ECLI:CZ:US:2020:3.US.2680.20.1
sp. zn. III. ÚS 2680/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Alenou Tomáškovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 8 Tdo 214/2020-8220, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 6. 2019, č. j. 31 To 108/2019-7913, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 6. 2018, č. j. 3 T 97/2016-7605, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ("okresní soud"), Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným dvěma skutky přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaných ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuto a následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel namítá, že již v průběhu řízení před nalézacím a následně i odvolacím soudem měl jednoznačně za to, že důkazním řízením nebylo prokázáno, že by spáchal trestnou činnost ve smyslu napadených rozhodnutí. Obecné soudy prý nedůsledně aplikovaly zásadu in dubio pro reo v případě protichůdnosti jednotlivých důkazů a trvajících pochybností o vině stěžovatele. Celé řízení navíc bylo zatíženo vadou deformace provedených důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Především odsuzující rozsudek nalézacího soudu je údajně nedostatečně odůvodněn a krajský soud, patrně ve snaze toto zásadní pochybení napravit a legitimizovat, se dopustil ještě více svévolného hodnocení důkazů, které sám ani neprovedl. Krajský soud se ostatně do přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu, které nebylo řádně odůvodněno, vůbec neměl pouštět. Krajský soud ostatně námitce stěžovatele o nedostatečném odůvodnění odsuzujícího rozsudku zčásti přisvědčil; Nejvyšší soud však k překvapení stěžovatele konstatoval, že napadená rozhodnutí splňují zákonné požadavky na jejich řádné odůvodnění. Stěžovatel je toho názoru, že každá osoba, proti které je vedeno trestní stíhání, má nezpochybnitelné právo na to, aby věděla, jak provedené důkazy hodnotil právě ten soud, před nímž byly provedeny, a nikoliv až soud odvolací, jenž vůbec žádné dokazování ve věci neprováděl, a to naprosto bez ohledu na to, ohledně kolika obžalovaných a kolika skutků nalézací soud rozhodoval. Napadený rozsudek nalézacího soudu totiž obsahoval pouze výčet provedených důkazů, nikoliv již jejich hodnocení. Tento postup nelze legitimovat tím, že řízení se vedlo o velkém počtu obžalovaných a velkém počtu skutků. V tomto případě by totiž zřejmě bylo lepší, kdyby obstrukčním jednáním způsobil vyloučení své věci k samostatnému projednání, v rámci kterého by se soudy již celou věcí mohly zabývat řádně, a tedy více podrobně, což by muselo vyústit ve zproštění stěžovatele. V jednání stěžovatele totiž nebylo možné spatřovat jakoukoliv protiprávnost a už vůbec ne naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu.
4. Nejvyšší soud se námitce stěžovatele, že rozsudek nalézacího soudu není řádně odůvodněn, nijak nevěnoval. S touto námitkou se pokusil vypořádat alespoň krajský soud, avšak s jeho tvrzením, že "odůvodnění rozsudku prvního stupně ještě splňovala kritéria stanovená trestním řádem, neboť je z něj zřejmé, čeho se měli jednotliví obžalovaní dopustit, kterými důkazy vzal soud prvního stupně vinu obžalovaných za prokázanou a k čemu ohledně viny obžalovaných dospěl", nemůže stěžovatel souhlasit. V napadeném rozsudku okresního soudu totiž absentuje to nejdůležitější, a to úvahy soudu týkající se jednotlivých provedených důkazů a z nich plynoucích skutečností. V návaznosti na to pak stěžovatel považuje postup odvolacího soudu, jenž přistoupil k věcnému přezkoumávání rozsudku okresního soudu, který byl nepřezkoumatelný, za protiústavní. Povinností odvolacího soudu bylo za dané situace bez dalšího rozsudek okresního soudu zrušit. Přezkoumal-li jej po věcné stránce, sám jednal v rozporu se zákonnými normami a v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, pakliže na místo nalézacího soudu prováděl hodnocení důkazů až soud odvolací.
5. Stěžovatel uzavírá, že své odsouzení vnímá jako nespravedlivé a považuje se do jisté míry za oběť chování spoluobžalovaného M. S. - pojišťovacího agenta. Z trestního spisu totiž vyplynulo, že M. S. skutečně asi ne vždy postupoval při likvidaci pojistných škod zcela v mezích zákona a toto jeho nezákonné jednání pak bylo přičítáno k tíži i dalším pojištěným klientům, resp. následné důkazy vztahující se k novým pojistným událostem, za jejichž vyřízení byl zodpovědný právě M. S., již nebyly hodnoceny nestranně a nezaujatě. V důsledku toho, ačkoliv hovory, které stěžovatel vedl s M. S. o jemu vzniklých pojistných škodách, mají vysvětlení, které plně odpovídá zákonnému chování stěžovatele, orgány činné v trestním řízení v nich již hledaly jakékoliv náznaky protizákonnosti a ty pak akcentovaly, aniž by se je pokusily nahlédnout v dalších věcných souvislostech.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za
spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by je mohl hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
8. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
9. Uvedené nastalo rovněž v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž nezjistil, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Souhrnně lze uvést, že veškeré stěžovatelem uplatněné námitky směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, resp. podstatou stěžovatelových námitek je jeho přesvědčení, že odsuzující rozsudek nalézacího soudu není dostatečně a přesvědčivě odůvodněn, což jej činí nepřezkoumatelným. K tomu však Ústavní soud uvádí, že ve vztahu ke skutku ad III. 2) popsanému ve skutkové větě výroku o vině, byly závěry o vině stěžovatele i dalších spolupachatelů popsány v bodě 196 rozsudku nalézacího soudu. Jakkoliv může Ústavní soud připustit, že hodnocení jednotlivých provedených důkazů mohlo být ze strany nalézacího soudu provedeno více pečlivě a mohlo být více rozvedeno, nelze mu v zásadě ničeho podstatného vytknout. Obdobné lze konstatovat i ve vztahu ke skutku ad III. 6), kdy odůvodnění o vině stěžovatele a dalších spolupachatelů se nachází v bodě 200 odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Ve svých účastnických výpovědích stěžovatel svoji vinu na pojistných podvodech popíral, usvědčují jej však zejm. telefonické odposlechy vedené s dalšími zúčastněnými na podvodu. Se skutkovými závěry i závěry o vině pak souhlasí i odvolací krajský soud [viz odst. 74 - 77 napadeného rozsudku krajského soudu ve vztahu ke skutku ad III. 2) dle rozsudku nalézacího soudu a odst. 88 - 91 napadeného rozsudku krajského soudu ve vztahu ke skutku ad III. 6)]. Celou věcí se pak k odvolání stěžovatele a dalších odsouzených podrobně zabýval i Nejvyšší soud (viz odst. 41 - 42 napadeného usnesení), který na straně instančně nižších soudů neshledal žádné pochybení.
10. Z výše uvedeného je proto patrno, že v nyní projednávaném případě řetězec nepřímých důkazů spolu se záznamy telefonické komunikace dovoloval dospět k závěru o vině stěžovatele, přičemž obecné soudy tyto svoje závěry řádně, dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodnily. Obecné soudy tedy neměly žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkových větách výroku o vině, přičemž těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout.
11. V nyní posuzované věci je přitom z konfrontace obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dostatečně zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou ovšem povýtce v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by Ústavní soud přezkoumával věcnou správnost napadených rozhodnutí, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Lze proto uzavřít, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu