ECLI:CZ:US:2021:4.US.2685.20.2
sp. zn. IV. ÚS 2685/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Alenou Tomáškovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, č. j. 8 Tdo 214/2020-8220, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. června 2019, č. j. 31 To 108/2019-7913, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. června 2018, č. j. 3 T 97/2016-7605, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá shora specifikovaná rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Po Ústavním soudu se tedy domáhá deklarace tohoto porušení a zrušení napadených rozhodnutí.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu dle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen dle §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody dle §210 odst. 4 trestního zákoníku v délce trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl dle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců dle §42 odst. 1 trestního zákoníku. Současně byl zproštěn obžaloby dle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro další skutek kvalifikovaný jako přečin pojistného podvodu dle §210 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a dle §226 písm. b) trestního řádu pro další skutek kvalifikovaný jako přečin pojistného podvodu dle §210 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Dle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rovněž stěžovateli uloženo nahradit poškozené obchodní společnosti Kooperativa pojišťovně a.s. (dále jen "poškozená") společně a nerozdílně s dalším spoluobviněným škodu ve výši 73 492 Kč.
4. Stěžovateli bylo, zjednodušeně řečeno, kladeno za vinu, že měl jako předseda představenstva obchodní společnosti X, pověřit s dalším spoluobviněným jiného spoluobviněného k nahlášení vzniku pojistné události s cílem získat pojistné plnění ve výši do 500 000 Kč, kryté tzv. živelním pojištěním, spočívající v údajném zásahu rozvaděče vyhřívání podlahy mrazíren bleskem, v důsledku čehož došlo k zdvihnutí podlahy mrazíren o 30-50 cm, k prohlídce škodní události a vyřizování komunikace s poškozenou, přičemž věděl, že takto k pojistné události nedošlo, instruoval zaměstnance, jaké nepravdivé údaje mají v případě potřeby uvádět a inicioval demontáž a skrytí rozvaděče za účelem znemožnění jeho kontroly, přičemž po vyjádření pochybností o oprávněnosti nároku poškozenou spoluobvinění upustili od dalšího uplatňování nároku; rovněž spoluobviněného pověřil k nahlášení škodní události kryté pojištěním u poškozené, která měla spočívat v tom, že v důsledku přepětí došlo k poškození deseti počítačů společnosti X, za kterýmžto účelem spoluobviněný získal s vědomím stěžovatele nepravdivé potvrzení o příčině škody a nárok z pojistného plnění uplatnil, přičemž toto bylo společnosti X, v částce 73 492 Kč také vyplacen, ačkoliv oba spoluobvinění věděli, že ke škodní události nedošlo tímto způsobem (dále jen "předmětný skutek").
5. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zrušil ve vztahu ke stěžovateli výrok rozsudku okresního soudu o trestu a sám stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání čtrnácti měsíců s podmíněným odkladem se stanovením zkušební doby v délce osmnácti měsíců, jinak zůstal vůči němu rozsudek okresního soudu nedotčen. Krajský soud vytkl okresnímu soudu prakticky toliko pochybení při uložení trestu, který dle názoru krajského soudu neměl být úhrnným, neboť stěžovatel byl odsouzen z hmotněprávního hlediska za jediný skutek.
6. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
IV. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) nedostatečné odůvodnění a 2) extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedeného dokazování. Jádro každé z obou námitek lze shrnout takto:
8. Ad 1) stěžovatel namítá, že okresní soud svůj rozsudek dostatečným způsobem neodůvodnil. Závěr o jeho vině není prakticky podložen žádnou relevantní argumentací, nadto se okresní soud nevypořádal se stěžejními námitkami, které stěžovatel v řízení před ním vznesl. Námitku nedostatečného odůvodnění vznášel stěžovatel i v opravných řízeních, nicméně ani krajský soud, ani Nejvyšší soud na ni ústavně konformním způsobem dle jeho názoru nereagovaly. Krajský soud totiž na podkladu této námitky sám hodnotil důkazy, které ovšem neprovedl, a přišel s vlastním odůvodněním závěru o vině stěžovatele. Nejvyšší soud pak na stěžovatelovu námitku pochybení obou nižších soudů při odůvodňování svých napadených rozhodnutí reagoval toliko povšechným konstatováním, že tato rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna. Stěžovatel navíc přístupem odvolacího soudu ztratil možnost reagovat na závěry krajského soudu vyjádřené v jeho napadeném rozsudku již v odvolání, jak by byl mohl učinit, kdyby tyto závěry vtělil do odůvodnění svého napadeného rozsudku již okresní soud.
9. Ad 2) stěžovatel podrobně polemizuje se skutkovými zjištěními okresního soudu a s jejich odůvodněním v jeho rozsudku a v rozsudku krajského soudu, obsáhle je komentuje, zpochybňuje a přináší vlastní náhled na interpretaci důkazů (zejména obsahu zachycených telefonických hovorů mezi spoluobviněnými), podle níž stěžovatel u skutku údajného úderu bleskem vůbec nevěděl, jaká byla příčina škodní události, a nikoho nenabádal, aby uvedl nějakou nepravdivou skutečnost. Přitom dle stěžovatelova názoru je třeba důsledně rozlišovat mezi zvednutím podlahy a poškozením topení, které se pod ní nacházelo. K demontáži rozvaděče došlo na přímý pokyn pojišťovny, což bylo prokázáno, ale žádný z obecných soudů to nevzal do úvahy. Obecné soudy hodnotily mimo relevantní kontext i hovor spoluobviněného stěžovatele se zaměstnankyní společnosti X, a nelze souhlasit ani se závěrem, že by stěžovatel záměrně inicioval ukrytí rozvaděče, jakož i to, že by soudní znalec vůbec vyjádřil vůli rozvaděč prohlédnout. Jeho předložení poškozená nikdy nevyžadovala. I když hovor mezi spoluobviněným stěžovatele a zaměstnankyní společnosti X, mohl izolovaně vyznívat tak, že jeho účelem bylo dosáhnout zatajení rozvaděče, v kontextu dalších důkazů je zjevné, že spoluobviněný se pouze snažil dělat se zajímavým. O demontáži rozvaděče přitom poškozená věděla. Stěžovatel souhlasí s obecnými soudy v tom, že když poškozená vyloučila verzi se zásahem blesku coby příčinou škodní události, svůj nárok na pojistné plnění již nevyžadoval. To je však také důkazem, že jeho trestní odpovědnost nevznikla. Ačkoliv v telefonním rozhovoru se spoluobviněným vztahujícím se k této skutečnosti uvažuje nad nápadem, jehož realizací by se dopustil trestného činu pojistného podvodu, tento nápad nerealizoval a myšlenka sama trestná není.
10. Co se týče škodní události spočívající v údajném poškození počítačů přepětím, dle názoru stěžovatele se liší závěr okresního soudu od závěru krajského soudu, v čem přesně mělo spočívat uvedení nepravdivých skutečností. Okresní soud uzavřel, že stěžovatel a jeho spoluobviněný věděli, že počítače přepětím poškozeny nebyly, ale tvrdili, že tomu tak bylo, krajský soud naopak dovodil, že smyšlenými údaji mělo být, že příčinu škodní události zjišťovali a že jim byla známa. Zcela novým údajem v rozsudku krajského soudu dle stěžovatele bylo i to, že ke škodní události nemělo dojít dne 15. 1. 2013. Uvedl-li pak krajský soud, že stěžovatel měl vědět již dopředu, jaký důvod škodní události bude uveden, ačkoliv mu nemohl být znám, je to dáno jen tím, že rozhovor mezi stěžovatelem a jeho spoluobviněným ve skutečnosti proběhl až dne 18. 1. 2013, přičemž dne 17. 1. 2013 poskytla společnost zajišťující servis počítačů společnosti X, informace o škodě vzniklé z přepětí na deseti počítačích. Tuto příčinu škody tak nevymyslel spoluobviněný stěžovatele, ale přišel s ní svědek P. Pokud spoluobviněný podle odvolacího soudu měl tomuto svědkovi volat a přesně jej instruovat, co má uvést jako příčinu škodní události, pak má stěžovatel za to, že žádný nezaujatý posluchač nemůže relevantní pasáž odposlechu vyhodnotit jinak, než že spoluobviněný toliko navazoval na předchozí konverzaci, v níž mu svědek příčinu sdělil. To svědek i sám potvrdil, navíc nebylo prokázáno, že by se mu spoluobviněný stěžovatele představil jako zástupce pojišťovny, jen že jej za něj svědek považoval.
11. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel podotkl, že byl obětí spoluobviněného, který nepostupoval vždy v mezích zákona, a také postupu orgánů činných v trestním řízení, které vedly řízení jednoznačně zaujatě proti němu. Stěžovatel se cítí dotčen tím, že jeho konverzace se spoluobviněným byly odposlouchávány a má za to, že je orgány činné v trestním řízení interpretovaly jednostranně v jeho neprospěch, mimo extrémní případy, kdy to bylo skutečně neudržitelné, což vyústilo i v jeho zproštění u dvou skutků.
V. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
13. Ústavní stížnost je pouze opakováním obhajoby stěžovatele uplatňované v celém průběhu trestního řízení, o níž stěžovatel pouze formálně deklaruje, že se jí obecné soudy dostatečně nezabývaly a že dostatečně neodůvodnily, proč v jeho případě konstatovaly naplnění všech předpokladů trestní odpovědnosti. Ústavní soud však dospěl k závěru, že všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů ve vzájemné souvislosti dostávají všem požadavkům ústavního pořádku na ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Skutkové závěry obecných soudů se bezezbytku nachází uvnitř mezí, jež pro proces dokazování a ustalování skutkového stavu vytyčují garance práva na soudní ochranu obecně i na obhajobu v trestním řízení zvláště. Byť lze nepochybně se stěžovatelem souhlasit v tom, že odůvodnění rozsudku okresního soudu ve vztahu k jeho osobě není příliš rozvinuté a podrobné, tento nedostatek ústavně konformním způsobem nahradily krajský soud a Nejvyšší soud. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí blíže:
14. Námitku 1) Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Lze ve shodě s dřívější judikaturou Ústavního soudu připomenout, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], a tedy účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností.
15. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") neznamená pro obecné soudy nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek ESLP ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek ESLP ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
16. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.) či nereagování soudu na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť je pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02, bod 84.; či rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, stížnost č. 19997/02, bod 30.). V zásadě jen taková tvrzení vyžadují vždy explicitní a jasnou odpověď soudu (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 11. 7. 2017 ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku č. 2, stížnost č. 19867/12, bod 84.). V trestním řízení mají takovou povahu např. skutečnosti zpochybňující závěr o vině stěžovatele, na něž obviněný poukázal (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 1. 2013 ve věci Mitrofan proti Moldávii, stížnost č. 50054/07, bod 54.), např. že měl v době činu alibi (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2010 ve věci Vetrenko proti Moldávii, stížnost č. 36552/02, bod 58.).
17. Na druhou stranu porušením práva na spravedlivý proces dle ESLP není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení ESLP ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). Vypořádání námitky může přitom vyplývat jen implicitně z okolností případu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 4. 2019 ve věci Harisch proti Německu, stížnost č. 50053/16, bod 35.)
18. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek ESLP ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost
č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.). Tomu nebrání skutečnost, že byly v opravném řízení vzneseny nové důkazy, pokud nadřízený soud odůvodní, proč na jeho ztotožněním se s rozhodnutím soudu nižšího stupně nemohly ničeho změnit (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 2. 5. 2017 ve věci Ruminski proti Švédsku, stížnost č. 17906/15, bod 33.; či rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 2006 ve věci Klemeco Nord AB, stížnost č. 73841/01, bod 42.). Naopak je-li odůvodnění soudu nižšího stupně odůvodněno nedostatečně, je na nadřízeném soudu, aby své rozhodnutí o opravném prostředku odůvodnil detailněji (rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.).
19. V nynější věci Ústavní soud nekonstatuje, že by obecné soudy dostatečně závěr o vině stěžovatele neodůvodnily. Ke stejnému závěru ohledně první škodní události (údajná škoda způsobená bleskem) dospěl Ústavní soud již ve věci ústavní stížnosti jednoho ze stěžovatelových spoluobviněných, kde na podkladě obdobných námitek (tamní stěžovatel byl zastoupen i stejnou právní zástupkyní) konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku mohlo být pečlivější, garancím základních práv stěžovatele však vyhovuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2680/20 ze dne 6. 10. 2020 - pozn. veškerá zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách https://nalus.usoud.cz). Od tohoto závěru se Ústavní soud nemá důvodu odchylovat ani v nynější věci.
20. K tomu Ústavní soud podotýká, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu doplněného odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu (což je, jak vyplývá z výše uvedeného, z hlediska zachování práv osoby, proti níž se řízení vede, přípustné) vyplývá zcela jednoznačně, na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele. Tento svůj závěr založily zejména na informacích získaných odposlechem telefonních hovorů spoluobviněného stěžovatele, z nichž vyplynulo, že stěžovatel si je vědom toho, že se chystá za společnost X, uplatnit nárok z pojistného plnění, aniž by pro to vznikl právní důvod, tedy na základě nepravdivých skutečností, o čemž svědčí i obava stěžovatele z přítomnosti soudního znalce, obava, že nahlásili pojišťovně údaje, které nesedí do verze s bleskem coby příčinou škodní události, jakož i skutečnost, že následně se domlouvá stěžovatel se spoluobviněným, že z toho vycouvají, když poškozená zjistila, že o škodu způsobenou bleskem jít nemohlo (srov. bod 196. rozsudku okresního soudu ve spojení s body 76. a 77. rozsudku krajského soudu a bodem 41. usnesení Nejvyššího soudu).
21. Toto odůvodnění skutkových závěrů obecných soudů zcela obstojí v konfrontaci se všemi ústavněprávními požadavky. Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že krajský soud se dopustil nepřípustného přehodnocování důkazů, neboť krajský soud vycházel ze skutkových závěrů okresního soudu a důkazy nijak nepřehodnocoval, toliko rozvedl odůvodnění těchto skutkových závěrů. Stěžovatel tak po celou dobu věděl, jaký skutek je mu kladen za vinu a jakými důkazy má být jeho spáchání prokázáno. Tvrdí-li, že v důsledku doplnění odůvodnění krajského soudu mu bylo znemožněno na ně reagovat již v odvolání, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžejní usvědčující důkaz - informace zjištěné odposlechem telekomunikačního provozu mezi stěžovatelem a jeho spoluobviněným - uvedl a za stěžejní považoval už i okresní soud a stěžovatel ani netvrdí, že by tento důkaz nebyl v hlavním líčení řádně proveden. Nemohl tak pro stěžovatele být jakkoliv překvapivým a krajský soud se pouze detailněji vyjádřil k jeho obsahu.
22. To samé platí také o škodní události vzniklé údajně přepětím počítačů. I zde obecné soudy zdůvodnily závěr o vině z hlediska všech garancí základních lidských práv a svobod stěžovatele zcela dostatečně. Obecné soudy zejména dovodily z informací získaných odposlechem telekomunikačního provozu, že stěžovatel byl se spoluobviněným dopředu domluven, že bude uplatněn nárok z pojistného plnění ve výši 100 000 Kč za 10 počítačů z důvodu poškození přepětím, a to ještě předtím, než byla tato příčina zjištěna společností zajišťující servis počítačů, přičemž pracovník této společnosti měl stěžovatelova spoluobviněného za zástupce poškozené, a tedy si od něj nechal v podstatě nadiktovat, co má jako příčinu škodní události přesně uvést (viz body 197. rozsudku okresního soudu, 78. až 82. napadeného rozsudku krajského soudu a 48. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). I takové odůvodnění v konfrontaci s ústavněprávními nároky obstojí.
23. Stěžovatelovy námitky o údajné nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou tak ve skutečnosti způsobem, jakým stěžovatel brojí proti skutkovým závěrům, které tyto soudy učinily. To se však materiálně s podstatou námitky nedostatečného odůvodnění nekryje.
24. K námitce 2) Ústavní soud sděluje, že byť extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními obecně lze považovat za vadu zásadně zakládající porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, za takový extrémní rozpor nelze považovat každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
25. Žádný ze stěžovatelem uváděných údajných extrémních rozporů tyto parametry nenaplňuje. Stěžovatel se toliko dovolává jiných možných způsobů, jak provedené důkazy interpretovat, snaží se je zasazovat do sobě příznivého kontextu, avšak nic z toho a priori nezpochybňuje logičnost skutkových závěrů obecných soudů. To vyplývá i z jeho částečného připouštění, že určitá informace získaná z odposlechů může ve prospěch závěru obecných soudů hovořit, avšak že s přihlédnutím k nějaké další okolnosti vyznívá jinak. Takováto situace plně spadá do mezí, v nichž ústavně konformně může obecný soud v souladu se zásadami materiální pravdy a volného hodnocení důkazů sám uplatňovat své kvalifikované vnitřní přesvědčení. Zpochybňováním jednotlivých detailů však závěr o tom, že se skutek stal tak, jak to dovodily obecné soudy, stěžovatel nedosáhl. Skutková zjištění obecných soudů tak, jak byla představena výše při vypořádání námitky 1), v konfrontaci s nimi a priori obstojí a není úkolem Ústavního soudu, aby sám znovu přehodnocoval výsledky dokazování či je dokonce sám doplňoval.
26. Uvedl-li stěžovatel ke druhé škodní události, že se rozchází skutkové závěry okresního soudu a krajského soudu, neboť každý z nich přistupuje k naplnění objektivní stránky jinak, pak mu Ústavní soud nemůže ani v tomto ohledu dát za pravdu. Liší se toliko formulace, kterou oba soudy uplatňují, avšak podstata je stále stejná - stěžovatel v součinnosti se spoluobviněným uplatnili nárok na pojistné plnění, o němž věděli, že jim nevznikl, a založili jej na skutečnostech, o nichž věděli, že jsou nepravdivé.
27. Přisvědčit nelze ani dílčí námitce s údajnou logickou časovou sousledností zjištění skutečností odůvodňující uplatnění nároku z druhé škodní události, jíž se snaží stěžovatel vyvrátit závěr obecných soudů, že měl v úmyslu neexistující nárok uplatnit již od samého počátku. Stěžovatel totiž přehlíží, že obecné soudy nespojují konstituování tohoto jeho úmyslu až s prvním telefonátem s jeho spoluobviněným, ale že z jeho kontextu je zřejmé, že na uplatnění tohoto nároku byli domluveni již předtím a další jednání spoluobviněného směřovalo toliko k vytvoření falešných podkladů, které by tento původní záměr podpořilo.
28. Jelikož se pak stěžovatel se spoluobviněným domluvili na tom, že nárok z pojištění nebudou vymáhat až poté, co již učinili příslušné kroky u poškozené, a teprve v důsledku jejího vlastního jednání odhalujícího, že uvedený důvod škodní události nesedí, nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že k žádnému pokusu o trestný čin nedošlo, neboť tento zůstal nejvýše ve stadiu myšlenky, a to ještě jen proto, že stěžovatel nahlas uvažoval nad uvedením jiného nepravdivého důvodu. Pojistná událost tak již byla nahlášena, a není tedy pochyb o tom, že ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku jednání stěžovatele a jeho spoluobviněných již bezprostředně směřovalo k dokonání činu.
29. Konečně Ústavní soud se stěžovatelem nesouhlasí ani v tom, že by přístup orgánů činných v trestním řízení proti němu indikoval jakoukoliv předpojatost či jednostrannost. O tom ostatně svědčí již skutečnost, že stěžovatel byl ze dvou samostatných skutků kvalifikovaných v obžalobě jako pojistný podvod zproštěn, tedy okresní soud zjevně neusiloval o shledání stěžovatelovy viny za každou cenu. Proti rozsudku okresního soudu přitom v rozsahu, v němž byl stěžovatel zproštěn, státní zástupce nepodal v jeho neprospěch odvolání, jak by bylo možné očekávat, pokud by měl zájem o pro stěžovatele co nejhorší výsledek. Ani z ničeho jiného nebylo možno dedukovat, že by orgány činné v trestním řízení vůči stěžovateli postupovaly neobjektivně, svévolně, bezdůvodně tvrdě atd.
VI. Závěr
30. Ústavní soud se po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh s argumentací stěžovatele neztotožnil. Žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek v této konkrétní věci nesvědčí o byť potenciálním porušení některého jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ústavní soud proto neshledal potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu