ECLI:CZ:US:2021:4.US.2573.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2573/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem, sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021 č. j. 25 Cdo 506/2021-855, výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2020 č. j. 22 Co 143/2020-808 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 28 C 171/2017-645, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TV NOVA, s. r. o., sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, Praha 5 - Hlubočepy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem ve výroku I. uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do nároku na dalších 11 000 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud na základě skutkových zjištění, podle kterých vedlejší účastnice v období od 25. 8. 2014 do ledna 2016 zveřejnila desítky reportáží o průběhu trestního stíhání stěžovatelky, přisvědčil vedlejší účastnici, že na informování o trestní kauze stěžovatelky byl veřejný zájem, že vedlejší účastnice byla oprávněna poskytovat informace o trestní kauze stěžovatelky, která byla stíhána pro podezření ze spáchání vysoce závažné, v českých poměrech až ojedinělé, trestné činnosti, přičemž nešlo o bulvární informace. Souhlasil i s tím, že samotná medializace trestní kauzy není neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatelky a že za újmu, která stěžovatelce vznikla tím, že její trestní stíhání vešlo ve veřejnou známost, vedlejší účastnice, potažmo média neodpovídají. Vedlejší účastnice se však při informování dopustila excesu a za újmu tím způsobenou odpovídá. V řízení bylo zjištěno, že vedlejší účastnice ve svých příspěvcích stěžovatelku popisuje jako osobu, která "zabíjela" či "vraždila" a označuje ji za "vražedkyni", "XX" nebo "XX". Tím vedlejší účastnice porušila zásadu presumpce neviny stěžovatelky a vedlejší účastnice tak neoprávněně zasáhla do osobnostních práv stěžovatelky. Výraz "XX" vedlejší účastnice sice nepoužila pro stěžovatelku v mediálním prostředí jako první, ale užívala jej, a to opakovaně. Újmu stěžovatelky vzniklou vlivem neoprávněného zásahu do práv stěžovatelky vedlejší účastnicí obvodní soud hodnotil jako značnou. Za odpovídající satisfakci tak shledal obvodní soud částku 1 000 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu již žalobní požadavek shledal nedůvodným. K přiznané částce důvodným shledal i požadavek na úrok z prodlení.
3. K odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), v části zamítavého výroku jej změnil jen tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce dalších 200 000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud připomněl obdobné řízení mezi stěžovatelkou a vydavatelstvím - obchodní společností CNC, a. s., ve kterém byly použity mediální analýzy obstarané stěžovatelkou, které podrobně dokumentují, v jakém rozsahu a intenzitě informovala jednotlivá média o trestní věci stěžovatelky. Z těchto analýz městský soud uzavřel, že u obchodní společnosti CNC, a. s., i u vedlejší účastnice došlo k řadě excesů, a ve výsledku se oba subjekty velmi významně podílely na excesivním zpravodajství o stěžovatelce včetně používání nepřípustné zkratky "XX". Městský soud dále zdůraznil, že ani titulkem nelze porušovat princip presumpce neviny a že nejde o přípustnou mediální zkratku, ačkoli lze poté z článku samotného zjistit, že je teprve vedeno trestní řízení a nedošlo k pravomocnému uznání viny. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že zpravodajství vedlejší účastnice o trestní věci stěžovatelky bylo excesivní, protože dlouhodobě a opakovaně porušovalo presumpci neviny stěžovatelky. Proto je vedlejší účastnice povinna odčinit nemajetkovou újmu stěžovatelce způsobenou poskytnutím peněžitého zadostiučinění. Městský soud provedl důkazy ke sledovanosti vysílání vedlejší účastnice v letech 2014 a 2015 a k četnosti a návštěvnosti internetového zpravodajství vedlejší účastnice. Zdůraznil, že informování prostřednictvím televizního vysílání má větší účinek, než prostřednictvím tisku. Uzavřel, že stěžovatelce nezpůsobila újmu pouze vedlejší účastnice, za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním odpovídá především stát, který rovněž stěžovatelku odškodnil, a je třeba zohlednit i peněžní zadostiučinění, jež obdržela od státu a dalších médií. Vedlejší účastnice má dominantní podíl na televizním vysílání, i její internetové stránky mají vysokou sledovanost. Městský soud u ní neshledal skutečnou sebereflexi, ale připomněl snahu se smírně dohodnout, poskytnout zadostiučinění a odstranění nevhodných internetových příspěvků. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že je namístě zvýšit peněžní zadostiučinění o dalších 200 000 Kč na celkovou částku 1 200 000 Kč, neboť proti obchodní společnosti CNC, a. s., bylo pravomocně přiznáno peněžité zadostiučinění ve výši 900 000 Kč. Vedlejší účastnice však zasáhla větší počet diváků, televizní vysílání má vyšší dopad na veřejné mínění a seriózněji podané informace působí pravdivěji a uvěřitelněji. Celkové odškodnění, jež se může stěžovatelce dostat od všech mediálních subjektů, může dosáhnout několika milionů Kč, což městský soud považoval za přiměřené. Současně městský soud odmítl koncept tzv. punitive damages z anglo-amerického prostředí, neboť tato náhrada škody s represivní funkcí nemá v kontinentálním právním řádu oporu a takto přísné postihy jsou vyhrazeny veřejnému právu.
4. Proti výrokům II. a III. rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, neboť měla zato, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně jež nebyly v daných souvislostech dosud Nejvyšším soudem řešeny, a současně se měl městský soud odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního soudu.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že zadostiučinění přiznané stěžovatelce ve výši 1 200 000 Kč není zjevně nepřiměřeně nízké, dovolání do zamítavého výroku tak není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
6. K přiměřenosti peněžité náhrady Nejvyšší soud uvedl, že při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Výsledným zadostiučiněním se Nejvyšší soud zabývá až tehdy, bylo-li by zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud tedy posuzuje v rámci dovolacího řízení jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud poukázal na to, že podrobně se k zohlednění jednotlivých kritérií pro mimořádné odškodnění zásahu do osobnostních práv vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 4. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2422/2019. V uvedeném rozsudku byly mj. podrobně rozebrány i otázky stěžovatelkou předestřené jako dosud neřešené, a to otázka více subjektů povinných poskytnout peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, otázka přiměřenosti výše zadostiučinění a otázka akceptovatelnosti sankční funkce peněžních náhrad za nemajetkové újmy ve smyslu trestajícím. Nejvyšší soud odkázal na závěry dovozené judikaturou za účinnosti předchozí právní úpravy, a to i s přihlédnutím k jiným než tzv. mediálním kauzám, že peněžité zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat. Dále zdůraznil, že v soukromoprávních vztazích je primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu "nevyplácelo". Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu. Namístě je spíše vyvážený přístup soudu, pečlivě hodnotící okolnosti každého případu, v němž dochází ke střetu práva na ochranu soukromí se svobodou projevu a právem na informace [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2887/2010. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku rovněž zdůraznil, že při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž šlo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměřenou délku řízení, nemajetkové újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. Nejvyšší soud dovodil, že hledisko srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy a jejich zasazení do hierarchie chráněných osobnostních práv je třeba považovat za rozhodující při určení výše peněžité náhrady i v dané věci. Z uvedeného podle Nejvyššího soudu vyplývá hlavní důvod, proč náhrada nemůže dosahovat osmimístných částek, jak požaduje stěžovatelka. K více původcům zásahu pak Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku uvedl, že městský soud správně zohlednil, že žalobcům vzniklou újmu z důvodu souběžných zásahů odčiňují i další osoby, a že podílelo-li se souběžně na zásazích do soukromí žalobců obdobnou formou a s využitím obdobných informací více subjektů, kteří tuto újmu odčiňují, je to důvod ke snížení peněžité náhrady, jelikož újmy způsobené těmito subjekty se navzájem překrývají a adekvátní míra požitků, jimiž lze tyto újmy zmírnit, nemůže být určována prostým součtem náhrad od všech odpovědných subjektů, neboť by tak dosahovala extrémních, společensky neakceptovatelných částek přesahujících naplnění výše uvedené kompenzačně-satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy. Za logickou, přesvědčivou a souladnou s uvedenými judikaturními závěry považoval Nejvyšší soud úvahu městského soudu, že na vzniku újmy způsobené stěžovatelce se každý ze zpravodajských subjektů podílel určitou měrou, kterou je třeba zohlednit při stanovení výše peněžitého zadostiučinění. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud přihlédl k okolnostem konkrétního případu a své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnil. Nejvyšší soud pokládal v této souvislosti za podstatné, že přisouzená náhrada odpovídá primárně satisfakční funkci a je v odpovídající relaci k náhradám nemajetkových újem v jiných případech, včetně náhrad za usmrcení osoby blízké. Při stanovení výše náhrady městský soud správně přihlížel též k tomu, jaké částky jsou přiznávány poškozeným v obdobných sporech o náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv informačními médii. Nejvyšší soud konstatoval, že napadené rozhodnutí je v souladu i s rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými až po jeho vyhlášení. Námitka stěžovatelky, že městský soud pochybil, když zohlednil také odškodění, jež bylo stěžovatelce přiznáno proti jinému subjektu, tak přípustnost dovolání založit nemůže, neboť městský soud posoudil tuto otázku v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rovněž kritéria, jež stěžovatelka předestřela ve svém dovolání, městský soud zohlednil. Zabýval se sledovaností a čteností reportáží vedlejší účastnice na jejích komunikačních kanálech, mírou dopadu na veřejné mínění, intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou sebereflexe vedlejší účastnice a přiměřeností odškodnění z hlediska všech zjištěných relevantních okolností. Na základě uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že zadostiučinění přiznané stěžovatelce ve výši 1 200 000 Kč není zjevně nepřiměřeně nízké.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětné věci došlo ke znevážení významu zásady presumpce neviny, zásady spravedlnosti řízení v širším smyslu a důležitosti ochrany práva na dobré jméno, pověst a lidskou důstojnost ve spojení s bagatelizováním kritérií rozhodných podle ustálené judikatury Ústavního soudu pro stanovení výše zadostiučinění na odčinění protiprávního zásahu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že byť soudy dospěly k závěru, že v daném případě došlo k zásadnímu porušení presumpce neviny, v mimořádném rozsahu a intenzitě, se závažnými důsledky, nepřikládají tomu dostatečný význam. Nejvíce je tento postoj patrný z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ve svém odůvodnění bagatelizuje význam shora uvedených nehmotných statků, principů právního státu a základních lidských práv, jakož i uskutečněného zásahu.
8. Stěžovatelka považuje za "protiústavní" názor Nejvyššího soudu, že by měla existovat určitá hierarchie základních práv a svobod a že zásah do osobnostních práv spočívající ve snížení lidské důstojnosti je vždy méně závažný než poškození zdraví nebo úmrtí blízké osoby, a to bez ohledu na okolnosti daného zásahu, a že by tedy odčinění zásahu spočívajícího v poškození zdraví nebo úmrtí blízké osoby mělo představovat jakýsi pomyslný strop přiznaných výší zadostiučinění ve všech věcech, bez relevantního ohledu na okolnosti. Podle stěžovatelky nelze takto paušalizovat a generalizovat a stavět jedno základní právo nebo svobodu nad druhé a stanovit výši zadostiučinění za odčinění zásahů do těchto hodnot bez náležitého zohlednění závažnosti zásahu a okolností případu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je nutné přihlédnout ke všem aspektům případu.
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedle práva na čest, lidskou důstojnost a ochranu dobrého jména, měl zásah vedlejší účastnice negativní dopad též na její psychické a fyzické zdraví a do jejího dalšího života, který je tímto znehodnocen, jde však jen o jeden z dopadů, těchto aspektů a důvodů pro přiznání náležitého zadostiučinění v případě stěžovatelky je daleko více. Nešlo totiž jen o jednorázové poškození zdraví nebo o jednorázovou, byť třeba bolestivou, ztrátu, ale o opakované a dlouhodobé psychické útrapy stěžovatelky, působené dlouhodobě a veřejně, které způsobily stěžovatelce nevratný zásah do jejího psychického stavu a kvality jejího života.
10. Stěžovatelka namítá, že při stanovení výše požadovaného zadostiučinění v předmětné věci je třeba vzít v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu v úvahu zejména základní aspekty a okolnosti případu, které nelze bagatelizovat a přehlédnout jako nepodstatné nebo neexistující, a to okolnosti samotného protiprávního zásahu a způsobu jeho provedení, dále okolnosti u stěžovatelky a okolnosti u vedlejší účastnice.
11. Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud již dříve formuloval požadavek, aby obecné soudy ve své judikatuře respektovaly určitá obecná kritéria, jež by vždy braly v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění [srov. nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), bod 33]. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že vedle míry závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv jednotlivce (a míry zavinění původce zásahu) je nezbytné zkoumat i další konkrétní okolnosti neoprávněného zásahu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006).
12. Zásah do ústavních práv spatřuje stěžovatelka dále v tom, že zadostiučinění je stanoveno v takové výši, která nemůže plnit dostatečně své funkce, které by podle judikatury Ústavního soudu plnit měla, a neposkytuje tak dostatečně účinnou ochranu základním právům stěžovatelky. Význam preventivní funkce soudy znevažovaly, Nejvyšší soud se naplněním preventivní funkce nezabýval vůbec. V přiznané výši zadostiučinění ve výši 1 200 000 Kč není podle přesvědčení stěžovatelky zohledněna dostatečně ani funkce satisfakční, a již vůbec ne funkce preventivní.
13. Stěžovatelka zdůrazňuje požadavek, aby náhrada byla stanovena v takové výši, aby se "porušování právní normy původci zásahu nevyplácelo". Rovněž z judikatury Ústavního soudu plyne, že aby ochrana ústavnosti byla dostatečně účinná, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, aby mohlo plnit jak funkci satisfakční, tak funkci preventivní a sankční, přičemž veškeré tyto funkce zadostiučinění by měly působit ve své vzájemné komplementaritě (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 833/19). Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud také zdůraznil, že peněžitě zadostiučinění jako prostředek k náhradě nemajetkové újmy nemá plnit pouze funkci satisfakční (kompenzační či reparační) směřující k vyvážení a zmírnění nepříznivého následku neoprávněného zásahu, ale rovněž funkci sankční působící k odrazení rušitele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09). Ústavní soud pak v uvedeném nálezu uzavírá, že zadostiučinění by proto mělo být pro škůdce citelné, aby mohlo plnit svou preventivní funkci. Obdobně pak Ústavní soud zdůrazňuje tuto funkci v usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 1041/17, ve kterém se odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, v tom, že proto, aby mohlo zadostiučinění plnit svou funkci generální a speciální prevence, je třeba, aby šlo o "sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska".
14. Stěžovatelka považuje za "protiústavní" též závěr obecných soudů, že důvodem ke snížení zadostiučinění, které by měla vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce na odčinění svého protiprávního zásahu, by mělo být to, že i jiné subjekty (ať už zpravodajské, nebo jiné) se chovaly vůči stěžovatelce protiprávně (dopustily protiprávního jednání spočívajícího v porušení presumpce neviny) a rovněž o ní uveřejnily (své) protiprávní příspěvky, event. se chovaly jiným protiprávním způsobem. Toto nesprávné posouzení mělo podstatný vliv na rozhodnutí soudů o výši zadostiučinění. Soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice by měla za svůj protiprávní zásah do osobnostních práv stěžovatelky z tohoto důvodu platit méně na odčinění svého zásahu, než kdyby se (stejného) protiprávního zásahu dopustila jen ona sama. Skutečnost, že vedle vedlejší účastnice se dopustil dalších protiprávních zásahů též někdo jiný, nemůže být ani významnou polehčující okolností u vedlejší účastnice, která by měla odůvodnit přiznání nižší výše zadostiučinění. Každý ze zpravodajských či jiných subjektů, který zasáhl do osobnostních práv stěžovatelky, jednal samostatně a je též samostatně odpovědný za své vlastní protiprávní jednání, tedy za své protiprávní příspěvky, a jejich objektivně očekávatelné dopady. Podle stěžovatelky zasáhlo-li do jejích práv více mediálních domů, musí každý z nich za svůj konkrétní zásah zaplatit přiměřené zadostiučinění odpovídající závažnosti takového jeho zásahu a objektivně očekávatelného důsledku takového jeho zásahu a okolností na straně takového rušitele. Zadostiučinění přiznané stěžovatelce tak nelze snižovat (dělit mezi jednotlivé mediální domy) jen proto, že se vedle mimořádného zásahu vedlejší účastnice do nehmotných práv stěžovatelky dopustilo mimořádného zásahu do jejích práv dalších minimálně šest mediálních domů.
15. Stěžovatelka dále namítá, že k zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo i tím, že soudy nesprávně vyhodnotily hledisko srovnání s přiznanými zadostiučiněními v jiných případech, což také vedlo k tomu, že přiznaná výše zadostiučinění je zjevně nepřiměřená. Srovnání s tím, jak soudy rozhodují v jiných, obdobných případech, není hledisko rozhodující, primární, ale hledisko podpůrné, sekundární, které navíc může být při rozhodnutí zohledněno teprve poté, kdy budou řádně posouzeny veškeré okolnosti případu, které mohou být rozhodnými kritérii v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
16. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud ve svém usnesení neprojevil dostatečný zájem o vyhodnocení veškerých okolností případu a nevypořádal se dostatečně či v některých aspektech vůbec s námitkami stěžovatelky uvedenými v jejím dovolání, a to přesto, že často šlo o otázky zásadního právního významu, dosud soudy plně neřešené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
20. Základem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy posoudily okolnosti rozhodné pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí vedlejší účastnicí, a také to, zda přiznané zadostiučinění, co do jeho výše, je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit jak svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatelky, tak preventivní funkci.
21. K námitkám týkajícím se přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kdy stěžovatelka rozporuje jeho nedostatečnou výši i způsob posouzení rozhodných skutečností městským soudem, Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přehodnocovat provádění dokazování ani skutková zjištění učiněná obecnými soudy. Stěžovatelčina argumentace ovšem představuje toliko polemiku s posouzením skutkových okolností a výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy, které jsou však doménou obecných soudů a do nichž Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat (srov. obdobně usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2477/20).
22. Při rozhodování sporů o náhradu nemajetkové újmy je primárně na obecných soudech, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti za takovou újmu, a případně určily přiměřenou kompenzaci pro poškozeného. Úkolem obecných soudů je posoudit výši uplatňovaného nároku s ohledem na všechna specifika věci, a to v tomto případě mimo jiné s přihlédnutím k případům, které se v podstatných znacích co nejvíce shodují s aktuálně řešenou kauzou. Přezkum Ústavního soudu se tak omezuje pouze na hodnocení, zda napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu, jímž by obecné soudy překročily meze ústavnosti. To by se mohlo stát například za situace, kdy by závěry obecných soudů nebyly náležitě odůvodněny anebo by přiznané zadostiučinění bylo očividně nepřiměřené způsobené újmě (srov. usnesení ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1544/19).
23. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515), uvedl, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže". Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná satisfakce nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. usnesení ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 120/19).
24. Ústavněprávně relevantní je tak opodstatněnost tvrzení, podle nichž městský soud při stanovení výše zadostiučinění postupoval libovolně, svůj postup řádně neodůvodnil, a že je s ohledem na zjištěné okolnosti přiznaná výše zadostiučinění zcela nepřiměřená (srov. usnesení ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2312/20, popř. usnesení sp. zn. II. ÚS 120/19). Ústavní soud dospěl k závěru, že k žádnému z výše uvedených pochybení s ústavní relevancí (tzv. kvalifikované vady - viz sub 18) v posuzovaném případě nedošlo.
25. Ústavní soud již dříve formuloval požadavek, aby obecné soudy ve své judikatuře respektovaly určitá společná obecná kritéria, jež by vždy braly v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Základním a určujícím hlediskem pro stanovení uvedených měřítek musí být hledisko závažnosti a intenzity zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkajícího se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti, který je s ohledem na její význam a nadřazenost nezbytné vnímat jako zásah nejcitlivější a nejzávažnější bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o jednotlivce veřejně činného, známého, či nikoliv. Jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti je proto nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, či usnesení sp. zn. II. ÚS 833/19].
26. Ústavní soud taktéž konstatoval, že vedle míry závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv jednotlivce (a míry zavinění původce zásahu) je ovšem nezbytné zkoumat i další konkrétní okolnosti neoprávněného zásahu. Při posuzování formy zadostiučinění a u peněžité satisfakce i její výše je nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující či přitěžující. Zohledněny musí být okolnosti na všech stranách, tzn. nejen na straně rušitele (škůdce), ale i na straně postiženého (oběti), (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 40; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Výše předestřená kritéria testu ústavní aprobovatelnosti je proto třeba mít na zřeteli i při úvaze o formě a přiměřenosti zadostiučinění za újmu na osobnostních právech fyzické osoby (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 833/19).
27. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že by náhrada stěžovatelce nepříslušela, otázkou bylo, v jaké výši. Ústavní soud již několikrát vyslovil, že mu nepřísluší, aby v podobných případech sám přesně určoval finanční částku, která by stěžovatelce měla náležet, nebo dával podrobný návod pro její výpočet, neboť by se stal další soudní instancí, kterou ale být nemůže. Zdůraznil však mimo jiné, že orgány veřejné moci nemohou postupovat paušálně a mechanicky bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu a zájmům konkrétní posuzované osoby, nebo odkazovat na nepoužitelné statistické údaje.
28. V předmětné věci městský soud přistoupil ke stanovení výše peněžitého zadostiučinění pro stěžovatelku od vedlejší účastnice na základě zvážení všech významných okolností dané věci a přihlédl i k částkám, které byly přiznávány poškozeným v obdobných sporech o náhradu nemajetkové újmy. Městský soud v napadeném rozhodnutí výstižně poukázal na to, že při ochraně osobnosti je primárním významem zadostiučinění funkce satisfakční. Městský soud vzal v úvahu, že stěžovatelce nezpůsobila újmu pouze vedlejší účastnice, za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním odpovídá především stát, který rovněž stěžovatelku odškodnil, a je třeba zohlednit i peněžní zadostiučinění, jež obdržela od státu a dalších médií. Městský soud ve shodě s judikaturou odmítl koncept tzv. punitive damages. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že městský soud se věcí pečlivě zabýval, jeho závěry jsou rozumné, řádně odůvodněné a Ústavní soud v nich nespatřuje žádný ústavně relevantní exces, jenž by vyžadoval jeho kasační zásah.
29. Rovněž Nejvyšší soud se dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelky, přičemž poukázal na to, že primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud přihlédl k okolnostem konkrétního případu a své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnil. Při stanovení výše náhrady městský soud správně přihlížel též k tomu, jaké částky jsou přiznávány poškozeným v obdobných sporech o náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv informačními médii. Nejvyšší soud se vypořádal rovněž s námitkou stěžovatelky, že městský soud pochybil, když zohlednil také odškodění, jež bylo stěžovatelce přiznáno proti jinému subjektu.
30. Na základě zjištěných skutečností městský soud shledal jako odpovídající celkové odškodnění nemateriální újmy stěžovatelky ve výši 1 200 000 Kč, jako částku, která v obecné rovině odpovídá i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu uvedené judikatuře. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší tyto závěry přehodnocovat a vést úvahy, zda způsobeným útrapám lépe odpovídá částka 1 200 000 Kč, na níž stěžovatelka dosud v souhrnu dosáhla, či částka 12 000 000 Kč, které se stěžovatelka domáhá. Nešlo by totiž o nic jiného, než o nahrazování úvahy soudů obecných, kterým tato úvaha náleží, úvahou Ústavního soudu, jehož úloha v rámci ústavního pořádku je odlišná.
31. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se náležitě zabývaly všemi relevantními argumenty předloženými stěžovatelkou, včetně jí zmiňovaných okolností, které měly svědčit pro přiznání vyšší částky přiměřeného zadostiučinění. Věc po právní stránce řádně vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s ústavními principy a v odůvodnění řádně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelčina návrhu. Obecné soudy řádně vysvětlily, proč neshledaly důvod k přiznání odškodnění ve výši stěžovatelkou požadované na základě předmětu posuzovaného řízení. Jejich posouzení nelze mít za rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Skutečnost, že s ním stěžovatelka nesouhlasí, neznamená, že je toto posouzení neústavní. Stížnostní argumentace naopak představuje polemiku na úrovni podústavního práva a nesvědčí o překročení mezí ústavnosti v projednávaném případě. Zadostiučinění přiznané stěžovatelce rovněž není očividně nepřiměřené jí způsobené újmě. Neústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelčina dovolání. Lze proto uzavřít, že napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů obsahují srozumitelná, přesvědčivá a celkově z ústavněprávního pohledu dostatečná odůvodnění.
32. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu