ECLI:CZ:US:2021:4.US.2880.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2880/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 22/13, Brandýs nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 7 Tdo 757/2021-469, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 10 To 27/2021-438 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. října 2020 č. j. 1 T 32/2020-409, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně uvedeno dopustil tím, že dne 21. 3. 2019 řídil na Slovensku na silnici I. třídy v obci S. nákladní soupravu tvořenou z tahače tovární značky Mercedes s připojeným návěsem tovární značky Schmitz, přičemž na rovném úseku komunikace s nákladní soupravou na 2 minuty a 6 sekund z důvodu vyvolaných silničním provozem zastavil v koloně vozidel, při následném rozjezdu vpřed z nulové rychlosti se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a sledování situace v silničním provozu, přes předměty umístěné na palubní desce u spodní části čelního skla tahače Mercedes, znemožňující mu řádný výhled před vozidlo, přehlédl podnapilého chodce poškozeného J. K. (dále jen "poškozený"), který zde mimo přechod pro chodce spolu se psem na vodítku přecházel uvedenou komunikaci, došlo k povalení poškozeného, přitlačení jeho těla k vozovce podvozkovou částí vozidla za současného vláčení a rotace těla poškozeného, v důsledku čehož poškozený utrpěl mnohočetná drtivá poranění těla s poraněním životně důležitých orgánů a s mnohočetnými zlomeninami kostí skeletu, kterým na místě dopravní nehody podlehl.
3. Za popsané jednání a sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle §143 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb s výší jedné denní sazby 600 Kč, tedy celkem 60 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 trestního zákoníku byly stanoveny podmínky zaplacení peněžitého trestu. Podle §73 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti.
4. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu stěžovatele odsoudil podle §143 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Shledal, že závěr o vině stěžovatele byl spolehlivě podložen provedeným dokazováním a že na správná skutková zjištění okresního soudu navazuje přiléhavé právní posouzení věci. Ztotožnil se i s uloženými tresty s výjimkou peněžitého trestu, u něhož po doplnění dokazování přisvědčil výhradám stěžovatele uplatněným v odvolání, neboť tento trest byl fakticky převzat do uloženého souhrnného trestu, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že stěžovatel částku 60 000 Kč uloženou předchozím rozsudkem, k němuž byl ukládán souhrnný trest, zaplatil dne 3. 8. 2020. Pouze z tohoto důvodu výrok o trestu zrušil.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Konstatoval, že stěžovatelem uplatněné námitky o možnosti jiného průběhu skutkového děje, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebylo možno podřadit. Verze stěžovatele, že poškozeného srazilo jiné vozidlo, byla podle Nejvyššího soudu vyvrácena provedenými důkazy, jejichž hodnocením se soudy prvního i druhého stupně náležitě zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč mají obhajobu za vyvrácenou. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve věci sice nejsou přímé důkazy o tom, kde se poškozený pohyboval před střetem s vozidlem, ale rozhodné je, že provedenými důkazy bylo zjištěno, kde se nacházel v době srážky s vozidlem stěžovatele. O skutečnosti, že byl sražen právě vozidlem řízeným stěžovatelem, svědčí podle Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem okresního soudu i krajského soudu, zejména závěry znalce doc. Ing. Pavla Kohúta, Ph.D., které korespondují i s dalšími provedenými důkazy. Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a nezjistil ani porušení pravidla in dubio pro reo.
6. Za neopodstatněnou označil Nejvyšší soud námitku údajné absence subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku. Podle jeho názoru se subjektivní stránkou žalovaného přečinu soudy nižších stupňů náležitě zabývaly, přičemž závěr o nedbalostním zavinění stěžovatele u přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku z provedeného dokazování vyplývá, když v obci, kde mohl předpokládat pohyb chodců, řídil vozidlo aniž z něj měl dostatečný rozhled, neboť mu v něm bránily předměty rozložené na palubní desce. Zachoval-li by stěžovatel potřebnou míru opatrnosti a neřídil s částečně zakrytým výhledem či se jinak o situaci před vozidlem přesvědčil před rozjetím ze stojící kolony, nutně by spatřil i na vozovce se pohybujícího poškozeného. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že spoluzavinění poškozeného nezbavuje stěžovatele odpovědnosti, neboť i přesto je zachována příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces a pravidla in dubio pro reo. Opětovně rozebírá a ze svého pohledu hodnotí výpovědi svědka R. K. a svědkyně A. S., ze kterých podle jeho mínění nelze seznat, jak došlo ke sražení poškozeného. Má za to, že ani z výpovědí jmenovaných svědků ani z pořízeného videozáznamu z místa činu nebylo zjištěno jednak to, že poškozeného skutečně svým vozidlem srazil, jednak skutečnost, že byl poškozený v době, kdy jej nákladní souprava přejela, ještě živ. Za neobjektivní označil i vypracovaný znalecký posudek znalce doc. Ing. Pavla Kohúta, Ph.D. Jmenovaný znalec podle něj pracoval s fiktivními předpoklady, na základě kterých určil výhledové poměry z vozidla a výchozí místo, na němž měl poškozený stát. Podotýká, že celá dopravní nehoda mohla a nejspíš i proběhla jinak - poškozený mohl přecházet vozovku na jiném místě, mohl být v jiné pozici apod. Připustil, že i kdyby způsobil smrt poškozeného tím, že do něj narazil a přejel jej, což podle něj nebylo postaveno na jisto, měly se obecné soudy zabývat také tím, zda danou dopravní nehodu nezavinil svým jednáním pouze poškozený. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (pozn. N 199/83 SbNU 197, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dodal, že vynesený trest zákazu řízení motorových vozidel je pro něj coby profesionálního řidiče likvidační.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých nepřímých důkazů tvořících ucelený řetězec důkazů dospěl k závěru o jeho vině. Ač důkazní situaci komplikoval fakt, že žádný svědek nezaznamenal pohyb poškozeného a jeho střet s vozidlem stěžovatele, na základě učiněných skutkových zjištění okresní soud verzi obhajoby o sražení jiným vozidlem vyloučil.
13. Krajský soud se se skutkovými závěry okresního soudu ztotožnil a mimo jiné zdůraznil, že snaha stěžovatele o zpochybnění skutečnosti, že poškozený byl sražen právě jím řízenou soupravou, nemohla obstát, a to na základě závěrů znaleckého posudku znalce doc. Ing. Pavla Kohúta, Ph.D., v němž je zpětně simulován směr chůze a způsob pohybu poškozeného, přičemž jeho střetu s tahačem, povalení a následné rotaci pod vozidlem odpovídají biologické stopy zajištěné na podvozku, a v němž je zároveň vyloženo, proč střet s tělem poškozeného nezanechal na přední části vozidla stopy po poškození. Se závěry znaleckého posudku podle krajského soudu navíc korespondovala i výpověď stěžovatele, a navazovala na ně také výpověď svědkyně A. S.
14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud uzavřel, že verze stěžovatele, že poškozeného srazilo jiné vozidlo, byla provedenými důkazy vyvrácena a že ve věci není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. K námitce nenaplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu podotkl, že v posuzované věci bylo prokázáno, že neporušil-li by stěžovatel zákonná ustanovení týkající se silničního provozu, tedy se věnoval řízení a sledoval situaci v silničním provozu plným rozsahem čelního skla, tudíž s dostatečnou mírou opatrnosti, poškozeného nebylo možno přehlédnout. Současně měl možnost i schopnost předvídat, že v dané oblasti (obci) se mohou pohybovat chodci, přičemž takovou skutečnost si před uvedením vozidla do pohybu neověřil.
15. Nejvyšší soud se tak podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zabýval se přitom i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Nejvyšší soud proto postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
16. K poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15 považuje Ústavní soud za nutné uvést, že v jeho odůvodnění se uvádí, že "dospějí-li obecné soudy k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného a nedbalost je dovozena jen z toho, že obžalovaný si nepočínal dostatečně obezřetně, protože nevzal v úvahu jednání poškozeného, není možné učinit závěr o jeho vině." O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde. Stěžovatel prokazatelně porušil zákonná ustanovení týkající se silničního provozu, neboť se nevěnoval řízení a nesledoval náležitě situaci v silničním provozu, přičemž měl v důsledku jím umístěných předmětů na palubní desce omezený výhled čelním sklem jím řízeného vozidla. Navíc takto jednal v obci, kde mohl a měl předvídat, že se tam mohou vyskytovat chodci. Soudy dospěly k závěru, že na vzniku dané dopravní nehody se podíleli jak stěžovatel, jehož jednání bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, tak i poškozený. Spoluzavinění poškozeného promítly v mírnější právní kvalifikaci jednání stěžovatele jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku a v návaznosti na to i ve výroku o trestu. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal žádné znaky neústavního pochybení.
17. Přisvědčit nelze ani námitkám, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Toto pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. V trestním řízení se tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
18. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro postup podle pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele. Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu