ECLI:CZ:US:2021:4.US.2693.21.2
sp. zn. IV. ÚS 2693/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavních stížnostech stěžovatelů I. F., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Pražská 255/41, Olomouc, a R. M., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, sídlem Vítkovická 3276/2a, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 4 Tdo 439/2021-2927, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2020 č. j. 4 To 303/2019-2849 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. září 2019 č. j. 2 T 101/2018-2660, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2693/21, III. ÚS 2706/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení věcí obou stěžovatelů ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2693/21.
2. Z ústavních stížností a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byli oba stěžovatelé uznáni vinnými přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili zkráceně uvedeno tím, že jako znalci pro obor zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zhotovili na žádost obhájkyně nyní již odsouzeného P. K. JUDr. Jany Rejžkové pro potřeby trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 50 T 5/2015 nejpozději dne 8. 10. 2015 v Olomouci a Liberci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ve věci zemřelých M. K. a nezletilé K. K., který byl opatřen otiskem jejich znaleckých razítek a doložkou znalců podle §110a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o tom, že si jsou vědomi následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, a posudek byl doručen krajskému soudu dne 13. 10. 2015, jehož závěry pak oba prezentovali jako souhlasné a tyto přednesl dne 5. 11. 2015 u hlavního líčení před krajským soudem druhý stěžovatel, když zde oba stěžovatelé po poučení podle §106 trestního řádu, podle §346 trestního zákoníku a připomenutí znaleckého slibu o nich vypovídali, ač si byli vědomi, že jejich odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku a výpovědích budou sloužit jako důkaz v uvedeném trestním řízení, uváděli jednostranné, protichůdné, zavádějící a smyšlené skutečnosti, které neměly oporu ve skutkových zjištěních, výsledcích pitvy ani odborných poznatcích současné lékařské vědy, a jiné významné skutečnosti naopak neuvedli vůbec, a to ve snaze zpochybnit dříve zjištěné skutečnosti, celé dokazování znepřehlednit a ovlivnit tak výsledné rozhodnutí soudu ve prospěch odsouzeného P. K.
3. Za uvedené přečiny byl každému ze stěžovatelů uložen podle §346 odst. 2 trestního zákoníku, §43 odst. 1 trestního zákoníku a §52 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku jim byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti na dobu pěti let.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali oba obvinění odvolání, která směřovala do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl krajský soud shora uvedeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově prvnímu stěžovateli uložil podle §346 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl dále prvnímu stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, na dobu čtyř let. Druhému stěžovateli byl podle §346 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, na dobu pěti let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. Dovolání obou stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Za námitky čistě skutkové, které nebylo možno podřadit pod stěžovateli deklarované dovolací důvody [první stěžovatel podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, druhý stěžovatel podal dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) trestního řádu], označil Nejvyšší soud námitky o neprovedení všech obhajobou navrhovaných důkazů, posouzení zákonnosti revizního znaleckého posudku neexistujícím znaleckým ústavem, jiných závěrů o smrti poškozených, extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů, výhrady vůči odůvodnění rozsudku okresního soudu, neobjasnění motivu, porušení pravidla in dubio pro reo a zásad trestního řízení (bezprostřednosti a ústnosti a kontradiktornosti trestního řízení). Přesto se Nejvyšší soud zmíněnými námitkami zabýval a konstatoval, že ve věci žádné pochybení neshledal. Okresní soud podle něj své úvahy nadstandardně a velmi detailně rozvedl, s každým provedeným důkazem se důkladně zabýval a hodnotil jej v kontextu dalších provedených důkazů, a to zejména při posouzení jednotlivých výpovědí obou stěžovatelů v průběhu trestního řízení v nyní posuzované věci, jakož i v trestní věci odsouzeného P. K. (dále jen i "původní věc"). Nevycházel toliko ze skutkových zjištění učiněných v původní věci, nýbrž velmi podrobně rozvedl, na základě jakých důkazů, které provedl v nyní posuzované věci, učinil závěr o nepravdivosti, neúplnosti a hrubé zkreslenosti znaleckého posudku, který vyhotovili stěžovatelé v původní věci. Nejvyšší soud zdůraznil, že okresní soud nepominul ani "nové znalecké posudky, které se vztahovaly k řízení o povolení obnovy".
6. Nejvyšší soud se vypořádal také s argumentací stěžovatelů o údajně nezákonně provedeném důkazu původním spisem týkajícím se věci odsouzeného P. K. i s výtkami k opomenutým důkazům (včetně namítaného nevypracování revizního znaleckého posudku a výslechů jednotlivých znalců, kteří podali znalecké posudky v původní věci). Uzavřel přitom, že okresní soud i krajský soud hodnotily provedené důkazy komplexně a požadovaným důkazům obviněných nepřiřkly právní relevanci, neboť je vyhodnotily jako nadbytečné. Konstatoval, že by nebylo možno založit výrok o vině toliko na tom, že v jiné trestní věci nebyl shledán správný znalecký posudek obviněných a že v této jiné věci soudy při formulaci skutkových zjištění vycházely z jiného znaleckého posudku, který byl následně stvrzen revizním znaleckým posudkem. Zdůraznil však, že znalecké posudky vypracované v původní věci, tedy nejen znalecký posudek stěžovatelů a jeho dodatek, ale i znalecké posudky MUDr. Smatonové, Ph.D. a MUDr. Dokoupila a revizní znalecký posudek ústavu Soudního lékařského oddělení Nemocnice České Budějovice, a. s. (dále jen "Nemocnice České Budějovice"), byly v nyní posuzované věci provedeny jako listinné důkazy, takže strany měly možnost se k nim vyjádřit. Současně byly jako listinné důkazy provedeny i další znalecké posudky, které byly předloženy obhajobou v řízení o obnově ve věci odsouzeného P. K. Obecné soudy založily výrok o vině stěžovatelů nejen na znaleckých posudcích, nýbrž rovněž na základě dalších důkazů, které hodnotily v kontextu zmíněných znaleckých posudků. Šlo zejména o výpovědi samotných stěžovatelů, protokoly z hlavního líčení v původní věci, konkrétně výslechy znalců, ale zejména nahrávku ze dne 24. 9. 2015, která nepochybně přesně a výstižně vystihovala jednání stěžovatelů i přípravu a realizaci znaleckého posudku, dále rozsudky ve věci odsouzeného P. K. a další listinné důkazy, které soudy podle Nejvyššího soudu velmi pečlivě hodnotily v jejich vzájemném kontextu a přesvědčivě zdůvodnili, zejména na základě jakých skutečností je nepochybné, že znalecký posudek předložený stěžovateli je nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný a že ze strany stěžovatelů šlo o úmyslné podání takového znaleckého posudku. Okresní soud se podle Nejvyššího soudu s těmito znaleckými posudky vypořádal v odůvodnění rozsudku, a to jako s listinnými důkazy a z pohledu dalších provedených důkazů, takže by osobní výpověď těchto znalců do projednávané věci nepřinesla žádné nové skutečnosti, když tito by nemohli být ani vyslechnuti jako svědci, ale ani jako znalci k závěrům svých znaleckých posudků, neboť jejich znalecké posudky se týkaly jiné trestní věci.
7. K opakovaným námitkám vůči reviznímu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaný Nemocnicí České Budějovice, Nejvyšší soud ve shodě s názorem krajského soudu konstatoval, že jde o argumentaci zavádějící, neboť správní řízení týkající se uvedené společnosti ve věci zániku práva vykonávat znaleckou činnost bylo zastaveno, navíc jde o námitku způsobu provádění důkazu v jiné věci, takže tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.
8. Za právně relevantním způsobem uplatněnou považoval Nejvyšší soud toliko argumentaci stěžovatelů týkající se subjektivní stránky předmětných trestných činů, tedy jejich úmyslu podat nepravdivý znalecký posudek, byť s jistou dávkou tolerance s tím, že podstatnou částí zvolené argumentace dovolatelé rozporovali zejména rozsah a proces dokazování a skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu. Nejvyšší soud podotkl, že z řádně učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že při zpracování znaleckého posudku nepostupovali stěžovatelé způsobem, který je třeba od znalce vyžadovat, vzhledem k významu výstupu jeho činnosti. Ve skutkových zjištěních jsou podle jeho názoru jasně vyjádřeny základní nedostatky, které způsob zpracování znaleckého posudku zatěžují a jichž si stěžovatelé vzhledem ke svému postavení dlouholetých soudních znalců museli být vědomi. Ty ve svém důsledku vedly ke zpracování posudku, jehož odborné závěry se od skutečně správných odborných závěrů neliší v míře, která je běžně odůvodnitelná rozdílností pohledu znalce, nýbrž v míře tak rozsáhlé, která odůvodňuje učinění právního závěru, že stěžovatelé vypracovali znalecký posudek nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný. Zkreslení vstupních údajů, užití neadekvátních metod zkoumání, závěry nemající podklad v realitě, deformace závěrů odborné literatury atd., to vše podle Nejvyššího soudu svědčí o "zlém úmyslu" stěžovatelů, přičemž to zároveň vylučuje, že by šlo o pouhé jejich přehlédnutí či odlišný odborný názor.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. První stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pouze sofistikovaně a rafinovaně zakrývají zjevnou nespravedlnost, kterou je zatížen jeho trestní proces, tj. že příčina smrti poškozených nebyla skutečnými autoritami lékařské vědy a znalectví náležitě určena. Vyjmenovává, jaké lékařské posudky o příčině smrti poškozených měly obecné soudy k dispozici a tvrdí, že je zásadní chybou soudů, že i přes jeho opakovaný návrh nebyli vyslechnuti znalci, kteří jednotlivé posudky vypracovali. Je přesvědčen, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, čímž bylo porušeno jeho právo na řádný soudní proces.
10. Druhý stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti, ve které opakuje argumentaci uplatněnou již v předchozích stádiích trestního řízení i v dovolání proti rozsudku krajského soudu, tvrdí, že jeho posudek nebyl nepravdivý, tím méně úmyslně, a že se vytýkaného jednání nedopustil. Dokazování před obecnými soudy považuje za neúplné, plné rozporných výsledků s tím, že bez doplnění dokazování nebylo možné ve věci spravedlivě rozhodnout. Zdůrazňuje, že již v přípravném řízení navrhoval doplnění dokazování znaleckým posudkem, když existoval fyzický důkazní prostředek, a to odebraný nekroptický materiál, na což orgány činné v trestním řízení nereagovaly a tento pramen důkazů nezabezpečily před jeho zničením. Domnívá se, že tím, že nebyly histologické preparáty zajištěny a nebyl vypracován žádný nový znalecký posudek, bylo kráceno jeho právo na řádný soudní proces. Hodnocení důkazů soudy považuje za nekomplexní a v extrémním rozporu s jejich obsahem, když závěry v jeho neprospěch byly činěny na základě důkazů provedených v jiném řízení. Za nejpodstatnější námitku považuje nemožnost hájit se v trestním řízení, když výpovědi svědků učiněné v jiném řízení byly čteny jako listinné důkazy, čímž došlo k porušení zásad ústnosti, bezprostřednosti a kontradiktornosti řízení. Sama skutečnost, že podal v trestním řízení posudek s odlišnými závěry od konečného skutkového závěru, podle něj ještě sama o sobě neznamená úmyslně podaný nepravdivý posudek. Okolnost, zda jako svědek uvedl v jiné věci nepravdu, si musí soud podle jeho mínění vyřešit samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 trestního řádu. Je přesvědčen, že o jeho úmyslu podat nepravdivý znalecký posudek v hlavním líčení žádný důkaz proveden nebyl.
11. V další části ústavní stížnosti konstatuje, že příčina smrti poškozených elektrickým proudem nemá oporu v provedeném dokazování. Podrobně popisuje přehled událostí od zkoumání histologických preparátů, přes podávání různých stížností, přes návrhy na doplnění dokazování a snahu o vypracování nových znaleckých posudků. Poukazuje na stanovisko Ministerstva spravedlnosti České republiky k problematice povahy biologického materiálu a jeho likvidace v trestním řízení, ze kterého podle něj vyplývá, že orgány činné v trestním řízení nesplnily svou povinnost, neboť mu neumožnily realizovat jeho právo, když sám požadoval zajištění histologických preparátů za účelem jejich dalšího přezkoumání novým znaleckým posudkem, resp. ho nepoučily, že může realizovat své právo vyhledávat důkazy z tohoto konkrétního pramene důkazů pouze do doby rozhodné pro jeho znehodnocení. Dále obecným soudům vytýká, že neprovedly žádný z jím navrhovaných důkazů, aniž by svá rozhodnutí v tomto ohledu řádně odůvodnily. Žádný z příslušných soudů podle něj neprokázal, že jako znalec již v době podání svého posudku věděl, že správný znalecký závěr je jiný, a přesto před soudem prezentoval úmyslně jiný než správný znalecký závěr. Má za to, že byl odsouzen za úmyslný trestný čin, aniž by bylo učiněno jediné skutkové zjištění o tom, že jeho znalecký posudek byl vědomě nesprávný. Dodává, že Nemocnice České Budějovice v době zpracování revizního znaleckého posudku, coby stěžejního důkazu, neměla oprávnění k výkonu znalecké činnosti, a že jde o listinu, která nemá náležitosti znaleckého posudku. Uzavírá, že okresní soud ho uznal vinným na základě nezákonného důkazu namísto toho, aby řádně vyhodnotil veškeré důkazy a rozhodl podle pravidla in dubio pro reo, a že dlouhodobá psychická zátěž u něj vyústila v závažné nádorové onemocnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech. Ústavní soud je k projednání daných ústavních stížností příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Stěžovatelé v ústavních stížnostech vznáší totožné námitky, které uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, popř. přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Výjimkou je jen zjevná svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
15. K námitkám, kterými stěžovatelé brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze, jde-li o porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní kautely řádně vedeného trestního řízení.
16. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jejich vině. Velmi podrobně rozvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Oba stěžovatelé byli u hlavního líčení podrobně vyslechnuti, byly přečteny jejich výpovědi z přípravného řízení a konstatovány listinné důkazy. Okresní soud zdůraznil, že závěry stěžovatelů, které učinily ve věci odsouzeného P. K., byly přezkoumány z odborné stránky, a to znaleckým posudkem v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaným znaleckým ústavem, Nemocnicí České Budějovice, a. s., kterým bylo prokázáno, že jedinou reálnou příčinou smrti u poškozených M. K. a K. K. bylo náhlé selhání srdce při úrazu elektrickým proudem. Obhajobou předložené znalecké posudky podle okresního soudu jen navazovaly na původní taktiku obhajoby důsledně zpochybňující závěry znalců, kteří stanovili jako příčinu smrti K. K. a M. K. akutní selhání srdce při úrazu elektrickým proudem, a jelikož nebyly souladné se závěry stěžovatelů, které učinili jako znalci ve věci P. K., neměly podle názoru okresního soudu co do obhajoby stěžovatelů žádný zásadní význam. Okresní soud rozhodl podle §216 odst. 1 trestního řádu, že další důkazy prováděny nebudou, neboť byly provedeny veškeré důkazy umožňující zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro soudní rozhodnutí, a provádění dalšího dokazování by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. V této souvislosti upozornil na taktiku obhajoby s tím, že orgány činné v trestním řízení byly stěžovateli zahlcovány řadou přednesů, podání a návrhů, ve kterých bylo rozporováno velké množství detailů odvádějících pozornost od podstaty věci, a dále upozorňováno na fakta, která již byla vyřešena a vyargumentována soudy všech stupňů. Navrhovala-li obhajoba výslechy znalců z původního nalézacího řízení, jakož i znalců, kteří zpracovali nové posudky, které byly doloženy k návrhu na obnovu řízení, k tomu okresní soud vysvětlil, že nelze směšovat procesní postavení svědka a znalce. Zdůraznil, že jelikož byly provedeny důkazy původní, provádění odvozených důkazů by bylo v rozporu se zásadou bezprostřednosti trestního řízení. Námitky týkající se znaleckého posudku Nemocnice České Budějovice, a. s., které druhý stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti, okresní soud označil za zavádějící s tím, že předmětný posudek nepochybně splňuje veškeré náležitosti znaleckého posudku a že správní řízení vůči Nemocnici České Budějovice, a. s., ve věci zániku práva vykonávat znaleckou činnost bylo zastaveno.
17. Krajský soud se s názorem okresního soudu o skutkovém stavu i právní kvalifikaci jednání stěžovatelů ztotožnil, když jeho závěry považoval za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že se jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá §2 odst. 5 trestního řádu (korekci učinil pouze ve výroku o trestu). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
18. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení důsledně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelů, a to včetně argumentace k namítanému nevypracování revizního znaleckého posudku a nevyslechnutí jednotlivých znalců z původní věci. K námitce, že nebyli vyslechnuti znalci, kteří vypracovali znalecké posudky v původní věci, Nejvyšší soud zdůraznil, že tyto znalecké posudky byly v nyní posuzované věci provedeny jako listinné důkazy, takže strany měly možnost se k nim vyjádřit. Současně byly jako listinné důkazy provedeny i další znalecké posudky, které byly předloženy obhajobou v řízení o obnově. Rovněž podotkl, že soudy založily výrok o vině stěžovatelů nejen na znaleckých posudcích, které byly předloženy v původní věci, jak se snaží od počátku řízení naznačit oba stěžovatelé, nýbrž rovněž na základě dalších důkazů, a to zejména výpovědí samotných stěžovatelů, protokolů z hlavního líčení a zejména nahrávky ze dne 24. 9. 2015, která vystihovala jednání stěžovatelů i přípravu a realizaci znaleckého posudku. Poukázal na to, že podle učiněných skutkových zjištění se na neúplnosti, nepravdivosti a hrubé zkreslenosti předmětného znaleckého posudku oba stěžovatelé domlouvali již při zkoumání histologických preparátů, když především zkoumání histologických preparátů neprovedli záměrně důsledně, což nepochybně jako znalci byli povinni učinit a čehož si byli jako dlouholetí a zkušení znalci vědomi, přičemž následně úmyslně neuvedli ve svém znaleckém posudku popis těchto histologických preparátů a domlouvali se, jakou dají vzorkům, které zkoumali, interpretaci, aby znevěrohodnili znalecký posudek předložený orgány činnými v trestním řízení. Dále se prokazatelně záměrně snažili prokázat jinou příčinu smrti poškozených, která byla rozporuplná s jejich vlastními tvrzeními v jejich znaleckém posudku, aby záměrně zmátli soud a zpochybnili příčinu smrti poškozených, která byla následně potvrzena jinými znaleckými posudky.
19. Nejvyšší soud proto ve shodě s názorem okresního soudu a krajského soudu uzavřel, že osobní výpověď zpracovatelů daných znaleckých posudků by nepřinesla do posuzované věci žádné nové skutečnosti, když na základě výsledků provedeného dokazování bylo bez pochybností zřejmé, že oba stěžovatelé, bez ohledu na své odborné znalosti a povinnosti znalců, které byly na vyšší úrovni než se běžně požaduje u osoby vykonávající lékařské povolání, neboť byli znalci vykonávajícími dlouhodobě znaleckou činnost v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se záměrně snažili vytvořit znalecký posudek, který by podporoval verzi obhajoby o příčině smrti poškozených M. K. a K. K., a vypracovaným znaleckým posudkem se záměrně snažili zpochybnit a znevěrohodnit znalecký posudek, který jako příčinu smrti uváděl zásah elektrickým proudem. Nejvyšší soud nezjistil ani namítané porušení zásad bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti řízení. Konstatoval, že stěžovatelé byli k věci velmi podrobně vyslechnuti a svoje výpovědi v průběhu hlavních líčení doplňovali a upřesňovali a že současně byly před okresním soudem provedeny i listinné důkazy, ke kterým se mohly v hlavním líčení vyjádřit, takže zásady bezprostřednosti a ústnosti byly dodrženy. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž u namítaného porušení zásady kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu s tím, že stěžovatelé se mohli vyjádřit ke všem provedeným důkazům a navrhovat provedení dalších důkazů, když skutečnost, že jejich důkazním návrhům nebylo vyhověno, sama o sobě neznamená porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť meze dokazování jsou stanoveny v §2 odst. 5 trestního řádu. Námitku vůči reviznímu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný Nemocnicí České Budějovice, posoudil Nejvyšší soud shodně s názorem krajského soudu jako bezpředmětnou.
20. Na základě shora uvedených skutečností je nutno uzavřít, že Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelů a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovateli deklarovaným dovolacím důvodům. Zabýval se přitom i tím, zda postupem soudů nižších stupňů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné neústavní pochybení.
21. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatelů, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
22. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelů. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nesly znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatelů, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů (viz sub 1), jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu