ECLI:CZ:US:2021:4.US.2774.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2774/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Bindera, zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Randova 204, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. července 2021 č. j. 56 Co 103/2021-221 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. března 2021 č. j. 5 C 225/2019-188, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a právnické osoby Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 Ústavy, dále že jimi bylo zasaženo jeho právo zakotvené v čl. 26, čl. 27 odst. 1 a čl. 36 Listiny a také že došlo k porušení zásady zakotvené v čl. 1, 3 a 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že v řízení o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení 20 201 Kč s příslušenstvím Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem toto řízení co do částky 18 774 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 1 427 Kč s příslušenstvím (výrok II) a dále mu uložil zaplatit jí náklady řízení ve výši 16 310,56 Kč (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II jen ve výši příslušenství, ve výroku III jej potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 3 764 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel tvrdí, že jej obecné soudy zavázaly platebními povinnostmi, aniž by to mělo oporu v právních předpisech, a že statutární orgán vedlejší účastnice si neplní své povinnosti, což v řízení bylo prokázáno. Jádro sporu spočívá v tom, zda vedlejší účastnice vyhotovila řádné vyúčtování záloh za rok 2018, čemuž tak podle stěžovatele nebylo, a tudíž po něm nelze cokoliv z tohoto titulu požadovat. Nákladové položky, které jsou ve vyúčtování vykazovány, neodpovídají skutečnosti, vymáhané zálohy jsou nemravné, a je nesprávně nakládáno s dlouhodobou zálohou (příspěvkem do fondu oprav), který je součástí pravidelných zálohových plateb. To má být patrno z porovnání s předchozími vyúčtováními za roky 2016 a 2017, neboť tato vyúčtování, resp. vzájemné pohledávky a závazky jsou uzavřené a žádné finanční požadavky z nich vůči němu nevyplývají.
5. Dále stěžovatel uvádí, že okresní soud potvrdil oprávněnost reklamací jím řádně podaných vůči vyúčtování za rok 2018 a že měl-li by být vedlejší účastnici přiznán jakýkoliv nárok, musí tomu předcházet dokazování pravdivým a transparentním vyúčtováním, což se nestalo, a tudíž jej nelze zavázat k žádné platební povinnosti. Obecným soudům vytýká, že nebraly ohled na "pravdivost a věrohodnost, tedy důvodnost" dokladů předložených vedlejší účastnicí, která neměla žádný zájem na tom, aby se poměry účastníků staly transparentními.
6. Stěžovatel poukazuje i na další řízení, které proti němu vedlejší účastnice vede, s tím, že jde o další manipulativní krok, kdy "jakýmsi zpětvzetím části žaloby fakticky přímo přiznává vlastní nepravdivé účtování a jednání, tedy svou nepoctivost v položkovém účtování a vykazování nákladů bytové jednotky". Podle stěžovatele roční vyúčtování musí být založeno na úplném a položkovém vykázání jednotlivých nákladů na bytovou jednotku, nikoliv na dohodě či sankci. A souhlasil-li na dotaz soudu s částkou doplatku za rok 2018 ve výši 1 427 Kč, logicky předpokládal, že vedlejší účastnice sama vypracuje nové vyúčtování na částku soudem zjištěnou, což povede ke spravedlivým důsledkům - k vypracování nového věrohodného dokladu (vyúčtování) a zamítnutí žaloby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení (i) výroku I napadeného rozsudku okresního soudu, toto rozhodnutí nenapadl odvoláním, a tudíž je v této části ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel byl napadenými soudními rozhodnutími zavázán k uhrazení částky 1 427 Kč s příslušenstvím (proti rozhodnutí o zastavení řízení nebrojí). S ohledem na výši tohoto peněžitého plnění je evidentní, že ústavní stížnost je podána v bagatelní věci [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], což ostatně sám konstatuje.
11. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní stížnost však v tomto směru nic neobsahuje; stěžovatel ani netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové (sociální) pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani neuvádí (z tzv. kvalitativního hlediska), jakého konkrétního ústavněprávního pochybení značné intenzity se měly obecné soudy dopustit [jako je zejména extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další)], a proč by tak věc měla "přesahovat" pro svůj význam zájmy samotného stěžovatele.
13. Jen na doplnění možno uvést, že stěžovatel svou ústavní stížnost staví na tom, že vyúčtování záloh na služby za rok 2018 nebylo řádné. Z jakého důvodu neobstojí opačný závěr obecných soudů, že vyúčtování (byť nebylo úplně přehledné) zákonné požadavky splňuje, již blíže nespecifikuje, přičemž sám připouští, že tvrzení vedlejší účastnice o nedoplatku v souvislosti s vyúčtováním záloh za rok 2018 ve výši 1 427 Kč v řízení učinil nesporným. Za této situace by nebylo možné považovat ústavní stížnost za jakkoliv opodstatněnou, i kdyby o bagatelní věc nešlo.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části (viz sub 8) ji odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu