ECLI:CZ:US:2021:4.US.2918.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2918/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Bohutínského, soudního exekutora, Exekutorský úřad Trutnov, sídlem Ječná 479, Trutnov, zastoupeného Mgr. Jiřím Rejlem, advokátem, sídlem Svatojanské náměstí 47, Trutnov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2021 č. j. 30 Co 256/2021-102, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. H., K. H. a T. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, 9, 11, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 4. 2021 č. j. 34 EXE 562/2021-36, byla na majetek druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka jako povinných, vedena stěžovatelem, soudním exekutorem JUDr. Janem Bohutínským, Exekutorský úřad Trutnov (dále jen "soudní exekutor" či "exekutor"), pod sp. zn. 158 EX 143/21, exekuce. Exekuce byla vedena podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 1. 12. 2020 č. j. 0 Nc 17004/2019-658 jako exekučního titulu k vymožení pohledávek ve výši 69 000 Kč a 115 000 Kč (nedoplatky na výživném za období od 1. 1. 2019 do 30. 11. 2020), nákladů exekuce a nákladů první vedlejší účastnice jako oprávněné. Soudní exekutor předložil dne 14. 6. 2021 obvodnímu soudu k rozhodnutí návrh druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, kterému pro nesouhlas první vedlejší účastnice nevyhověl.
3. Obvodní soud následně usnesením ze dne 18. 6. 2021 č. j. 34 EXE 562/2021-77 zamítl návrh druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, když především nevyslyšel jejich námitku, že exekuční titul není vykonatelný. Neshledal proto důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podali druhá vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastník odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu změněno tak, že předmětná exekuce se zastavuje (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. bylo rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud tak učinil proto, že rozhodnutí, které bylo podkladem exekuce, se po jejím nařízení stalo neúčinným, a byl tak naplněn důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí k nákladovým výrokům s odkazem na §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil), dospěl k závěru, že okolnosti posuzované věci vylučují určení toho, kdo zastavení exekuce zavinil, neboť předběžně vykonatelný exekuční titul pozbyl účinnosti v důsledku pozdějšího rozhodnutí městského soudu, zavinění zastavení exekuce tak nelze účastníkům přičítat. Proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a stejně tak soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud poukázal na to, že takový postup nevylučuje ani judikatura Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a dále připomněl, že Ústavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi jeho náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není neústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Uvedené stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983 č. 8919/80), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry, jak uvedl městský soud, lze vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 9/06 a ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 254/06), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že jako soudní exekutor má podle §1 exekučního řádu speciální postavení, kdy na něj stát přenesl část své veřejné moci. Soudní exekutor vystupuje na jedné straně jako nezávislý soud (§28 věta druhá exekučního řádu), na druhé straně je však podnikatelem. Stěžovatel namítá porušení čl. 1 Listiny, neboť spatřuje zásadní nerovnost v tom, že v případě zastavení exekuce nemá právo na náhradu nákladů řízení (ani odměny, ani alespoň náhrady hotových výdajů), na rozdíl od notářů, kterým v případě zastavení řízení hradí náklady stát.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 9 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám. Soudní exekutor nemůže odmítnout vést exekuci. Vedení předmětné exekuce neodporovalo zákonu nebo právním předpisům, a proto byl stěžovatel povinen postupovat podle exekučního řádu, požádat exekuční soud o pověření k vedení exekuce a danou exekuci vést. Stěžovatel tedy neměl možnost jakéhokoli uvážení, zda vést exekuci, následně činil při exekuci úkony, které mu zákon ukládá, avšak na základě napadeného usnesení došlo k situaci, kdy za svoji práci nedostal žádnou odměnu. Podle stěžovatele taková situace vykazuje znaky nucené práce, která je však čl. 9 Listiny zakázána. Stěžovatel dále poukazuje na §3 exekučního řádu, který mj. stanoví, že exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Stěžovatel v této souvislosti znovu namítá porušení čl. 1 Listiny, tedy rovnosti v právech, když se opět nabízí srovnání s notáři, kteří byť jako orgán veřejné moci, ale zároveň podnikatelé, mají zaručené uhrazení nákladů - tj. odměnu, náhradu hotových výdajů a daň z přidané hodnoty, v případě neuhrazení dědici, resp. pozůstalým manželem, státem.
7. Stěžovatel dále namítá, že na tento případ se neuplatní závěry uvedené v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii, neboť v tomto případě Van der Mussele věděl, že právní zastupování je v rámci koncipientské praxe (a po jmenování advokátem i dokončení těchto neuzavřených případů) poskytováno pro bono; bylo to součástí belgického právního řádu a bylo to jednou z podmínek, aby Van der Mussele mohl být advokátem jmenován. Stěžovatel tedy neshledává žádnou analogii pro svůj případ.
8. Stěžovatel dále namítá, že došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 Listiny, neboť legitimně očekával, že za jím provedenou práci získá odměnu a dojde tedy ke zvětšení jeho majetku, k čemuž však v důsledku vydání napadeného věcně nesprávného usnesení nedošlo.
9. Stěžovatel rovněž namítá porušení svých hospodářských práv, konkrétně čl. 26 odst. 3 Listiny, podle kterého každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. V §3 exekučního řádu se pak explicitně stanoví, že soudní exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu. Stěžovatel tvrdí, že nelze k soudnímu exekutorovi, a to nejen v případě zastavení exekuce, přistupovat tak, že je podnikatelem, a proto tedy musí nést podnikatelské riziko. Soudní exekutoři disponují pravomocí státu vykonávat (za úplatu) exekuční činnost a další činnost stanoví-li tak zákon. Postavení podnikatele by se podle stěžovatele mělo na soudní exekutory vztahovat pouze při jednání před úřady, nikoliv však při exekuční činnosti, jejíž výkon stát přenesl právě na soudní exekutory.
10. Stěžovatel dále namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský soud se totiž při vydání napadeného usnesení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, ve kterém Nejvyšší soud dovodil povinnost povinné k zaplacení náhrady nákladů zastavené exekuce, když v době nařízení exekuce existoval pravomocný a vykonatelný exekuční titul ukládající jí povinnost k plnění, kterou tato dobrovolně nesplnila, který následně po zahájení exekučního řízení nikoli vinou oprávněné těchto vlastností pozbyl. Stěžovatel poukazuje na to, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3474/15 odmítnuta [dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1524/12, ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 1762/11, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1799/14, ale především na nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449)]. Napadeným usnesením bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho práva na soudní ochranu dvojím způsobem. Jednak byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodování, neboť stěžovatel oprávněně očekával, že městský soud bude respektovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a uloží druhé vedlejší účastnici a třetímu vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit náklady exekuce včetně odměny hotových výdajů stěžovatele. Do práva stěžovatele na soudní ochranu bylo zasaženo také tím, že městský soud se od výše uvedené ustálené judikatury odchýlil, aniž by v napadeném usnesení tento svůj postup odůvodnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. usnesení městského soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. K přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti výrokům I. a II. napadeného usnesení městského soudu viz odůvodnění sub 25.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Ústavní soud předesílá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, mělo-li by napadené rozhodnutí charakter extrémního vybočení s dopadem do sféry základních práv stěžovatele, případně byly-li by právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo jednalo-li by se o rozhodnutí mající povahu svévole.
16. V posuzované věci stěžovatel namítá, že mu městský soud v předmětném exekučním řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (a to ani odměny či alespoň náhrady hotových výdajů).
17. Ústavní soud připomíná, že ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 se zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, jak tvrdí stěžovatel, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není neústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Uvedené stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii, v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06 a sp. zn. II. ÚS 254/06), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků. V souladu s §23 zákona o Ústavním soudu je uvedeným stanoviskem IV. senát, posuzující tuto ústavní stížnost, vázán
18. V nyní posuzované věci městský soud dovodil, že její okolnosti neumožňují určení toho, kdo zastavení exekuce zavinil, neboť předběžně vykonatelný exekuční titul pozbyl účinnosti v důsledku pozdějšího rozhodnutí městského soudu, zavinění zastavení exekuce tak nelze účastníkům přičítat. Proto městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, stejně tak soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení.
19. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1445/19, ve kterém Ústavní soud řešil obdobnou problematiku, kdy důvodem pro zastavení exekuce byl nicotný exekuční titul. Ústavní soud v této věci přisvědčil obecnému soudu, že v souladu s §90 odst. 1 exekučního řádu náleží exekutorovi za exekuční činnost odměna. Za použití §52 odst. 1 exekučního řádu by tyto náklady exekuce měl exekutorovi nahradit procesně neúspěšný účastník. V tomto případě byl důvodem pro zastavení exekuce nicotný exekuční titul, přičemž nicotnost daného exekučního titulu nezavinil ani povinný, ale ani oprávněný, jemuž proto nelze povinnost k úhradě nároků exekutora uložit. Ústavní soud v uvedeném usnesení připomněl, že z titulu svého postavení při provádění exekucí pak nese exekutor současně riziko jejího neúspěšného provedení, které v tomto smyslu nelze přenášet na oprávněného. Protože zde není účastník, jemuž by bylo možno uložit náhradu nákladů exekuce, nepřiznal exekuční soud pověřenému soudnímu exekutorovi právo na jejich náhradu. Uvedené závěry je třeba použít i v nyní posuzované věci, ve které předběžně vykonatelný exekuční titul pozbyl účinnosti v důsledku pozdějších rozhodnutí městského soudu, přičemž zavinění na zastavení exekuce nelze ani v tomto případě účastníkům přičítat.
20. K procesnímu postavení soudního exekutora v exekučním řízení se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil tak (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06), že soudní exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Vždy je třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při výkonu pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako úřední osoba, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1312/17, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1445/19).
21. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2592/20, kterým rozhodoval v obdobné věci, kdy stěžovatelem byl rovněž soudní exekutor. V tomto usnesení k náhradě nákladů exekuce za situace, kdy exekuční titul byl v dovolacím řízení zrušen, dovodil, že náklady exekuce by měly jít k tíži státu. Názorová neshoda podle Ústavního soudu spočívá teprve v náhledu na otázku, kdo má nést nepohodlí toho, že bude nucen je po státu následně vymáhat. Není-li však exekutor při rozhodování o nákladech exekučního řízení považován za vykonavatele veřejné moci, nýbrž za dalšího účastníka (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, body 6 a 7), nabízí se otázka, zda by se také on nemohl obrátit na stát s nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Je totiž nasnadě úvaha, nakolik je spravedlivé zatěžovat vymáháním pohledávky po státu povinného účastníka, proti němuž byla vedena exekuce, která se později ukázala neoprávněnou pro nezákonnost vydaného exekučního titulu. Princip právní jistoty vyžaduje respektování vykonatelných soudních rozhodnutí, avšak v řadě případů, neplní-li účastník nalézacího řízení povinnost uloženou mu exekučním titulem dobrovolně, nemusí jít ani tak o jeho vědomě vzdorný postoj, jako spíše o faktickou absenci prostředků ke splnění povinnosti, proti jejímuž uložení dále brojí mimořádným opravným prostředkem a které se později skutečně ukáže jako nezákonné. Soudní exekutor je oproti tomu právní profesionál, vykonavatel soudních rozhodnutí a ke státu má z titulu svého postavení blíže než povinný. Stěžovatel jako exekutor nebyl sice účastníkem nalézacího řízení, z něhož vzešel vadný exekuční titul, jako účastník navazujícího rozhodování soudu o nákladech exekučního řízení však přišel o svůj majetkový nárok (odměnu za řádně odvedenou práci) v bezprostřední souvislosti se zrušením exekučního titulu, který byl podkladem provedené exekuce. Ústavní soud v dané věci konstatoval, že nezákonné rozhodnutí (zrušený exekuční titul) se tak v jeho majetkové sféře v důsledku toho, jak následně odvolací soud rozhodl o nákladech exekučního řízení, negativně projevilo, a jak již bylo řečeno výše, jeho majetková újma má jít k tíži státu, který vznik nákladů exekuce prostřednictvím orgánů veřejné moci zavinil. Uvedené závěry lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
22. S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, ve kterém Nejvyšší soud dovodil povinnost povinné k zaplacení náhrady nákladů zastavené exekuce za situace, kdy formálně a materiálně vykonatelný exekuční titul tuto svou vlastnost po zahájení exekučního řízení ztratil, nepřípadným. V usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3474/15, kterým byla ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta, Ústavní soud poukázal na to, že povinný měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 2085/08, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup [srov. také usnesení ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1524/12, nález sp. zn. II. ÚS 2085/08 (N 203/54 SbNU 519), obdobně usnesení ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1500/15, ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15]. Jak bylo výše uvedeno, možnost domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup má nejen povinný, ale i soudní exekutor.
23. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení výroku III. napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná skutečnost hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Městský soud své závěry řádně odůvodnil a vypořádal se s námitkami, které stěžovatel vznáší i v nyní posuzované ústavní stížnosti. V předmětné věci tedy nelze v postupu městského soudu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, neboť městský soud své úvahy odpovídajícím způsobem vysvětlil, aniž by pouze formálně odkázal na příslušná ustanovení zákona (viz sub 3). Posouzení problematiky hrazení nákladů exekuce, jak je provedl městský soud, považuje Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu za ústavně akceptovatelné (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1445/19).
24. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech městského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V. Závěr
25. Výroky I. a II. napadeného usnesení městského soudu, kterými bylo rozhodnuto o zastavení exekuce a o nákladech účastníků řízení, stěžovatel nemohl být na svých právech dotčen, neboť o jeho právech uvedenými výroky nebylo rozhodováno. Ústavní stížnost je proto v této části podaná někým zjevně neoprávněným.
26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku III. usnesení městského soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu