ECLI:CZ:US:2021:4.US.3093.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3093/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. září 2021 č. j. 3 KZN 1013/2021-10 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. června 2021 č. j. ZN 300/2021-5, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených vyrozumění
1. Stěžovatel ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") brojí proti v záhlaví uvedeným vyrozuměním s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 16, 17 a 47 Listiny základních práv Evropské unie, a dále čl. 1, 2 odst. 3, čl. 4 a 80 Ústavy a čl. 1, 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "OSZ") oznámil, že členové vlády, zejména ministr zdravotnictví, vydávali nejdříve ode dne 21. 10. 2020 mimořádná opatření za účelem zmírnění dopadů epidemie koronaviru "covid-19", kterými omezili základní práva a svobody jednotlivců a způsobili škodu jim, jakož i státu. Správní soudy opakovaně rušily uvedená mimořádná opatření, přesto členové vlády pokračovali ve vydávání obdobných aktů. Členové vlády proto věděli, nebo přinejmenším vědět mohli a měli, že mimořádná opatření jsou vadná, a to přinejmenším ode dne 22. 2. 2021, kdy Ústavní soud vyhlásil nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 106/20 (123/2021 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Tím podle stěžovatele mohlo dojít ke spáchání trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby. Dále podle stěžovatele členové vlády opakovaně v médiích tvrdili, že nenechají-li se lidé očkovat proti nemoci "covid-19", budou nadále omezována jejich základní práva a svobody. Tím podle stěžovatele mohlo dojít ke spáchání trestného činu vydírání.
3. Státní zástupce OSZ napadeným vyrozuměním stěžovatele informoval, že uvedené opatření založil jako zjevně nedůvodné. Podle státního zástupce OSZ je vydávání opatření k potlačení šíření nemoci "covid-19" svěřeno výlučně do pravomoci exekutivních orgánů, která jsou, jak také poukazuje stěžovatel, pod kontrolou soudní moci. Stěžovatelem odkazovaná opatření jsou nadto spojena zásadně s odpovědností politickou, nikoli trestněprávní. I za předpokladu, že vláda či příslušný úřad vydal mimořádné opatření se znalostí kasačních soudních rozhodnutí, není dán obligatorní trestněprávní úmysl, neboť účelem vydání mimořádných opatření byla ochrana života a zdraví osob, tedy "plnění důležitého úkolu". Případná náhrada škody jednotlivců je věcí civilních soudů.
4. Stěžovatel Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ") podal podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zástupce OSZ podle §12d odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Státní zástupkyně MSZ napadeným vyrozuměním stěžovatele informovala o tom, že podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný odložila. Podle státní zástupkyně MSZ je výklad trestněprávních norem zastávaný stěžovatelem neudržitelný, neboť každé rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, by vedlo k trestněprávní odpovědnosti rozhodujících osob. Nosnými důvody kasačních rozhodnutí správních soudů zmíněných stěžovatelem nebyla nedůvodnost, nepřiměřenost či překročení pravomoci příslušných orgánů, nýbrž nepřezkoumatelnost těchto aktů. Uvedená opatření byla vydávána na základě zákonného zmocnění. Je zřejmé, že motivací členů vlády při vydávání mimořádných opatření byla ochrana životů a zdraví jednotlivců, což vylučuje úmysl způsobit škodu. Postup státního zástupce OSZ proto byl věcně správný.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že trestněprávní odpovědnost je namístě, neboť správní soudy nezabránily vydávání dalších vadných mimořádných opatření. Stěžovatel zdůrazňuje princip vázanosti veřejné moci zákonem, který členové vlády mimořádnými opatřeními porušili. Jednání členů vlády je tím spíše společensky škodlivé, dopouští-li se jej při výkonu veřejné moci. Jejich jednání nelze omluvit tím, že jednali s pohnutkou ochránit životy a zdraví některých jednotlivců. Nutně totiž muselo dojít k poškození jiných zájmů, o jejichž ochranu stěžovateli jde. MSZ i OSZ rezignovala na povinnost chránit společnost před škodlivým jednáním a nedostatečně se vypořádala s námitkami stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené v §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel jako advokát nemá povinnost být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
2. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností orgánů činných v trestním řízení. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda činností orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
3. Ústavní soud vychází ustáleně z předpokladu, že ve smyslu práva na účinné vyšetřování není povinností orgánů činných v trestním řízení v návaznosti na trestní oznámení přijmout konkrétní právní závěry, nýbrž řádně zjistit a vyhodnotit skutkové okolnosti trestního řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17]. Jinými slovy, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoli dosažení oznamovatelem trestného činu (příp. poškozeným) požadovaného výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně přísluší toliko přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svým rozhodnutím, příp. vyrozuměním, dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
4. Jde-li o nyní posuzovanou věc, orgány činné v trestním řízení svým povinnostem dostály a posuzované prověřování trestního oznámení stěžovatele vadami netrpí. Stěžovatel ostatně netvrdí vady v procesním postupu MSZ a OSZ a ve zjištěném skutkovém stavu, nýbrž toliko polemizuje s jejich přijatými právními závěry.
5. Právní závěry vyjádřené v napadených vyrozuměních přitom nejsou projevem libovůle či excesu. Podává se z nich srozumitelně a logicky, že samotné vydávání právních aktů vládou (jejími členy) je primárně věcí její politické odpovědnosti (či jejich jednotlivých členů), neboť soudem deklarované vady jimi vydávaných aktů nebyly spojeny s překročením pravomoci členů vlády. Takový závěr nelze a priori chápat jako popření principu vázanosti veřejné moci zákonem, neboť orgány činné v trestním řízení svým postupem nevylučují uplatnění jiných právních prostředků k nápravě případných nezákonností v postupu vlády a ochraně konkrétních subjektivních práv (správní a civilní soudnictví). Pro Ústavní soud je proto dále rozhodné, že postup orgánů činných v trestním řízení nevyloučil odpovědnost za případnou škodu. Jak však zdůraznila státní zástupkyně MSZ v napadeném vyrozumění, jde o věc obecných soudů (při ochraně veřejných či soukromých subjektivních práv stěžovatele), nikoli orgánů činných v trestním řízení. Považuje-li snad stěžovatel podání trestního oznámení v jeho věci za určitou formu veřejné kontroly výkonu veřejné moci, na uvedených závěrech to nic nemění. Orgány činné v trestním řízení ústavně konformním způsobem stěžovateli sdělily, že jednání členů vlády trestným činem není; to je rozhodné.
1. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu