ECLI:CZ:US:2021:4.US.2560.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2560/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele N. E., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2021 č. j. 8 To 183/2021-1058 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. května 2021 č. j. 21 T 50/2019-1038, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 2. 2020 č. j. 21 T 50/2019-794 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2020 č. j. 8 To 82/2020-858, jímž bylo jeho odvolání proti uvedenému rozsudku okresního soudu zamítnuto, byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil tím, že v místě a v čase v rozhodnutí specifikovaném opakovaně telefonicky kontaktoval svou manželku (poškozenou) a upozorňoval ji na to, že ji může kdykoliv usmrtit. Poškozená na jeho naléhání za ním opakovaně přijížděla a přespávala v jeho bydlišti, když i při této příležitosti jí měl stěžovatel uvedeným způsobem vyhrožovat. Činil tak mimo jiné proto, aby ji donutil změnit její svědeckou výpověď z předcházejícího trestního řízení vedeného proti němu, neboť byl stíhán za podobnou trestnou činnost proti poškozené. Vyhrožoval jí tím, že nezmění-li svoji původní svědeckou výpověď, pak "bude zle". Za uvedený zločin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na neurčito.
3. Dovolání proti zmíněnému usnesení krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020 č. j. 3 Tdo 1092/2020-955 a ve věci podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 105/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Dne 30. 3. 2021 podal stěžovatel v předmětné věci návrh na povolení obnovy řízení, ve kterém navrhl provést přehrání videozáznamů ze dnů 27. 11. 2018, 1. 12. 2018 a 2. 12. 2018, z nichž je podle něho zřejmé, že jeho chování neodpovídá popisu událostí, které poškozená poskytla orgánům činným v trestním řízení. Dále navrhl provést výslechy policejního komisaře J. P. a svědkyně M. D.
5. Okresní soud ve veřejném zasedání opětovně vyslechl stěžovatele a rovněž provedl stěžovatelem navrhovaný výslech svědkyně M. D. Po posouzení věci v záhlaví specifikovaným usnesením návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl s odůvodněním, že stěžovatelem navrhované videozáznamy byly vzaty v potaz již v předchozím rozhodnutí a že skutečnost, že se stěžovatel v přítomnosti poškozené chovává mimo jiné i klidně, není jakkoli v rozporu se závěrem o jeho vině. Okresní soud poukázal na to, že dané záznamy se ani nemohou přímo vztahovat na dobu páchání předmětné trestné činnosti, neboť stěžovatel na záznamech s poškozenou vůbec nehovoří, a že předložením videozáznamů prakticky nedošlo k zjištění žádné nové skutečnosti, natož ke zjištění skutečnosti, která by mohla zpochybňovat závěr o jeho vině. Dále uvedl, že nebyl důvod k výslechu J. P., který měl zpracovat úřední záznam ze dne 18. 12. 2018, neboť tento úřední záznam, který byl také soudu znám již při rozhodování o vině stěžovatele, v zásadě obsahuje informaci, že se nepodařilo při šetření potvrdit výpověď poškozené. Nebyl tedy důvod se domnívat, že by výslech navrženého svědka mohl přinést něco nového a nešlo o novou skutečnost. Z výpovědi svědkyně M. D. podle okresního soudu vyplynulo, že měla spatřit poškozenou někdy v době, kdy byla na návštěvě u stěžovatele, kdy se poškozená neprojevovala rozrušeně, byla usměvavá, dále že je poškozená žárlivá a není pravdomluvná a že neviděla, že by stěžovatel na poškozenou křičel či jí vyhrožoval. Okresní soud podotkl, že skutečnost, že se poškozená mohla chovat v době návštěvy u stěžovatele po část doby bez známek rozrušení, byla patrna již mimo jiné z kamerových záznamů, které soud při rozhodnutí o vině vzal v potaz. Zdůraznil, že rozrušení poškozené z kontaktu se stěžovatelem bylo postaveno na jisto jejich telefonními hovory, jakož i mimo jiné výpovědí D. Ch. Vnějškově klidné chování poškozené, o němž vypověděla svědkyně M. D., nevyvrací podle okresního soudu závěr o vině spočívající v tom, že stěžovatel poškozené osobně vyhrožoval. Výpověď jmenované svědkyně nebyla podle okresního soudu s to vyvrátit závěr o vině stěžovatele a její prezentovaný subjektivní názor nemohl zpochybnit závěry vypracovaného znaleckému posudku Mgr. Michala Perničky, PhD., a nesplňovala tak podmínky §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že okresní soud neshledal žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, návrh na povolení obnovy řízení pro nedůvodnost zamítl.
6. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, který přiléhavě a podrobně rozvedl důvody, pro které návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení neshledal důvodným. Stěžovatel při opětovném výslechu neuvedl žádné nové skutečnosti, pouze zopakoval svoji obhajobu uplatněnou již v původním řízení a vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že byl pravomocně uznán vinným. Stejně tak svědkyně M. D. neuvedla podle krajského soudu při svém výslechu žádné nové skutečnosti, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s provedenými důkazy změnit rozhodnutí o vině. K námitkám stěžovatele, že v původním řízení nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, krajský soud poukázal na to, že obecné soudy na návrhy stěžovatele na doplnění dokazování procesním způsobem reagovaly a řádně se vypořádaly i se stěžejní námitkou (a v podstatě s jeho uplatněnou obhajobou) k věrohodnosti poškozené.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci předchozího řízení opětovně namítá, že se vytýkaného jednání nedopustil a že není správný závěr obecných soudů, že by výslechy svědkyně M. D. a J. P. nebyly způsobilé ovlivnit původní rozhodnutí o jeho vině, které je založené na výpovědi poškozené. Stejně tak se podle stěžovatele obecné soudy dostatečně nevypořádaly s důkazem videozáznamy, které byly předloženy spolu s návrhem na povolení obnovy řízení. Tvrdí, že dané videozáznamy nebyly řádně jako důkaz provedeny, neboť příslušné soudy se spokojily s konstatováním, že obsah videozáznamů byl vzat v potaz v předchozím rozhodnutí, když byly v přípravném řízení zajištěny, stručně popsány a byly z nich pořízeny fotografie. Poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soud týkající se obnovy řízení i provádění důkazu videozáznamem a má za to, že vyjádřily-li se obecné soudy k důkazu videozáznamy shora uvedeným způsobem, postupovaly v extrémním rozporu s trestním řádem i judikaturou Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou podle něj projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
11. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázky viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
12. Ústavní soud může proto jen posuzovat, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
13. V nyní posuzované věci okresní soud ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč neshledal žádné důvody pro povolení obnovy řízení. Vysvětlil, že předložením videozáznamů prakticky nedošlo k zjištění žádné nové skutečnosti, natož k zjištění skutečnosti, která by mohla zpochybňovat závěr o vině stěžovatele, a také dostatečně odůvodnil, proč považoval za nadbytečný výslech svědka J. P. (sub bod 5).
14. Krajský soud po posouzení věci shledal, že okresní soud dospěl ke správnému závěru, že v předmětné trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel ve svém návrhu, resp. ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, pouze opakoval uplatněnou obhajobu a vyjadřoval nesouhlas s tím, že byl pravomocně uznán vinným, ačkoliv se cítí nevinen. Nepřeložil tedy žádný nový důkaz ani nepopsal žádné nové skutečnosti, na základě kterých by mohlo dojít ke zvrácení původního meritorního rozhodnutí ve věci. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na řádný proces.
16. Zde je třeba poukázat na stanovisko Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, podle kterého trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle §278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení.
17. Postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod na řádně vedený proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy dojít nemohlo. Stěžovatel se námitkami deklarovanými v ústavní stížnosti domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141) aj.].
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu