoumatelným, resp. není z něho jasné, proč nerespektoval konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a proč neaplikoval §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, kde sazba mimosmluvní odměny za jeden právní úkon činila 2 500 Kč. Jeho rozhodnutí je podle stěžovatele výsledkem libovůle, které zjevně odporuje platné právní úpravě. Dále stěžovatel cituje z nálezů ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09 (N 66/56 SbNU 749) a ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), z nichž má plynout, že jeho věc má ústavněprávní rozměr.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek k dispozici nemá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká vrchnímu soudu, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, případně že postupoval v rozporu s příslušnou právní úpravou a konstantní judikaturou. Je skutečností, že vrchní soud výslovně neuvedl, podle jakého ustanovení advokátního tarifu stanovil výši odměny právního zastoupení. Jak ale sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, městský soud své rozhodnutí o nákladech řízení náležitě odůvodnil, resp. bylo z něho patrno, že při stanovení odměny právního zastoupení postupoval podle §8 advokátního tarifu, když vycházel z tzv. punkta 1 068 467,64 Kč (jakožto součtu jednotlivých dluhů, za něž měl vedlejší účastník ručit). Z napadeného rozsudku pak plyne, že vedlejší účastník se proti tomuto postupu vymezil v odvolání, přičemž argumentoval (v principu) tak, že městský soud neměl vycházet z tohoto punkta, ale z tarifní hodnoty podle §9 advokátního tarifu. Proto lze z vrchním soudem stanovené odměny za jeden úkon právní služby v kontextu výše uvedených okolností vyvodit, že vrchní soud postupoval podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, což připouští samotný stěžovatel. S ohledem na tuto skutečnost nepovažuje Ústavní soud napadené usnesení za tzv. nepřezkoumatelné.
9. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud rozhodl ve zjevném rozporu s příslušnou právní úpravou i judikaturou, Ústavní soud tento názor nesdílí. Stěžovatelovy judikaturní odkazy nejsou plně přiléhavé, neboť ve věci rozhodnuté nálezem sp. zn. IV. ÚS 1332/07 šlo o vrácení daru - nemovité věci, jejíž cena byla stanovena ve smlouvě, usnesení sp. zn. 32 Cdo 2351/2016 a 30 Cdo 1021/2015 se týkala určení vlastnického práva k nemovité věci, kdy ve spise nebyl k dispozici ověřitelný údaj o její ceně, stejně tak jako v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, v němž šlo o určení existence věcného břemena.
10. V posuzované věci byla podána žaloba podle tehdy platného §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, jež není ani žalobou na určení, ani na plnění, neboť ručení statutárního orgánu se zakládalo až samotným rozhodnutím soudu, a byť muselo jít o ručení za konkrétní povinnost dlužníka, bylo namístě se současně domáhat i jejího splnění (viz Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, s. 194-197), což se nestalo. To nutně otevírá otázku ocenění daného práva, resp. jeho skutečné hodnoty, zvláště pak za zde nastalé situace, kdy podle zjištění obecných soudů většina pohledávek přihlášených do konkursu dlužnice, za něž by měl vedlejší účastník ručit, již byla uhrazena, navíc některé, jak stěžovatel namítl, nebyly přihlášeny do konkursu.
11. Ústavní soud nemohl pominout, že jde o jednu z více možných výkladových variant advokátního tarifu, a nikoliv o zjevné porušení jednoznačně znějící kogentní normy [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. S ohledem na výše uvedené důvody by tak nemohl v souladu se stěžovatelem konstatovat, že by šlo o postup nesoucí znaky libovůle, jež by odůvodňoval - byť jde o problematiku nákladů řízení, jež je z hlediska ústavnosti podružná - jeho zásah do nezávislého soudního rozhodování.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu