ECLI:CZ:US:2021:4.US.2868.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2868/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. 6 Tdo 746/2021-2472, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021 č. j. 6 To 8/2021-2395 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře ze dne 25. září 2020 č. j. 18 T 5/2019-2336, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně uvedeno dopustila tím, že jako jednatelka, společnice a účetní obchodní korporace X (od 25. 10. 2017 v konkurzu), vědoma si nepříznivého ekonomického stavu společnosti, mimo jiné z důvodu pohledávky za obchodní společností Y (v lednu 2015 postoupené na obchodní společnost Z), ve výši 43 835 188 Kč, přičemž k datu 31. 12. 2016 evidovala obchodní společnost X závazky po splatnosti do 30 dní v celkovém objemu 52 322 355 Kč, byla přinejmenším srozuměna nejpozději ke dni 31. 1. 2017 na základě účetních výkazů za rok 2016 s tím, že byly naplněny znaky úpadku společnosti ve formě platební neschopnosti podle §3 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a obchodní společnost X., tak nemůže své nově uzavírané závazky v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, případně vůbec hradit, uvedené skutečnosti dodavatelům zamlčela a od různých podnikatelských subjektů se sídlem na území České republiky odebrala sama, případně prostřednictvím společníka M. N., různé zemědělské komodity a agrochemii, přičemž vystavené faktury a platby z uzavřených smluv v době jejich splatnosti nezaplatila. Konkrétní zemědělské komodity a agrochemie, které objednala a odebrala v době od 1. 2. 2017 do 31. 5. 2017, jsou ve skutkové větě rozsudku podrobně specifikovány.
3. Za popsané jednání byla stěžovatelka podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a podle §229 odst. 2 trestního řádu. Týmž rozsudkem byla stěžovatelka podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby v té části, v níž byly spatřovány dílčí útoky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a o nárocích poškozených na náhradu škody, které se k nim vztahovaly, bylo rozhodnuto podle §229 odst. 3 trestního řádu.
4. Odvolání proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění uvedl, že ve věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, že soudy nižších stupňů se vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem zdůvodnily. Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení pravidla in dubio pro reo podotkl, že dospěly-li soudy po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nebyly splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soudy žádné takové pochybnosti neměly. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že vrchní soud překročil své kompetence při hodnocení důkazu výpovědí svědka L. S.. Zdůraznil, že z usnesení vrchního soudu vyplývá, že se ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl krajský soud, a sám pouze úvahy krajského soudu prohloubil a rozšířil. Ohledně žádné pro posouzení věci významné skutečnosti nehodnotil rozhodující důkazy jinak než krajský soud a respektoval tak §263 odst. 7 trestního řádu, podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Nejvyšší soud poukázal také na to, že vrchní soud nezasahoval do výroku o vině, a proto tzv. skutkové zjištění výroku o vině rozsudku krajského soudu nedoznalo žádné změny, a při odůvodnění svého rozhodnutí se opíral o důkazy, které v hlavním líčení provedl krajský soud. Za takové situace nemohlo být podle názoru Nejvyššího soudu tímto postupem vrchního soudu zasaženo do obhajovacích práv stěžovatelky a nedošlo tak ani k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dodal, že vyjádřil-li vrchní soud své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, učinil tak pouze ve vztahu k závěrům krajského soudu, které vedly ke zproštění stěžovatelky podle §226 písm. b) trestního řádu, kdy jenom díky tomu, že nebylo v její neprospěch podáno odvolání příslušného státního zástupce, nemohl být napadený rozsudek změněn v její neprospěch.
6. K tvrzení stěžovatelky, že jsou jí kladeny za vinu i závazky uzavírané před 1. 2. 2017, kdy o nepříznivé ekonomické situaci obchodní společnosti X, ještě nevěděla, Nejvyšší soud zdůraznil, že je nezpochybnitelné, že všechny faktury, které se staly součástí skutkového zjištění, na základě kterého byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu, byly vyhotoveny až po 1. 2. 2017. Vědomost stěžovatelky o nepříznivém ekonomickém stavu společnosti však nebyla podle Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem vrchního soudu, vázána výhradně k datu 31. 1. 2017 a účetní uzávěrce za rok 2016, a to zejména s ohledem na neuhrazenou pohledávku za obchodní společností Y, která byla v lednu 2015 postoupena obchodní společnosti Z. Stěžovatelka se prokazatelně účastnila opakovaných neúspěšných jednání se svědkem L. Š. za účelem úhrady pohledávky za obchodní společností Y, dále jednání s dodavateli vedoucích k objednávání a odebírání zemědělských komodit, služeb a agrochemie v předchozím období od února 2016, přičemž se všemi rozhodujícími skutečnostmi byla již v průběhu roku 2016 detailně obeznámena, a to i s ohledem na činnost účetní, přičemž měla k dispozici i všechny potřebné účetní doklady. Na základě zjištěného skutkového stavu nebylo podle Nejvyššího soudu pochyb o tom, že stěžovatelka nepříznivou ekonomickou situaci obchodní společnosti X zamlčela a poškozené dodavatele a jejich zástupce současně uváděla v omyl, když jim tvrdila, že dodávky budou ve sjednaných termínech splatnosti zaplaceny. Poukazovala-li stěžovatelka na výpověď svědka L. S. s tím, že tento svědek uvedl, že smlouvy s obchodní společností W byly uzavřeny na podzim roku 2016, tudíž že jí nelze klást za vinu jednání i závazky uzavírané před 1. 2. 2017, neboť v té době o nepříznivé ekonomické situaci společnosti X ještě nevěděla, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že jmenovaný svědek mimo jiné vypověděl, že na podzim roku 2016 bylo ústně se stěžovatelkou domlouváno dodání zemědělských komodit a platba za ně pro rok 2017. Obhajobu stěžovatelky považoval Nejvyšší soud za účelovou a důkazně vyvrácenou.
7. K námitkám stěžovatelky týkajícím se ne/naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu Nejvyšší soud konstatoval, že ač stěžovatelka podvodný úmysl popírá, ze spáchání předmětného jednání a zavinění k němu se vztahujícímu byla provedenými důkazy spolehlivě usvědčena. V průběhu řízení bylo podle jeho názoru spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka věděla, že není schopna svým závazkům dostát, neinformovala pravdivě poškozené o finanční situaci a byla srozuměna s tím, že obchodní společnost X nebude schopna za dodané zboží zaplatit. Jednala tak minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Stěžovatelce Nejvyšší soud nepřisvědčil ani u námitky opomenutých důkazů, konkrétně nevyslechnutí svědka L. Š. Zdůvodnil, že opomenutým důkazem nemůže být výslech svědka, který odmítl u hlavního líčení vypovídat s tím, že by si výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále opětovně (totožně jako v podaném dovolání proti usnesení vrchního soudu) uvádí, že jak v odvolání, tak v dovolání namítala existenci vady spočívající v nevypořádání se s výpovědí svědka L. S., která byla krajským soudem sice provedena, ale nehodnocena. Je přesvědčena, že dovodil-li krajský soud, že se dopouštěla trestné činnosti až u nově uzavíraných závazků od 1. 2. 2017, nemohly jí být kladeny za vinu smlouvy s obchodní společností W, které byly uzavřeny již na podzim roku 2016, což vyplynulo ze svědecké výpovědi L. S., která zůstala řádně nezhodnocena. Tvrdí, že vrchní soud i Nejvyšší soud dospěly k odlišným skutkovým zjištěním, aniž by provedly doplnění dokazování. Jejich závěry jsou tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními krajského soudu a uvedeným postupem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. řádný soudní proces). K subjektivní stránce trestného činu podvodu stěžovatelka opakovaně uvádí, že navrhla slyšet jednatele dlužníka svědka L. Š., který ji po celou dobu trvání závazkového vztahu ujišťoval, že pohledávka obchodní společnosti X bude uhrazena. Jmenovaný svědek se však rozhodl u hlavního líčení nevypovídat a krajský soud, aniž by zjišťoval důvody odepření výpovědi, to bez dalšího akceptoval, s čímž stěžovatelka nesouhlasí. Má za to, že krajský soud měl postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo, a vzhledem k tomu, že uvedený svědek nebyl slyšen, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Nebylo podle ní prokázáno ani to, že pohledávka obchodní společnosti X za obchodní společností Y ve výši 43 835 188 Kč byla nedobytná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, popř. přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Výjimkou je jen zjevná svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. K námitkám, kterými stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze z hlediska porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
13. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelky a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o její vině. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu k postavení stěžovatelky jako jednatelky, společnice a účetní obchodní společnosti X v rozhodném období, kdy sama nebo prostřednictvím společníka M. N. objednala a odebrala ve skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu specifikované zemědělské komodity a agrochemii, přičemž věděla, že obchodní společnost X nemá potřebné finanční prostředky, aby za ně ve sjednaných termínech splatnosti a s ojedinělými výjimkami ani později dodavatelům zaplatila, což jim zamlčela, a poškozené dodavatele a jejich zástupce tím uváděla v omyl, že ve sjednaných termínech splatnosti budou dodávky zemědělských komodit a agrochemie zaplaceny. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
14. K námitce stěžovatelky, že vrchní soud i Nejvyšší soud dospěly k odlišným skutkovým zjištěním, aniž by provedly doplnění dokazování, a že tedy jsou jejich závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními krajského soudu, nutno dodat, že k rozdílným závěrům dospěl vrchní soud pouze při posouzení věcné správnosti těch skutkových závěrů krajského soudu, které vedly k rozhodnutí, kterým byla stěžovatelka předmětné obžaloby zproštěna. Shledal, že závěr o informovanosti stěžovatelky o nepříznivém ekonomickém stavu obchodní společnosti X nachází oporu nikoliv v účetních dokladech za rok 2016, nýbrž v její činnosti u obchodní společnosti X, neboť se prokazatelně účastnila opakovaných neúspěšných jednání se svědkem L. Š. za účelem úhrady pohledávky za obchodní společností Y, a dále jednání s dodavateli vedoucích k objednávání a odebírání zemědělských komodit a agrochemie v předchozím období od února 2016, které rovněž zůstaly v rozhodující výši do počátku února 2017 neuhrazeny. Přitom stěžovatelka byla se všemi rozhodujícími skutečnostmi obeznámena již v průběhu roku 2016. Vrchní soud však nemohl v tomto směru rozhodnout, neboť státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch stěžovatelky.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelkou uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Po přezkoumání věci nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom jejím tvrzení, že vrchní soud překročil své kompetence při hodnocení důkazu výpovědí svědka L. S. Zdůraznil, že vyjádřil-li vrchní soud své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, učinil tak pouze ve vztahu k závěrům krajského soudu, které vedly ke zproštění stěžovatelky podle §226 písm. b) trestního řádu, kdy jenom díky tomu, že nebylo v její neprospěch podáno odvolání příslušného státního zástupce, nemohl být napadený rozsudek změněn v její neprospěch. Vypořádal se také s námitkami o údajném nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu či s výtkami vůči odmítnutí výpovědi svědka L. Š. Náležitě se zabýval i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné neústavní pochybení.
16. Přisvědčit nelze ani námitkám, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
17. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v tomto případě. Použití pravidla in dubio pro reo nemůže odůvodnit ani postup krajského soudu, který při výslechu svědka Ing. Ladislava Štefánka nezpochybňoval s ohledem na konkrétní okolnosti vyplývající ze spisu jím uvedený důvod odmítnutí výpovědi v hlavním líčení, že by si svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání, když takový přístup je v souladu s §100 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu