ECLI:CZ:US:2021:4.US.2773.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2773/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele E. Z., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem, sídlem Heydukova 101/2, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2021 sp. zn. 6 Tdo 166/2021, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2020 sp. zn. 9 To 241/2020 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. srpna 2020 sp. zn. 1 T 19/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a za tento přečin ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání sedmnácti měsíců. Podle okresního soudu inkriminovaný trestný čin spočíval, stručně uvedeno, v tom, že stěžovatel v konkretizované době na označeném místě v prostoru lesa při těžbě dřeva, jako operátor stroje (harvestoru), nedbal náležité opatrnosti a před kácením stromu si dostatečně neověřil, že v prostoru kácení stromu není žádná osoba, přičemž přesto, že neměl vizuální kontakt s těžařem J. K. (dále jen "poškozený"), jež s ním práci vykonával, a nevěděl o jeho pohybu, pokácel strom do prostoru snížené viditelnosti, neboť přes lesní porost nebyl schopen dohlédnout alespoň na vzdálenost rovnou dvojnásobné výšce káceného stromu prodlouženou o délku ramene stroje, v důsledku čehož kácený strom dopadl na poškozeného, kterému způsobil mnohočetná zranění, a ten následkem traumatického šoku při těžkém poranění hrudních orgánů zemřel.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že z provedených důkazů nevyplývá, že spáchal jakýkoliv trestný čin. Závěr obecných soudů o jeho vině představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
6. Závěr krajského soudu, že v místě úrazu se jako první nacházel právě poškozený, přičemž v blízkém okolí se pohybovaly i další osoby, minimálně svědci R. L. a V. C., se podle stěžovatele nachází v extrémním rozporu se zjištěnými důkazy, protože svědek L. vypověděl, že se pohyboval cca 100 m od pracovního prostoru harvestoru a poškozeného, a svědek C. ve své výpovědi uvedl, "co slyšel a jak se pohyboval".
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že od počátku tvrdí, že je nevinen, protože neporušil žádnou svoji povinnost vyplývající zejména z nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru, a ani pravidla vymezená v pracovním manuálu operátora harvestoru (dále jen "manuál"), zatímco poškozený v místě, kde se pohyboval, nesměl být přítomen. Podle §9 odst. 3 písm. c) manuálu těžař nesmí vstupovat do pracovního prostoru stroje při těžbě pomocí harvestoru, nenaváže-li s obsluhou stroje vizuální kontakt a není si jistý, že obsluha stroje jeho záměr zná a přestala se strojem pracovat. Stěžovatel argumentuje, že s poškozeným uzavřel dohodu o způsobu těžby s tím, že v těžebním prostoru, v němž měla práce probíhat po obědě, byly všechny stromy zpracovatelné harvestorem, a že poškozený pracovat nebude, protože to není potřeba. Podle stěžovatele z místa ohledání, kde se ve vzdálenosti 20 m od harvestoru nacházel batoh poškozeného a ve vzdálenosti 15,3 m od harvestoru ležel poškozený, se podává, že to byl poškozený, kdo vstoupil do pracovního prostoru harvestoru již v době, když on zpracovával "dvoják", který v dopoledních hodinách společně s poškozeným porazili. Z hodnocení důkazů podle dovolatele vyplývá libovůle při rozhodování soudů. Právní závěry jsou podle něj v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jež soudy interpretují způsobem, který z nich nemůže vyplývat. Dále namítá, že soud se nevypořádal s námitkou, že zásadní je dohoda mezi ním a poškozeným, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185), který se zabývá principem presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo.
8. Následně stěžovatel dovozuje, že se soudy nevypořádaly s existencí uvedené dohody, protože z dokazování vyplývá, že poškozený se s každým pracovníkem dohodl, jak bude pracovat. Existovala-li dohoda, že prostor, který měl zpracovávat harvestor, byl zpracovatelný pro harvestor, nemohl stěžovatel předpokládat ani při sebevětší opatrnosti, že v prostoru, do kterého harvestorem jel, se bude pohybovat těžař, který o tom, že do tohoto prostoru harvestor pojede, věděl. Nikdo již nezjistí důvod, proč poškozený do tohoto prostoru vstoupil, když věděl, že v době, kdy se rozešli se stěžovatelem, se již nachází v pracovním prostoru harvestoru. Podle stěžovatele zakládá opomenutý důkaz okolnost, že nebylo provedeno "ohledání" na místě samém. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno jeho zavinění ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, který vznikl.
III.
Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto odkazuje na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Stěžovatel brojí zejména proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu a dokazování k nim. K jeho námitkám uvádí Ústavní soud následující závěry.
15. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři množiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy mohou nabýt takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz, není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
17. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
18. Třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. vady, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
19. Stěžovatel v souvislosti s těmito skupinami vad uplatnil řadu výše rekapitulovaných námitek (směřujících zejména k závěrům, že poškozený neměl v lokalitě, kde ke smrtelnému úrazu došlo, pracovat, a tedy nebylo stěžovatelovou povinností kontrolovat, nachází-li se v pracovním prostoru harvestoru další osoba), nicméně Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení.
20. Obecné soudy založily skutková zjištění především na znaleckém posudku (včetně dodatku) a výslechu znalce Ing. Zdeňka Nergla, znaleckém posudku znalkyně MUDr. Heleny Kvapilové, znaleckém posudku znalkyně Ing. Věry Petrové, dále na výpovědích svědků R. L., M. S. a V. K. a protokolu o ohledání místa činu. Soudy nepřistoupily ke stěžovatelem požadovanému "ohledání na místě samém", protože tento postup považovaly za situace, kdy měly k dispozici předmětný protokol, za nadbytečný.
21. Obecné soudy vzaly v potaz, že svědek J. K., společný nadřízený stěžovatele a poškozeného, vypověděl, že pro poškozeného nebyla v rozhodný den po obědě práce, nicméně poškozený pracoval, a tedy musel mít pokyny či informace o tom, že má těžit. Svědek K. přitom potvrdil, že stěžovatel (operátor harvestoru) si s poškozeným (těžařem) vždy "řešili sami", jak a kde budou pracovat. Podle zjištění soudů nešlo o činnost prováděnou z iniciativy samotného poškozeného (srov. §273 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce), natožpak proti výslovnému zákazu zaměstnavatelem či osobou jím pověřenou, tj. činnost, která nebyla plněním pracovních úkolů (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2034/2019). Okresní soud konstatoval, že skutečnost, že poškozený byl přítomen v místě, kde došlo k úrazu, již delší dobu, prokazuje i fakt, že délka doby kácení stromů, které pokácel poškozený, byla znalcem stanovena na cca 2 minuty, přičemž poškozený takto porazil dva stromy. Doba kácení s tzv. mechanickým klínem je podle znalce cca 5 minut. Poškozený se tedy v místě kácení musel nacházet minimálně cca 9 minut před úrazem, k čemuž je nutné připočítat čas na přesun k místu samému. Uvedené podle okresního soudu potvrzuje, že stěžovatel poškozeného musel vidět v době, když zpracovával kmeny na zemi, neboť od té doby do úrazu uplynulo dle stěžovatele cca 10 minut, jak sám vypověděl. Ačkoli tedy stěžovatel - bez ohledu na patrně nejasnou dohodu s poškozeným o místě a čase provádění prací - včas disponoval informací o přítomnosti poškozeného v oblasti, nevystoupil ze stroje, což by bylo postačující pro předejití nehodě (poškozený byl v době úrazu vzdálen od harvestoru pouze cca 15 metrů a řezal motorovou pilou, takže by jej stěžovatel viděl a slyšel, avšak z uzavřené kabiny harvestoru poškozený nebyl vidět kvůli "podrostu" a vzhledem k jejímu "odhlučnění" ani slyšet), a zahájil činnost, která vedla ke smrtelnému úrazu poškozeného.
22. Soudy ústavně konformním způsobem na základě výše uvedených důkazních prostředků dovodily, že stěžovatel nemohl spoléhat na to, že se poškozený nebude na místě činu vyskytovat a že odchází domů a nebude již daného dne pracovat. Podle soudů stěžovatel měl a mohl předpokládat, že se poškozený na místě nachází a měl se zachovat v souladu se svými povinnostmi a dodržovat patřičnou opatrnost. Tuto potřebnou opatrnost nezachoval, o čemž svědčí i to, že nereflektoval, že na místě nebyl patřičný rozhled umožňující bezpečné provedení zamýšlené pracovní činnosti, neprověřil výskyt poškozeného (či jiné osoby) na místě těžby, a přesto započal kácení, a jím kácený strom poškozeného usmrtil. O tom, že k úmrtí poškozeného došlo v důsledku nedbalostního jednání stěžovatele, svědčí i to, že to byl právě on, kdo přijel s harvestorem na místo kácení až jako druhý a - aniž by viděl řádně do daného prostoru - započal kácení. Z takto zjištěného skutkového stavu nelze pochybovat ani o příčinné souvislosti mezi nedbalostním jednáním stěžovatele a vzniklým následkem (účinkem) v podobě smrti poškozeného.
23. Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, polemika však nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy napadená rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily. Rozsah provedeného dokazování i hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z pravidla in dubio pro reo.
24. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze též v podrobnostech odkázat.
25. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše formulované podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci naplněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu