ECLI:CZ:US:2021:4.US.314.21.1
sp. zn. IV. ÚS 314/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Začala, advokáta, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2021 č. j. 3 To 94/2020-3479 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2020 č. j. 29 T 2/2018-3467, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení napadených usnesení, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §151 odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přiznal stěžovateli jako obhájci za poskytnutou obhajobu odsouzenému Č. H. odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 327 721,24 Kč. Krajský soud (vyšší soudní úřednicí) přezkoumal vyúčtování stěžovatele (na č. l. 3409 až 3430, 3456 až 3457 a 3459 až 3460) a zjistil, že úkony právní pomoci odpovídají příslušnému trestnímu spisu a jsou v souladu s vyhláškou č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. Dále však oproti vyúčtování stěžovatele (viz podrobně s. 3 až 7 napadeného usnesení krajského soudu) v dalších položkách dospěl k závěru, že další účtované položky je třeba přiznat v nižších částkách, popř. je nelze podle advokátního tarifu přiznat vůbec (viz k tomu níže argumentaci stěžovatele).
3. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl, když shledal, že ve stanovení výše přiznané odměny, náhrady režijního paušálu, náhrady hotových výdajů, náhrady promeškaného času a tomu odpovídající výše daně z přidané hodnoty nebylo shledáno žádných pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je zejména přesvědčen, že obecné soudy na řadu jeho argumentů vznesených v posuzované věci neodpověděly, resp. se s jeho argumentací nevypořádaly, případně pouze tak, že rozhodovaly podle "zavedené výkladové praxe". Tato "zavedená výkladová praxe" je pak podle stěžovatele nesprávná a ignoruje text i smysl jednotlivých ustanovení advokátního tarifu. Odůvodnění napadených usnesení je tak nepřezkoumatelné. Konkrétně stěžovatel namítá, že obecné soudy nerozepisují úkony podle dat, tudíž nelze zjistit, za jaký úkon přesně přiznávají jakou částku. Tyto udávají v souhrnu, ze kterého nelze zjistit, k jakému úkonu přesně se přiznává jaká částka. Podle "zavedené výkladové praxe", tak jak uvádí soudy v posuzované věci, nespadá-li daný úkon přesně do uvedeného popisu podle §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu, soudy žádnou odměnu nepřiznávají. Soudy tedy nepřiznávají ničeho např. za porady kratší než 60 minut, i kdyby taková porada trvala například 59 minut. Obecné soudy žádným způsobem neodůvodnily, proč nelze tento úkon považovat za úkon, který je svou povahou a účelem nejbližším podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, a proč neposoudily takový úkon jako poloviční. Neústavní je rovněž výklad, přiznává-li se odměna za prostudování spisu striktně pouze při skončení vyšetřování podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, přičemž v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17. Obecné soudy si též nesprávně vykládají advokátní tarif, co se týče skutečnosti, kdy v daném dni začíná nový úkon, přičemž nesprávně sčítají čisté časy jednotlivých úkonů v celém dni. Taková výkladová praxe nejenže neexistuje, ale je i v rozporu s advokátním tarifem. Naopak výkladová praxe hovoří tak, že je-li od konce úkonu přerušení delší jak třicet minut, resp. uplynuly od začátku předcházejícího úkonu již dvě hodiny, jde o úkon nový. Takový výklad je v rozporu se stanoviskem Výboru pro tarif i s právním názorem Odboru vnější a vnitřní legislativy České advokátní komory, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Stěžovatel rovněž rozporuje výklad pojmu "polední přestávky", když tato nebyla ve vyrozuměních (o vyšetřovacích úkonech nebo o hlavním líčení) nijak specifikována, ať co se týče promeškaného času nebo započetí nových úkonů. K výše uvedeným argumentům pak stěžovatel uvádí konkrétní příklady, jak se projevily v posuzované věci. Stěžovatel brojí také proti nenavýšení odměny z důvodu časové náročnosti odvolání ze dne 6. 3. 2019 z důvodu, že žádný z obecných soudů nebere v úvahu, že tento úkon časově náročný byl, jelikož na něj muselo být soustředěno maximální a hlavní úsilí obhájce v průřezu celého trestního řízení, a to pro jeho stěžejní důležitost pro výsledek celého řízení. Právě na základě tohoto odvolání zrušil vrchní soud rozsudek krajského soudu a z tohoto důvodu dále nebyl obžalovaný odsouzen za trestný čin vraždy, což bylo nejpodstatnějším výsledkem trestního řízení pro obžalovaného. Stěžovatel též namítá, že argumentace obecných soudů je účelová a výběrová, resp. nesystematická, což dokládá na konkrétních příkladech. Stěžovatel konečně doplnil, že jemu nevyplacená odměna je ve výši 53 997,60 Kč, což pro něj není zanedbatelná částka a nejde o bagatelní spor.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
5. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
6. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že v posuzované věci bylo důsledně postupováno podle platné právní úpravy, zejména advokátního tarifu, přičemž bylo přihlíženo také k aktuální judikatuře v oblasti nákladů trestního řízení, a to jak judikatuře obecných soudů, tak judikatuře Ústavního soudu.
7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že postupoval plně v souladu se zákonem, ustálenou judikaturou i s ústavním pořádkem. Krajský soud též konstatoval, že postup nastíněný stěžovatelem (tedy přiznání odměny a náhrady hotových výdajů i za úkony, které nejsou uvedeny v advokátním tarifu), považuje za postup praeter legem, který je však umožněn soukromoprávním subjektům a je a priori cizí orgánům veřejné moci.
8. Vyjádření účastníků byla stěžovatelovi zaslána na vědomí a k případné replice. Ten v ní zejména k tvrzenému postupu praeter legem uvedl, že podle jeho názoru tento náhled krajského soudu jen potvrzuje nesprávnou výkladovou praxi při přiznávání odměn, kdy není odměna přiznána, neodpovídá-li přesně textu konkrétního ustanovení, ačkoliv lze využít §11 odst. 3 advokátního tarifu, který uvádí, že za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší.
IV.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
13. Ústavní soud shledává, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl. Na závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí zvláště za situace, kdy jde o posouzení nákladů řízení. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními obecných soudů a následně i s právním názorem těchto soudů. V posuzované věci Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska za akceptovatelná a základní práva stěžovatele neporušující.
14. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních ustanovení právních předpisů, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně, pečlivě, obsáhle a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Úkolem Ústavního soudu je přitom posoudit dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení při výpočtu nákladů a odměny právního zástupce, nikoli však účetním a revizním místem, nehledě na to, že spor byl veden před vrchním soudem o přístup k výpočtu jednotlivých účtovaných položek, nikoli o jejich účetní či početní správnost.
15. Závěry vrchního soudu, jak jsou uvedeny v napadaném usnesení, odpovídají též důsledně na všechny námitky uvedené v ústavní stížnosti (srov. body 8 až 16 napadeného usnesení vrchního soudu), přičemž tyto závěry nejsou zjevně neústavní. K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 nutno uvést, že tento se týkal odlišné situace, kdy bylo k stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání toto usnesení zrušeno a trestní stíhání bylo ukončeno odložením věci, pročež Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu bylo namístě úkon nahlížení do spisu považovat za samostatný úkon právní služby. V nyní posuzované věci je však skutková situace odlišná, kdy stěžovateli byla přiznána odměna za prostudování spisu při skončeném vyšetřování podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, a to ve výši čtyř úkonů právní služby.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu